cerny 25 tajemstvi prahy

Knihu 25 tajemství Prahy lze ignorovat jako další z bezpočtu pragensií. Ale není nezajímavě zpracovaná. Je pravda, že když se autor David Černý (neplést si s Černým, známým vulgárním artblbem! pozn. redakce) úvodem sám představí jako obyvatel Starého Města, bydlící u Staroměstského náměstí, kde, jak píše, jeho rod „po staletí“ provozoval pekařství, taky to úplně nepomáhá.
Nadále váháme, bude-li jeho kniha takříkajíc seriózní. Ale on představí i svůj projekt Milujeme Prahu a ne, nechceme ho přece soudit za patos. Tak či jinak vyniká publikace barevnými snímky. Sklouznou-li vaše oči už jen po nich, budete nejspíš lapeni. Začtete se do některé z pětadvaceti kapitol i navzdory tomu, že se v nich o skutečná tajemství nejedná. Navzdory tomu, že Černý neměl šanci překonat objemnou řadu knih Dana Hrubého Pražské příběhy ani (méně objemnou) Prahu neznámou I-III Petra Rysky a ani Prahou po Vltavě Vladislava Dudáka.

Tento soubor návrhů k procházkám začíná návštěvou Malostranského hřbitova, kde samozřejmě nejsou pochováni jen dobří bratři Mánesové, a tak staneme u navštěvovanějšího z náhrobků.
Patří nepravděpodobnou legendou opředené Anně Degenové (1848-1851), která kdysi zahynula pádem ze třetího patra. Hle, děti jí dnes nosí hračky. O dušičkách je náhrobek zakryt plápolajícími svíčkami. Ale spolu s autorem se raději přesuňme na „jeho“ Staroměstském náměstí, kde chce v orloji zkoumat apoštoly s kříži, holí, kyjem, kopím, kalichem, svitkem, klíčem, sekerou, mečem, knihou, pilou, ba i s kusem kůže. V dlažbě náměstí zase cení poledník, který skutečně až do roku 1918 (kdy padl mariánský sloup) ukazoval poledne, neboť stín sloupu jej vždy v poledne zakryl. Ale vzhlédněme. Smrtka na orloji tu každých šedesát minut zlověstně zvoní a potřásá přesýpacími hodinami. To na její povel se taky otevírají desky orlojních oken. Po boku má smrtka Turka a jen o kousek dál potřásá měšcem lakomec. Nedaleko od tváře ďáblovy pak čekají filozof, astronom, kronikář, skřítek, pes, lev, opice, sova, kohout i fénix. Dva kameníci a dva korunovaní baziliškové. Mág schopný bazilišky zastavit zrcadlem. Ale zamiřme spolu s knihou na Karlův most.

A tady má autor nedostatek, naštěstí jeden z mála. Jde o nevalné literární podání příběhu o vrácení tří luceren (zvaných Jiřinka, Petruška a Evička) na balkón domu U Obrázku Panny Marie na Kampě. O revival těch světýlek se zasloužil uvnitř bydlící Miroslav Maroušek a na fasádě nepřehlédněme ani oba válce nebezpečného mandlu, který prý zastavila modlitba, když už začínal drtit ženské ruce.

Socha Bruncvíka z roku 1886 je současně hraničním patníkem mezi Malou Stranou a Starým Městem, jehož štít rytíř přidržuje, a meč sice rek má, ale ten pravý je podle jedné verze pověsti uvnitř mostu a podle jiné verze u dna řeky. Objeví se, až bude v Čechách nejhůř.
S výjimkou Čertovky patřívala Vltava Starému Městu a Staroměstský jez o délce 321 metr byl právě proto budován šikmo, aby hnal víc vody na staroměstské mlýny; a zas to bylo Staré Město, které na Kamenném mostě smělo díky Jiřímu z Poděbrad od roku 1459 vybírat clo.
Nedaleké kamenné plastiky Bradáče jsou dvě. Starší byla roku 1848 přenesena na zeď Křižovnického náměstí, ale roku 2005 vznikla i replika - pro původní místo na oblouku Juditina mostu. Dotkne-li se prý Vltava Bradáčových vousů, měli by Pražané začít se stěhováním. Je-li voda u Bradáčových rtů, zaplavuje současně ulice, a dostane-li se k vousáčově lysině, můžete prý již křižovat Staroměstským náměstím na loďce.

