PATRICNY TRI KNIHY
Rád čtu – paměti, vzpomínky, ohlédnutí. Protože když se s někým seznámíte, tak to není tak, že vám bude hned vyprávět svůj příběh! V knize, to je holt něco jiného. Samozřejmě je to celé filtrované, co vás zajímá nejvíc se zpravidla nedovíte a prostor pro kontrolní dotazy není. Ale i tak to stojí za to.

Mám před sebou tři knihy.

Klára Gočárová v knize Voslí můstky píše na významném místě svým čtenářům - Nehloubejte v mých spletitých rodinných vztazích.
No, v Obecné škole pan ředitel taky varoval žáky, aby v mrazu nelízali zábradlí, že? To by v textu ta známá jména nesměla být…
Knížka mě zaujala tak, že jsem zapomněl na to, jak už mi poslední dobou vadí to neustálé vaření a přelouskal jsem skoro i střední část trojknihy, psanou jakoby v receptech. Kdysi jsem tyhle nápady měl rád. A po celou dobu čtení, i když zaujatý a velmi sympatizující, jsem myslel s nostalgií na byvší dobré redaktory, kteří kdysi své autory vedli, dokázali jim pozorně a s účastí poradit a uměli knihu upravit i pro nezasvěcené čtenáře.
Ve „Voslích můstcích“ žena popisuje lásku. Nebo zamilovanost? Na nic si nehraje, je svoje, jde ze sebe ven – prostě najednou něco ví a já jí věřím. Píše jaké to je - milovat. Víte, jak strašně dlouho dělali něco takového – psali, popisovali - jen muži?
Voslí můstky stojí za přečtení!

V knize Sandry Pogodové, původním povoláním herečky, jsem se nad některými epizodami dobře bavil a dokonce se hlasitě smál. Karamboly života jsou zajímavé – zvlášť u druhých a když nejde o krk….
Při každém průseru teďuž uvažuju – za jak dlouho se tomu budu smát?
Zvláštní věc - během čtení mi chyběla ta muzika, ta muzika Sandřina otce! Možná je nesdělitelná, možná jsem toho o ní čekal víc, nevím. On, její tatínek ji má v sobě, tu muziku a dcera ji má naposlouchanou a bere ji zřejmě jako samozřejmost. Jenže kniha přijde i k těm, co ji nikdy neslyšeli. Dalo by se s tím něco dělat? Nevím…O muzice není lehké psát. Když napíšete kus textu písně, jejíž melodii váš čtenář zná, můžete doufat, že obrazy ve vašich hlavách by se v něčem mohly podobat. A souznít. Jinak co?

Dočetl jsem knihu od paní Landovské - Nikdy není pozdě na šťastné dětství.
Jen málokdy se mi stává, že dočtu knihu a chci se seznámit s jejím autorem. Tentokrát "to" nastalo a dám si ještě pár dní na odstup a pak pro "to" něco udělám. Nesmělý pokus, nic víc.

V té knize jsou místa, kde stačí zavřít oči a taky vidím věci ze svého dětství –

a) kluky, v první či druhé třídě, co trápili jednu holku - maličkou Italku, nebo Řekyni, prostě trochu jinou, čekali na ni za školou, jenže většinou ji myslím nedohonili, uměla dobře utíkat!
(pozlatíte vráně zobák a pařáty a ostatní ji uklovou - už jste viděli bílou vránu?)

b) Vinnetou - Poslední výstřel- taky jsem ho viděl jen jednou a nikdy víc - ale hlavně - jak ti chlapečkové a potom kluci mohli milovat Shatterhanda a přitom sami šikanovat, podvádět...Bůh ví, já ne. Myslel jsem, že ten archetyp – zachraňování princezen v sobě mají všichni muži, tak jako …

c)Učebna chemie - taková byla i "naše" učebna, ale ne na základce, ale na gymnasiu na náměstí - tehdy - lidových milicí, ve Vysočanech. Ale nás učil noblesní prof. Durych a já jsem se ho ptal, jestli je příbuzný s Jaroslavem Durychem a on mi odpověděl, že nějaké příbuzenství tam je. To místo, kde paní Landovská popisuje snící učitelku Živnou si budu hezký čas pamatovat!

Nechci a nebudu prozrazovat další příběhy dál - i když si odmyslím 50 - 60 procent, která si literáti a vyprávěči přidávají, může člověk s takovým dětstvím přežít bez úhony? Člověk vydrží hodně. A ono to asi bez ztráty kytičky nebylo, jinak by paní Landovská nepsala o dětství...Nikdy není pozdě na šťastné dětství?
Zní ten název knihy jako báseň, ale je to zřejmě pravda.


Inspirující myšlenky...

Šavle a bodáky, jak vy též sám uznáte, nepoužívají se k poctivé práci. Šavlemi a bodáky nedobývám ze země ničeho. Ručnicemi a děly neořu. Šavlemi mohu ale krájet lidi, bodáky párat břicha svých bližních a ručnicemi a děly postřílet doma svého vlastního otce a zastřelit bratry. A tomu všemu říkáte nutnost. Chcete se dovolávat Boha k neobyčejné vraždě. Když se dva honci prasat pobijí, ženete je před soud a odsuzujete pro pár bezvýznamných ran. Sami ale tisíce lidí ženete do války, kde nutíte je zabíjet se navzájem, pro zájmy jednotlivce, který náhle prohlásil, že je uražen. A poněvadž sám nemá tolik odvahy se řezat, prohlašuje to za urážku státu, zbaví rodiny živitelů, navádí tisíce lidí ku žhářství a vy, kteří hlásáte lásku k bližnímu a vraždu pokládáte za smrtelný hřích, asistujete každému zákeřnictví a před bitvami modlíte se, aby to dobře dopadlo. A jak jinak si to slovo dobře představujete, než ve formě 'vraždy'? Ovšem že to jmenujete jinak. Vlastenectvím, statečným činem obhájců vlasti a podobně.
Jaroslav Hašek, Nazarénští