Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život... Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeho podobného, pod jedinou podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
Pierre Boulle, Planeta opic

Karel Čapek vtipně a přesně o chřipce v nás i kolem nás v době kovidově hysterické

capek karel portret kniha
Kdysi se naši rodiče ptali, kam zmizel mlíkař a dnes se ptáme, kam zmizela demokracie, kam zmizela chřipka. Byla tady s námi každý rok a najednou zmizela, jak pára nad hrncem. Sotva se objevil Covid. Nebo se jen nezapočítává do statistiky?

Viróza jako viróza. Každá doba se s ní vyrovnávala po svém. Přesto to, co už před válkou napsal Karel Čapek, nám bude hodně blízké.

"Tak už se dostala i k nám, sice s jistým zpožděním a zatím jen poskrovnu; ale ani v ohledu chřipky jsme tedy nezůstali za Evropou. Nuže, je tudíž na místě udělit nemocným, zdravým a zejména těm, kdo se chřipky bojí, několik ne sice odborných, ale dobře míněných rad:

1. Jakmile poznáte, že vám je tak nějak divně, a jakmile na sobě zjistíte horečku, zůstaňte doma a vlezte do postele, ale hlavně nechoďte mezi lidi a nedýchejte jim pod nos, hekajíce a bědujíce, že máte chřipku. Každý, kdo si svým bližním naříká, že má chřipku, zaslouží jednu do zad, ne proto, že je vůbec protiva, ale proto, že chřipku nebo rýmu roznáší.

2. Když už marodíte, vemte si dobrou knížku a čtěte, abyste aspoň nestonali nadarmo.

3. Posléze neříkejte každé rýmě, kašli, angíně, katarům, bolení hlavy a jiným svízelům, že je to chřipka. Zbytečně jí tím děláte reklamu a ztěžujete život všem hypochondrům, kteří náhodou ještě kašel nebo rýmu nemají a bojí se skoro dýchat, aby nevdechli nějakého toho Pfeifferova bacila nebo jaký neřád.
Čím míň se bude o chřipce povídat, tím dřív přejde – už z nedostatku veřejného zájmu."
Lidové noviny 29. 1. 1931

chripka pocet v case

 

VIDEO

S Janem na Sicílii. Jan Vladislav, spisovatel a básník o svědomí a morálce

kuras cesi na vlasku kniha

Kdo pravidelně sleduje některá média ví s naprostou jistotou, že prezentovaná historie je velmi často a účelově degradována na snůšku lží, polopravd a že není tvořena ani tak k obrazu minulosti,  jako k obrazu budoucnosti. Jinými slovy. Minulost je vždy taková, jakou někdo chce vidět budoucnost.

Benjamin Kuras velmi čtivě a často s překvapivým pohledem komentuje celou českou historii a pohodlnost, jako dominantní českou povahu. Bezesporu kniha, která by měla být povinnou učebnicí na všech středních školách.

Důvod je nasnadě. Osobně neznám nikoho, kdo by řekl: Měli jsme na střední škole vynikajícího učitele historie. Kuras by jim určitě byl. Nejen, že píše s lehkým anglickým humorem, ale často zdůrazňuje historické souvislosti, které vám nikdo neřekne. A v ČTV či jiných Jejich médiích už vůbec ne.

O jakých historických momentech je v knize řeč...
Můžete se dozvědět, kdo byl první strůjce Evropské Unie, jak je to s našimi svatými a Bruncvíkovým mečem, kdo vymyslel československé legie, které byly možná hlavním důvodem vzniku nového Československa.
Bez zajímavosti nejsou ani kritické poznámky k husitství či krátký rozbor toho, proč Češi byli v historii zrazeni těmi, kterým nejvíc důvěřovali. A samozřejmě Bílá hora. Nejtragičtější mezník české historie, který nás neopouští dodnes. A nad tím vším visí jak Damoklův meč pohodlnost - typická česká vlastnost.

Druhé vydání, po 15 letech, je doplněné poznáním, co se v české společnosti mezitím změnilo. "Po téměř dvaceti letech ideového tápání Češi konečně našli ideu nejstátotvornější. Peníze."  Ty jsou novým Bohem i modlou pro naprostou většinu, bez ohledu na vzdělání.

Kuras ale historii nepřekrucuje k určitému ideovému obrazu, ale hledá a často i nachází humorné souvislosti mezi lidskými pošetilými vlastnostmi a historickými fakty. Koneckonců Benjamin Kuras o své útlé knížce říká:

"Ani v nejmenším se tato knížka nesnaží předstírat, že předkládá přesný, a dokonce ani jakž takž přibližný záznam dějinných událostí. ... Jediným záměrem této knížky je vyždímat trochu dramatu a zábavy z toho, co se samotným Čechům vždycky prezentovalo jako cosi tak nudného a nezáživného, že je nepřekvapí ani nezostudí, když o vlastních dějinách vědí méně než angličtí podnikatelé a inženýři, kteří se snaží odčinit Mnichov pokusy o přímé a poctivé podnikání s českými firmami a českými činiteli v konkurenci s mazanějšími Němci, kteří už dávno vědí, kde a koho podmáznout."

Češi na vlásku. Příručka národního přežívání | Benjamin Kuras | Baronet 2008

 Ukázka z knihy:

V kostce - národ je tím, čím je rozhodující většina jeho členů odhodlaná být. Absence jasného odhodlání být něčím, co je jasně rozpoznatelné a co stojí za to bránit, a také absence dějinných mýtů, které by takovému odhodlání poskytly psychologickou podporu, je zaručeným receptem na odchod národa z dějin, receptem na jeho vstřebání do národa sousedního a  odhodlanějšího, a na jeho kulturní a politický, ne-li už fyzický zánik.

Na předním místě mezi flagelanty jsou čeští novináři, kteří nacházejí obzvláštní potěchu ve vyhledávání všelijakých nechutných národních nešvarů za každou chybou či přečinem, kterých se dopouští téměř kdokoli, od vládních činitelů, poslanců a zástupců všech úrovní oficiálna, po členy opozice, bývalé komunisty (kajícníky i nepoučitelné), bývalé disidenty (povýšené do oficiálna či odsunuté k zapomnění), bývalé nekomunistické nedisidenty, řidiče, chodce, hudebníky filharmonie, bývalé návštěvníky divadel přeměněné v  televizní čumitele, čtenáře určitých novin, nečtenáře určitých novin, a především - ostatní novináře. Nelze se pak divit, když český premiér veřejně spílá novinářům nejhnusnějších patvorů, jací kdy chodili po této planetě.

Charakteristiku každého národa - ať už vlastnoručně vymýšlenou nebo viděnou zvenčí - tvoří vždy směsice kladných a záporných vlastností. Jedinou výjimkou jsou Američané, kteří nemají naprosto žádné vlastnoručně vymýšlené záporné vlastnosti. Proto je taky mají všude tolik rádi.
Co vlastnoručně vyrobený image vnímá jako kladné, může se jevit jako záporné při pohledu zvenčí - a naopak. Národy se mohou dokonce i rozštěpit na nesmiřitelné tábory těch, kdo pokládají tentýž charakterový znak jeden jako kladný, druhý jako záporný. I kdyby se Češi neshodli v ničem jiném, jsou podivuhodně jednotní v tom, že se pokládají za tu nejneschopnější a nejzaostalejší bandu na této planetě - jednoho dne - a mimořádně osvícené nositele nejmodernější moudrosti, jen kdyby si svět dal tu práci je vyslechnout - dne druhého. Této půvabné směsi přijdeme víc na chuť, jakmile si všimneme, že ta neschopná banda jsou vždycky všichni ostatní Češi kromě nás, zatímco nositeli moudrosti jsme vždycky my, spíš než všichni ostatní Češi.
Pokud ovšem ti ostatní Češi nejsou neschopní nositelé moudrosti a jako takoví jsou pak trapností a ostudou národa, bez ohledu na to, jak jsou třeba populární v zahraničí.

Francouzovi, Angličanovi a Čechovi se zjeví pohádkový dědeček s nabídkou, že jim splní každému jedno velké tajné přání. Francouz si vzpomene, jak se nedávno setkal s krásnou ženou, která je zasnoubená s jeho bývalým spolužákem. Přeje si s ní strávit jednu jedinou noc, než se stane spolužákovou manželkou. Angličan požádá o přesnou napodobeninu slonovinové dýmky Lorda Brondesburyho, s tím, že Jeho Lordstvu musí původní dýmka zůstat, aby si každý všiml obou. Čech se zmíní nesměle o krásné zdravé dojné koze, kterou vlastní jeho soused. „Chceš mít stejnou?“ ptá se kouzelný dědeček. „To ne, prosím,“ odpoví Čech, „já bych chtěl, aby mu zdechla.“