David Černý ovšem pokračuje i výkladem o moderních vodočtech Na Františku a Výtoni, jejichž plováky snímají výšku hladiny (zakreslovanou inkoustovým hrotem na papírový kotouč). Staroměstská mostecká věž však pod střechou disponuje magičtějšími nápisy a lze je číst také pozpátku. Každý, kdo chce odhalit skrytou formuli chránící Karlův most, bude chycen smyčkou písmen, znaví se a... Dá stavbě pokoj.
Asi nejpodstatnější sekvencí nápisu jsou slova: „Poskvrníš-li mě dotekem, budeš zardoušen.“ A jak vidíme na snímku, za letního slunovratu zapadá slunce při pohledu od věže za Svatovítský chrám právě v místě, kde leží ostatky jeho patrona. Projde lucernou chrámové věže nad ostatky sv. Václava, pokračuje „do“ lucerny věžičky nad hrob sv. Vojtěcha a zapadá v místě, kde leží ostatky sv. Víta. Akt má poukazovat na Lucemburky a slovo lux v jejich jméně znamená světlo, takže jde o jakýsi symbolický podpis na nebe. A také je to důvod, proč Karlův most není v místě mostu Juditina, nýbrž o pár metrů dál.
V poledne však se za téhož slunovratu odehraje ještě cosi. Na mostecké věži je reliéf lucemburského lva a pod ním přemyslovský erb. Když vystoupí slunce do nadhlavníku, stín ze zdi vystupujícího lva se protáhne k přemyslovské orlici a na moment se jí dotkne; symbolicky tím propojí rodiče Karla IV., jehož matkou byla Eliška Přemyslovna.

Spějme ale s knihou dál a hle, nechybí ani nevysvětlitelně zachovalá mumie Marie Elekty z kostela svatého Benedikta na Hradčanském náměstí, ani zvon Zikmund odlitý roku 1549 a naladěný do G. Když se jeho srdce roku 2002 utrhlo, dva měsíce nato přišly známé povodně, a jistě, můžete říct: „Náhoda.“

David Černý neopomněl ani kuriozitu jménem Branický most. Překoná Vltavu dlouze ve výši 19 metrů a snesli z něj kdysi jedny z kolejnic. Nikdo totiž na konci neprorazil druhý tunel, a tak na mostě dnes bují býlí. Přesto hrdě překračuje dvě silnice a včetně tramvajových kolejí i tři tratě.

Ale utečme do centra. Za magický střed Prahy, ba místo pokladu, bývá pokládána rotunda Nalezení sv. Kříže na rohu Konviktské. Leží přesně mezi svatým Vítem a rotundou sv. Longina na Rybníčku, zrovna tak však mezi kostelem sv. Klimenta v Petrské čtvrti a zbouraným už kostelem sv. Filipa a Jakuba na Arbesově náměstí. Každé z ramen kříže přitom měří 2400 metrů.

Jako pražské tajemství může pak koneckonců být označen i Nový svět, kde dnes žije Jan Švankmajer a kde bydlili Kachyňa, Ota Pavel i Jan Zrzavý. Většina názvů tu začíná slovy U Zlatého… Ale sestupme i do podzemí Prahy. Je zastoupeno nefunkční stanicí metra Klárov pod Letnou (budovanou již od roku 1952) i největším městským krytem 16 poschodí pod Strahovem.

Už jen vzpomínkou oproti tomu zůstala druhá (či třetí) největší evropská synagoga, která v letech 1896-1951 stála na Vinohradech. Zmizela i 109 metrů dlouhá dráha na Letnou, překonávající mezi roky 1891-1916 takřka čtyřicetimetrové převýšení (za 108 vteřin). V profilu této lanovky fungoval pak v letech 1926-35 (podle jiného údaje 1937) ohebný chodník s dřevěnými stupni, vedený pod můstky. Vidět je ve filmu Muži v offsidu (1931).

Ale ani tři někdejší hřiště Slavie, Sparty a německého klubu DFC Prag už na Letné nenajdeme, i když je publikace připomene (a straní přitom Slavii).
Jen vzpomínkou jsou dnes i záběry vršovického parku Eden, otevřeného roku 1922 s pět kilometrů dlouhou horskou dráhou (1923-1935), se strašidelným zámkem, s tobogánem, Čertovým kolem, cyklodromem, s divadly a vodní Lagunou, tančírnou, orchestrionem a kolotoči i včetně toho nejúžasnějšího, kde jste letěli v gondolách podobných Zepellinům.

Jako jakýsi bonus, dodejme, zahrnulo jedno z hesel knihy seznam 27 popravených českých pánů i včetně nebohého doktora Jessenia, jemuž byl před smrtí vyříznut jazyk.

David Černý: 25 tajemství Prahy. Vydala Grada Publishing. Praha 2018

Ukázka:

Vrata v nábřežní zdi Masarykova nábřeží naproti Žofínu uzavírají tunel, který umožňuje vstup do Národního divadla přímo z lodi. Na něj navazující rozsáhlý systém propojených kolejí vytváří pod budovami první scény a náměstím Václava Havla jakési nádraží. Po kolejích se hluboko pod zemí posouvají velké klece, kde jsou uskladněny kulisy k jednotlivým divadelním představením, a mezi podzemními patry je dopravují prostorné nákladní výtahy, které jsou s kolejišti v patrech spojené. Systém umožňuje dostat objemné kulisy z kamionů skrz podzemí na jeviště. Kulisy se ukládají do klecí na kolečkách, přičemž jejich rozměry odpovídají velikosti kontejnerů převážených kamiony. Rozsáhlé podzemí slouží jako sklad části kulis ke hrám, které aktuálně uvádí Národní divadlo.

Propracovaný kolejový systém je mechanický. Jevištní mistři strkají jednotlivé klece po kolejích vlastní silou. Prostory mají pět podzemních pater, která vznikla při rozsáhlé rekonstrukci v sedmdesátých letech, a koleje pokračují dál do technologických tunelů divadla pod nábřežní zdí. Tunely jsou nejstaršími částmi podzemí. Jsou dokonce starší než samotné divadlo. Ještě než se postavily nábřežní zdi, bylo v těchto místech přístaviště, kde se z lodí či vorů vykládalo zboží, kterým se zásobovala tržiště na Starém a Novém Městě pražském. Před stavbou Národního divadla byla na jeho místě solnice. Když se nábřežní zdi stavěly, stavitelé v nich vybudovali tunely, aby se zboží mohlo od řeky nadále dopravovat do města. Tunely stoupaly od hladiny do míst, kde je dnes náměstí Václava Havla, a podzemní chodby dokonce umožňovaly průjezd celého koňského povozu, který vytáhl od řeky zboží až na úroveň kláštera Voršilek, jenž dnes sousedí s Novou scénou. Oba tunely se po stavbě Národního divadla používaly a dodnes používají jako přírodní klimatizace pro přívod studeného vzduchu od řeky do divadla. Podle zatím nerealizovaného projektu by se kulisy opět mohly vozit po vodě. V tunelu jsou připravené koleje a masivní protipovodňová vrata. Navázalo by se tak na starou tradici dopravní obsluhy tohoto místa od řeky. Ostatně, dorazit do Národního divadla na lodi, projít pod nábřežní zdí do technologického zázemí a následně vstoupit do přepychového hlediště divadla je nevšedním zážitkem.

A pokud se chcete dostat do Národního divadla po vodě od Karlova mostu (a tak trochu po vzoru francouzského filmu Krysy z temnot), musíte použít dvě zdymadla. Smíchov. Mánes. Jedině tak překonáte dva jezy. Staroměstský a Štítkovský. Dál si stačí představit, že nejste s lodičkou pod polobotkami žádným Fantomem pařížské Opery, ale Fantomem Národního divadla. A zbytek jest „huž“ námětem na český román. Urbanův? Stančíkův? Ne. Váš.