PATRICNY TRI KNIHY
Rád čtu – paměti, vzpomínky, ohlédnutí. Protože když se s někým seznámíte, tak to není tak, že vám bude hned vyprávět svůj příběh! V knize, to je holt něco jiného. Samozřejmě je to celé filtrované, co vás zajímá nejvíc se zpravidla nedovíte a prostor pro kontrolní dotazy není. Ale i tak to stojí za to.

Mám před sebou tři knihy.

Klára Gočárová v knize Voslí můstky píše na významném místě svým čtenářům - Nehloubejte v mých spletitých rodinných vztazích.
No, v Obecné škole pan ředitel taky varoval žáky, aby v mrazu nelízali zábradlí, že? To by v textu ta známá jména nesměla být…
Knížka mě zaujala tak, že jsem zapomněl na to, jak už mi poslední dobou vadí to neustálé vaření a přelouskal jsem skoro i střední část trojknihy, psanou jakoby v receptech. Kdysi jsem tyhle nápady měl rád. A po celou dobu čtení, i když zaujatý a velmi sympatizující, jsem myslel s nostalgií na byvší dobré redaktory, kteří kdysi své autory vedli, dokázali jim pozorně a s účastí poradit a uměli knihu upravit i pro nezasvěcené čtenáře.
Ve „Voslích můstcích“ žena popisuje lásku. Nebo zamilovanost? Na nic si nehraje, je svoje, jde ze sebe ven – prostě najednou něco ví a já jí věřím. Píše jaké to je - milovat. Víte, jak strašně dlouho dělali něco takového – psali, popisovali - jen muži?
Voslí můstky stojí za přečtení!

V knize Sandry Pogodové, původním povoláním herečky, jsem se nad některými epizodami dobře bavil a dokonce se hlasitě smál. Karamboly života jsou zajímavé – zvlášť u druhých a když nejde o krk….
Při každém průseru teďuž uvažuju – za jak dlouho se tomu budu smát?
Zvláštní věc - během čtení mi chyběla ta muzika, ta muzika Sandřina otce! Možná je nesdělitelná, možná jsem toho o ní čekal víc, nevím. On, její tatínek ji má v sobě, tu muziku a dcera ji má naposlouchanou a bere ji zřejmě jako samozřejmost. Jenže kniha přijde i k těm, co ji nikdy neslyšeli. Dalo by se s tím něco dělat? Nevím…O muzice není lehké psát. Když napíšete kus textu písně, jejíž melodii váš čtenář zná, můžete doufat, že obrazy ve vašich hlavách by se v něčem mohly podobat. A souznít. Jinak co?

Dočetl jsem knihu od paní Landovské - Nikdy není pozdě na šťastné dětství.
Jen málokdy se mi stává, že dočtu knihu a chci se seznámit s jejím autorem. Tentokrát "to" nastalo a dám si ještě pár dní na odstup a pak pro "to" něco udělám. Nesmělý pokus, nic víc.

V té knize jsou místa, kde stačí zavřít oči a taky vidím věci ze svého dětství –

a) kluky, v první či druhé třídě, co trápili jednu holku - maličkou Italku, nebo Řekyni, prostě trochu jinou, čekali na ni za školou, jenže většinou ji myslím nedohonili, uměla dobře utíkat!
(pozlatíte vráně zobák a pařáty a ostatní ji uklovou - už jste viděli bílou vránu?)

b) Vinnetou - Poslední výstřel- taky jsem ho viděl jen jednou a nikdy víc - ale hlavně - jak ti chlapečkové a potom kluci mohli milovat Shatterhanda a přitom sami šikanovat, podvádět...Bůh ví, já ne. Myslel jsem, že ten archetyp – zachraňování princezen v sobě mají všichni muži, tak jako …

c)Učebna chemie - taková byla i "naše" učebna, ale ne na základce, ale na gymnasiu na náměstí - tehdy - lidových milicí, ve Vysočanech. Ale nás učil noblesní prof. Durych a já jsem se ho ptal, jestli je příbuzný s Jaroslavem Durychem a on mi odpověděl, že nějaké příbuzenství tam je. To místo, kde paní Landovská popisuje snící učitelku Živnou si budu hezký čas pamatovat!

Nechci a nebudu prozrazovat další příběhy dál - i když si odmyslím 50 - 60 procent, která si literáti a vyprávěči přidávají, může člověk s takovým dětstvím přežít bez úhony? Člověk vydrží hodně. A ono to asi bez ztráty kytičky nebylo, jinak by paní Landovská nepsala o dětství...Nikdy není pozdě na šťastné dětství?
Zní ten název knihy jako báseň, ale je to zřejmě pravda.


Inspirující myšlenky...

Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: "Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!" "To vím taky," odtušila Pipi, "ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! Má úcta!"
Astrid Lindgren, Pipi Punčochatá