STANISLAVA ZÁBRODSKÁ - REDAKTORKA NAKLADATELSTVÍ

První oblíbená knížka, na kterou si vzpomínám, byla slovenská – „Nezábudky“. Maminka mi ji četla ve svém rodném jazyce. Až mnohem později mi slovenští kolegové z nakladatelství pomohli najít autorku Kristu Bendovou.

Jakmile jsem písmenka rozeznávala, začala jsem číst vášnivě všechno a všude. Měla jsem různá období, ještě dnes si uvědomuji, jak mě okouzlila verneovka Cesta do středu Země a jak jsem hltala Flosovy Lovce orchidejí. Přiznám se, že jsem jedny prázdniny strávila s nalezeným kufrem na půdě u babičky plným knih z „červené knihovny“. Pak přišlo další období např. s detektivkami - od českého Klubíčka k americkým detektivům.

K literatuře pro „dospěláky“ jsem přešla asi ve třinácti, samozřejmě jsem naší knihovnici paní Kavanové tvrdila, že ty knihy půjčuji pro mamku, že nemá čas si pro ně dojít. Dnes se jen vysmívám té zvědavé holce, okouzlené severskou literaturou. Namátkově to byly např. knížky: Tancovala jedno léto (Per Olof Ekström), Ditta, dcera člověka (Martin Andersen Nexø) nebo Léto s Monikou (Per Anders Foderström). Měla jsem naivní představu, že se mi za život podaří přečíst všechny knihy…

Na střední škole jsme se účastnili různých literárních soutěží. Pamatuji se, že jsem získala nějaké ty studentské ceny za esej o Zbabělcích Škvoreckého a za pojednání o Mňačkově románu Smrt si říká Engelchen. Byla bouřlivá šedesátá léta, četli jsme i poezii, navíc vycházela spousta dobrých literárních periodik - Plamen, Host do domu, Literární noviny – později Listy, ale i Čtení pod lavici, však mi jich několik zabavil náš profesor na exaktní vědu.
Literární žánry a lásky se v průběhu let měnily, ale mám vždy několik favoritů, ke kterým se stále vracím, nyní jsou to např. dva čeští autoři a jejich dva tituly:

Jindřiška Smetanová: Ustláno na růžích a pod nebesy
Sama spisovatelka doporučuje před vyprávěním pořádně koštětem rozkývat lustr. Člověk se pak nebojí přehánět a patřičně si vymýšlet. Už mockrát jsem s ní prala těžký závěs na Čertovce nebo válčila se starými kamny. Marný boj zahradníka s českými sedmikráskami na anglickém trávníku je gurmánský požitek nebo výprava za zpěvem slavíka v Praze je pro okouzlené duše…

Viktor Fischl: Velocipéd pana Kulhánka
Skvělý vypravěč nepočítal tuto knížku mezi své stěžejní, považoval si spíše Dvorní šašky nebo Kuropění. Povážlivě nade mnou pokyvoval hlavou, ale já na tu ryzí českou idylku dodnes nedám dopustit.

Možná namítnete, že jsou jiní autoři věhlasnější a knížky závažnější, ale co si počnete se zamilovanými?

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu