V 19. Století, kdy maloměšťáci začali imitovat noblesu, snažili se mluvit vzdělaně. Ovšem nemajíce vzdělání. A snažili se chovat vychovaně, nemajíce vychování. Imitovali. Proto byli tak přepjatí. Považovali za vulgárnost ledacos, co se ani v nejvyšších kruzích za vulgární nepovažovalo. To se zachovává u mnoha lidí dodnes... Druhý extrém ovšem je, že zase mnoho lidí mluví hrubě a vulgárně a sprostě, aby jaksi zdůraznili svou lidovost. Vykládají si mylně lidovost, jako si tamti vykládali mylně dobré mravy... Ano, souhlasím, kultura naší řeči hodně upadla. Obludná zdeúřední slova, která si vymýšlejí docela zbyteční lidé bez jazykového citu, zamořila noviny, úřední spisy i korespondenci, ba i ústní projevy.
Jan Werich

Souvislosti

RASPAIL JE STEJNĚ DOBRÝ JAK ORWELL A HUXLEY A POPSAL DNEŠNÍ DOBU PŘESNĚ UŽ PŘED 50 LETY

Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil destrukci západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa. Orwell a Huxley skvělým způsobem varovali před možnostmi budoucích problémů lidstva. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova a do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět?
Jean Raspail. Tábor svatých aneb o sebevražednosti bílého slabošství

ORWELLOVA TEORIE FUNGOVÁNÍ SVĚTA A TOUHY PO MOCI

Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, kteří jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni.
Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého cíle.
Fikce geniálního Orwella se mění v postupný návrat k otroctví dokonalých opic-lidí>>

I když by asi přesnější název pro tuto knihu byl Ideologie v době uprchlické krize, nechce se autor podbízet bulvárně laděným titulem. Vynikající český spisovatel a historik se ve své nové knize snaží především o objektivitu.

breviar-pozitivni-anarchie-vondruska


Na základě faktů přesvědčivě dokazuje, že se na cestě, kterou v posledním desetiletí kráčí evropská společnost, opakují fatální chyby našich předků. Mnohé z toho se nám samozřejmě líbit nemusí, ale Adam a Eva byli kdysi vyhnáni z ráje a od té doby se nikomu nepodařilo se tam vrátit. A rozhodně se to nemůže povést současným vládcům, kteří mnohdy činí nesmyslné kroky. Naše momentální směřování dle autora do ráje rozhodně nevede, přesto tato kniha nešíří poplašné zprávy, ale je „pouze“ vynikající historickou analýzou.

Breviář pozitivní anarchie / Vlastimil Vondruška / 2016

Ukázka z knihy...

Barbaři už čekají na hranicích

Nikdo si neuměl ve starověku představit, že by se mohla někdy rozpadnout říše římská. Ovládala celý tehdy známý svět. Čím však byla mocnější, tím více problémů bylo ukryto pod oslnivým leskem moci. Politické frakce římských patricijů bojovaly o zisky z provincií a podporovaly u moci ty císaře a senátory, kteří se nechali zkorumpovat a umožnili jim dál bohatnout. Chudý římský lid dostával zdarma chléb, a pokud se nudil, mohl se povyrazit pohledem na lvy, kteří v arénách trhali křesťany. Samozřejmě také zdarma. Za to prostý lid dával hlasy mocným. Lid nakonec zlenivěl natolik, že odmítal to, co udělalo Řím Římem – povinnou vojenskou službu pro občany.
A tak se začaly zřizovat barbarské legie. Římské oddíly se skládaly z obyvatel porobených zemí. Současně ale do Říma putovaly zástupy cizinců, kteří vykonávali ty práce, které se změkčilým a zlenivělým Římanům nechtělo vykonávat. Protože bylo v Itálii příliš obyvatel, majitelé velkostatků nedávali polím dostatek času na obnovu a zdevastovali krajinu natolik, že výnosy prudce klesaly.
Římská hrdost šla vniveč. Namísto starých bohů se začala uctívat božstva z provincií a nakonec bylo povoleno křesťanství. I když všichni věděli, že tradiční systém, založený na otrokářství, je s křesťanstvím neslučitelný. Lidé otupěli a o zašlé slávě Říma se sice zpívalo v písních, ale nikdo nebyl ochotný pro ni cokoli udělat. Ženám se nechtělo rodit a počet rodilých Římanů začal klesat.
Stát nějakým způsobem fungoval a římský senát dál vydával své edikty, které ovšem již nikdo nerespektoval. Tam, kde byl dříve pořádek, se po venkově proháněli lupiči a kupci začali omezovat své obchodní cesty. Najednou se objevily hospodářské problémy. Jenže římský lid musel dál dostávat svůj chléb a hry. I když už na ně nebylo. Císař, který by si dovolil na tuhle výsadu sáhnout, přišel o trůn. V lepším případě.
Až jednoho z nich napadlo, že si proti odbojným spoluobčanům pozve do země divoké germánské kmeny. Několik let to fungovalo. Pak germánské kmeny zjistily, že by mohly mít stejné výhody jako Římané. Navíc by mohly žít po svém. Jinak než civilizovaní Římané. A to byl konec nesmrtelné říše. Nikoli najednou a v krvavé válce. Ale pomalu. Unavená říše, která tu byla 1200 let, se rozpadla. Bohatý východ založil vlastní stát, který ještě více než 1000 let pokračoval jako Byzanc v římské tradici. Chudý západ byl ponechán napospas osudu.
Evropa tak, jak ji známe, tu je rovněž 1200 let. Od doby prvního císaře Karla Velikého. Pokud se problémy, které vedly k zániku Říma, zdají dnes aktuální, není to samozřejmě náhoda. Historie se s krutou pravidelností opakuje a nic na tom nezmění sliby politiků a hněv lidu. Každou nemoc lze při správné léčbě zpomalit, ale většinou ne zcela zlikvidovat. Každý je smrtelný. O evropské civilizaci to platí rovněž.
A tak by bylo na čase začít diskutovat o léčbě. Je ovšem nepříjemné podívat se pravdě do očí. Protože bychom museli bojovat proti tomu, co zabilo Řím. Proti únavě, pohodlnosti, přemíře blahobytu a bezbřehé svobodě. Evropa si dnes žije nad své poměry. Nemá jako kdysi kolonie a trhy po celém světě. Nemá ani vojenskou sílu, aby své pozice obhájila v soupeření s ostatními velmocemi. Domácí produkce klesá a požadavky lidu stoupají. Stále častěji vlády rozdělují to, co fakticky nemají. A barbaři stojí na hranicích, pokud použijeme starověkou terminologii.
Co je lékem? Hledat novou filozofii společnosti. Opojení svobodou jedince má své kořeny ve francouzské revoluci, jež smetla feudální poměry. Je třeba se znovu zamyslet nad tím, jakou svobodu lze vlastně mít. Protože nejen jedinec má svá práva. Svá práva má totiž i společnost, systém, který umožňuje, aby v něm jedinec dosáhl svých práv. Není ovšem možné odebrat všechna práva společnosti pod demagogickým tvrzením, že osvobozujeme člověka. Vše má své hranice. Bez společnosti není člověk ničím a dnes už je zřejmé, že ona únosná míra byla překročena. Zatím nad tím každý zavírá oči a žádný politik se neodváží říci, že v zemi musí být pořádek a řád, byť na úkor jeho voličů. A že lidé nemohou nikdy dostávat to, o co se sami nezaslouží. Třeba i v potu a krvi.
A tak stejně jako se Řím ve století svého zániku utápěl v pseudoproblémech, kolik a jakých bohů slavit, komu postavit sochu na Foru Romanu a kolik peněz si rozdělí nejbohatší rodiny mezi sebe, tak i dnes se Evropa zmítá problémy, které jsou často absurdní a nic z hlediska zlepšení systému neřeší. Je jen otázka, kdy tedy nastane totéž, co postihlo římskou říši. A kdo vlastně přijde místo oněch dávných germánských kmenů?