patrcny zrcadlo

Byl jednou jeden muž, a ten potřeboval k životu stromy. Chodil rád po lese, stromy hladil a někdy jim něco říkal a občas měl pocit, že mu rozumí.


Jednou šel k prameni potoka a mezi listy, co do vody napadaly, ležely i ulomené tlusté větve.
Kdybych je trochu upravil, napadlo ho, vypadaly by na vodě jako nějaký rám obrazu, řekl si a potom šel a udělal to. Jenže – jak byl do té práce zabraný, došlo mu, že to nevypadá jako rám obrazu, ale jako rám zrcadla. Protože všude okolo na vodě plavaly listy ale z rámu z větví, zevnitř, ty listy vyndal. Takže prázdná hladina zrcadlila co bylo nad ní, stromy – koruny, záblesky světla a ano, i kus nebe.

Když k zrcadlu přišel další den, namočil v prameni ruce a umyl si oči, nos a pusu. A naklonil se nad hladinu a viděl svou tvář, jak se usmívá.

Příští den se rozhodl, že si to vyfotografuje. Vzal si aparát a dokonce i stativ, protože podzimní sluníčko v šeru nemá moc velkou sílu. Ale když si chystal snímek, došlo mu, že nechce, aby na něm byl vidět i aparát a zkoušel to se samospouští a s bleskem i přídavným, ale spokojený nebyl. Musel to vzdát. Doma ho napadly další možnosti, jak by to mohlo jít, jak to udělat, ale když se k prameni vypravil znovu, zase se mu nedařilo, i když bylo poledne a slunce svítilo. Sbalil to všechno a už byl na cestě zpátky, když o tom všem začal uvažovat a propriety odložil a pod jeden z javorů u vody se posadil. Možná někdo jiný by mi poradil. Mohl bych se zeptat. Jak by taková věc šla udělat. Jak mu myšlenky běžely hlavou, spadnul mu na hlavu javorový, už žlutohnědý list. A pochopil! Došlo mu, že chtěl příliš. Že toho chtěl moc.

Vždyť už jen to, že tu smí, zdravý, živý, sedět a těšit se z pohledu do vody je dost. Co jsem to vlastně chtěl? Ukázat takové zrcadlo blízkým lidem, ale když v něm budou jen stromy a kus nebe, budou se snad i oni trochu cítit jako v nebi a jestli ne jako v nebi, tak jako v lese jistě. A to je skoro totéž.

Takže ta chuť vidět uprostřed zrcadla ještě navíc svou tvář už byla moc. Něco navíc. Štěstí je – nemuset mít všechno. Ale cestou pochopil ještě něco – totiž – čí tvář vedle svojí, by v té vodě rád viděl.

Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky