Nejskvělejší díla velkých mužů pocházejí všechna z doby, kdy ještě museli psát zadarmo nebo za nepatrný honorář. Takže i tady se osvědčuje španělské přísloví: Honra y provecho no caben en un saco. Čest a zisk se nevejdou do téhož pytle.
Arthur Schopenhauer

Karel Čapek vtipně a přesně o chřipce v nás i kolem nás v době kovidově hysterické

capek karel portret kniha
Kdysi se naši rodiče ptali, kam zmizel mlíkař a dnes se ptáme, kam zmizela demokracie, kam zmizela chřipka. Byla tady s námi každý rok a najednou zmizela, jak pára nad hrncem. Sotva se objevil Covid. Nebo se jen nezapočítává do statistiky?

Viróza jako viróza. Každá doba se s ní vyrovnávala po svém. Přesto to, co už před válkou napsal Karel Čapek, nám bude hodně blízké.

"Tak už se dostala i k nám, sice s jistým zpožděním a zatím jen poskrovnu; ale ani v ohledu chřipky jsme tedy nezůstali za Evropou. Nuže, je tudíž na místě udělit nemocným, zdravým a zejména těm, kdo se chřipky bojí, několik ne sice odborných, ale dobře míněných rad:

1. Jakmile poznáte, že vám je tak nějak divně, a jakmile na sobě zjistíte horečku, zůstaňte doma a vlezte do postele, ale hlavně nechoďte mezi lidi a nedýchejte jim pod nos, hekajíce a bědujíce, že máte chřipku. Každý, kdo si svým bližním naříká, že má chřipku, zaslouží jednu do zad, ne proto, že je vůbec protiva, ale proto, že chřipku nebo rýmu roznáší.

2. Když už marodíte, vemte si dobrou knížku a čtěte, abyste aspoň nestonali nadarmo.

3. Posléze neříkejte každé rýmě, kašli, angíně, katarům, bolení hlavy a jiným svízelům, že je to chřipka. Zbytečně jí tím děláte reklamu a ztěžujete život všem hypochondrům, kteří náhodou ještě kašel nebo rýmu nemají a bojí se skoro dýchat, aby nevdechli nějakého toho Pfeifferova bacila nebo jaký neřád.
Čím míň se bude o chřipce povídat, tím dřív přejde – už z nedostatku veřejného zájmu."
Lidové noviny 29. 1. 1931

chripka pocet v case

 

VIDEO

S Janem na Sicílii. Jan Vladislav, spisovatel a básník o svědomí a morálce

breviar-pozitivni-anarchie-vondruska
I když by asi přesnější název pro tuto knihu byl Ideologie v době uprchlické krize, nechce se autor podbízet bulvárně laděným titulem. Vynikající český spisovatel a historik se ve své nové knize snaží především o objektivitu.

Na základě faktů přesvědčivě dokazuje, že se na cestě, kterou v posledním desetiletí kráčí evropská společnost, opakují fatální chyby našich předků. Mnohé z toho se nám samozřejmě líbit nemusí, ale Adam a Eva byli kdysi vyhnáni z ráje a od té doby se nikomu nepodařilo se tam vrátit. A rozhodně se to nemůže povést současným vládcům, kteří mnohdy činí nesmyslné kroky. Naše momentální směřování dle autora do ráje rozhodně nevede, přesto tato kniha nešíří poplašné zprávy, ale je „pouze“ vynikající historickou analýzou.

Breviář pozitivní anarchie / Vlastimil Vondruška / 2016

Ukázka z knihy...

Barbaři už čekají na hranicích

Nikdo si neuměl ve starověku představit, že by se mohla někdy rozpadnout říše římská. Ovládala celý tehdy známý svět. Čím však byla mocnější, tím více problémů bylo ukryto pod oslnivým leskem moci. Politické frakce římských patricijů bojovaly o zisky z provincií a podporovaly u moci ty císaře a senátory, kteří se nechali zkorumpovat a umožnili jim dál bohatnout. Chudý římský lid dostával zdarma chléb, a pokud se nudil, mohl se povyrazit pohledem na lvy, kteří v arénách trhali křesťany. Samozřejmě také zdarma. Za to prostý lid dával hlasy mocným. Lid nakonec zlenivěl natolik, že odmítal to, co udělalo Řím Římem – povinnou vojenskou službu pro občany.
A tak se začaly zřizovat barbarské legie. Římské oddíly se skládaly z obyvatel porobených zemí. Současně ale do Říma putovaly zástupy cizinců, kteří vykonávali ty práce, které se změkčilým a zlenivělým Římanům nechtělo vykonávat. Protože bylo v Itálii příliš obyvatel, majitelé velkostatků nedávali polím dostatek času na obnovu a zdevastovali krajinu natolik, že výnosy prudce klesaly.
Římská hrdost šla vniveč. Namísto starých bohů se začala uctívat božstva z provincií a nakonec bylo povoleno křesťanství. I když všichni věděli, že tradiční systém, založený na otrokářství, je s křesťanstvím neslučitelný. Lidé otupěli a o zašlé slávě Říma se sice zpívalo v písních, ale nikdo nebyl ochotný pro ni cokoli udělat. Ženám se nechtělo rodit a počet rodilých Římanů začal klesat.
Stát nějakým způsobem fungoval a římský senát dál vydával své edikty, které ovšem již nikdo nerespektoval. Tam, kde byl dříve pořádek, se po venkově proháněli lupiči a kupci začali omezovat své obchodní cesty. Najednou se objevily hospodářské problémy. Jenže římský lid musel dál dostávat svůj chléb a hry. I když už na ně nebylo. Císař, který by si dovolil na tuhle výsadu sáhnout, přišel o trůn. V lepším případě.
Až jednoho z nich napadlo, že si proti odbojným spoluobčanům pozve do země divoké germánské kmeny. Několik let to fungovalo. Pak germánské kmeny zjistily, že by mohly mít stejné výhody jako Římané. Navíc by mohly žít po svém. Jinak než civilizovaní Římané. A to byl konec nesmrtelné říše. Nikoli najednou a v krvavé válce. Ale pomalu. Unavená říše, která tu byla 1200 let, se rozpadla. Bohatý východ založil vlastní stát, který ještě více než 1000 let pokračoval jako Byzanc v římské tradici. Chudý západ byl ponechán napospas osudu.
Evropa tak, jak ji známe, tu je rovněž 1200 let. Od doby prvního císaře Karla Velikého. Pokud se problémy, které vedly k zániku Říma, zdají dnes aktuální, není to samozřejmě náhoda. Historie se s krutou pravidelností opakuje a nic na tom nezmění sliby politiků a hněv lidu. Každou nemoc lze při správné léčbě zpomalit, ale většinou ne zcela zlikvidovat. Každý je smrtelný. O evropské civilizaci to platí rovněž.
A tak by bylo na čase začít diskutovat o léčbě. Je ovšem nepříjemné podívat se pravdě do očí. Protože bychom museli bojovat proti tomu, co zabilo Řím. Proti únavě, pohodlnosti, přemíře blahobytu a bezbřehé svobodě. Evropa si dnes žije nad své poměry. Nemá jako kdysi kolonie a trhy po celém světě. Nemá ani vojenskou sílu, aby své pozice obhájila v soupeření s ostatními velmocemi. Domácí produkce klesá a požadavky lidu stoupají. Stále častěji vlády rozdělují to, co fakticky nemají. A barbaři stojí na hranicích, pokud použijeme starověkou terminologii.
Co je lékem? Hledat novou filozofii společnosti. Opojení svobodou jedince má své kořeny ve francouzské revoluci, jež smetla feudální poměry. Je třeba se znovu zamyslet nad tím, jakou svobodu lze vlastně mít. Protože nejen jedinec má svá práva. Svá práva má totiž i společnost, systém, který umožňuje, aby v něm jedinec dosáhl svých práv. Není ovšem možné odebrat všechna práva společnosti pod demagogickým tvrzením, že osvobozujeme člověka. Vše má své hranice. Bez společnosti není člověk ničím a dnes už je zřejmé, že ona únosná míra byla překročena. Zatím nad tím každý zavírá oči a žádný politik se neodváží říci, že v zemi musí být pořádek a řád, byť na úkor jeho voličů. A že lidé nemohou nikdy dostávat to, o co se sami nezaslouží. Třeba i v potu a krvi.
A tak stejně jako se Řím ve století svého zániku utápěl v pseudoproblémech, kolik a jakých bohů slavit, komu postavit sochu na Foru Romanu a kolik peněz si rozdělí nejbohatší rodiny mezi sebe, tak i dnes se Evropa zmítá problémy, které jsou často absurdní a nic z hlediska zlepšení systému neřeší. Je jen otázka, kdy tedy nastane totéž, co postihlo římskou říši. A kdo vlastně přijde místo oněch dávných germánských kmenů?