svet knihy vchod

Za píšící Západočechy, mezi které se počítám, vpadlo roku 2017 na Svět knihy minimálně sedm es. Ivo Hucl, Václav Gruber (s chotí Alenou), Tamara Kopřivová, Vlasta Toman (ale žije v Praze), Jitka Prokšová, já a Daniela Kovářová. Ta mě taky - hned ráno v sobotu 13. 5. - seznámila (hned po svém pořadu) s Uzlem.

Tedy (a promiňte) s dr. Radimem Uzlem, i vepsal jsem mu do své novinky Lektorka z galerie na rohu věnování „s díky za radu,“ a až po pauze jsem rádoby vtipně dodal „Čekám.“ „Na radu?“ „Já bych těch rad potřeboval,“ ujelo mi, ale vždy přeháním.
Můj nakladatel bohužel trávil ty dny v Číně (jako i nejbohatší Čech Petr Kellner či Miloš Zeman), ale šlo prý o náhodu, řekl mi. Okupoval jsem v jeho nepřítomnosti stánek NAVY asi až moc, neboť má autogramiáda byla v programu jen mezi 11.15 a 11.45.

Sám jsem si, pravda, tu půlhodinu stanovil a snil: Kdo přijde? Prvá se vynořila Martina Košanová ze Studijní a vědecké knihovny v Plzni, to jsem měl opravdu radost...
Nakladatelství NAVA, jen dodám, věnovalo po recenzním výtisku Lektorky Františce Vrbenské, ale i Vojtěchu Němcovi. Zrovna předtím mi dotyčný představil hezkou dívku a jelikož jsem oplýval vřelou náladou, sdělil jsem dotyčné na rozloučenou s jistou vášní: „Do čtrnácti dnů, to prorokuji, se vy dva rozejdete. Jak totiž lze chodit s kritikem? To nejde!“
Byl to, jak doufám, jen fórek.

Další Západočech, básník Ivo Hucl (který mi kdysi takřka sbalil mladší sestru) vedl zrovinka tou dobou ve veletržním lapidáriu dialog s čínským autorem Liao I-wuem a já jsem pak zase besedoval v Literární kavárně skoro hodinu s Petrem Bílkem, Janem Štolbou, Vladimírem Křivánkem a Miroslavem Pavlem z Literárek, do nichž v posledních letech píšu tak pilně, že mne i Jitku P. pustili ráno do areálu zdarma. A co ještě jsme uzřeli a zaslechli?

Třeba hned vedle Literární kavárny zrovna vystupovali Kaiser a Vokatá. O kus dál zase Žbirka. Inu, a to sami víte, knižní veletrhy dávno nedělají jen psavci - a koupil jsem si také dvě empétrojky, na nichž právě Kaiser mluví snad každou postavu Švejka jiným hlasem, a přibral (cenou věnčený) nosič 5x Tom Ripley alias adaptaci románů, jež s výjimkou prvého česky nikdy nevyšly.

Co víc, mám dík Olympii i nový sborník o Foglarovi (S Jestřábem v srdci) a dík nakladateli Vybíralovi vlastním zrovna tak první samostatné vydání Součkových komiksů Desetioký/Kraken. Lze ho získat ve fascinujícím formátu a právě tak obří ty kultovní příběhy kdysi kreslil geniální Milan Ressel. Ten dokonce přijel. Krátce jsem s ním hovořil.
A poslední přehršle postřehů?

Setkal jsem se třeba i s Pavlem Vespalcem, předsedou Čapkovy společnosti, zatímco Stingl mi množná navždy unikl; vynořil se tu teprve v neděli.
Zato skvělý Jan Lukavec mě sám vyhledal u stánku Literárek. Bezvadný člověk, mám všechny jeho knihy a většinou o nich taky píšu.

A Václav Klaus?
Když podepisoval novou svou knihu Neškodí oteplování, ale boj s ním, sice vygeneroval frontu, x-krát delší se ale táhla na Svěráka.

A předloha titulní hrdinky mé (modré) knihy? Žije v Plzni, a když jsem se jí už jen pár dnů před Festivalem v tramvaji přeptal (na oko ledabyle): „Pojedete?“, vrtěla hlavou. „A jsem v Lektorce idealizovaná,“ mýlí se.
Viz: Lektorka z galerie na rohu Ivo Fencla. Magické vyprávění milovníka galerie


Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii