Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Největší ponorka na světě je plná hrabalovských postaviček z jazzu

nejvetsi ponorka na sveteNečekané hrabalovského pábení odehrávající se na dně moře i společností. Thriller plné bolestivé krásy z prosté lidské soudržnosti, tak by se dala stručně popsat kniha Adamka, která se odehrává v námořním přístavu kdesi v Belgii. Tam se objeví obří ruská ponorka a nikdo netuší, že je největší na světě a že nese nebezpečné tajemství. A hrabalovské postavičky, ano ty známé postavičky z jazzu ani netuší, že ponorka brzy vypluje a s ní i oni...

André-Marcel Adamek (1946-2011)
Spisovatel s údajnými českými předky vyznačující se typicky českým hrabalovským pábitelským a jasně nečeskou poetickou odvahou slova.  Jeden z nejvýraznějších současných belgických autorů, byl od svých šestnácti let odkázán sám na sebe. Protloukal se ve Francii a Itálii, vykonával různá řemesla od výrobce hraček až po tiskaře, později se usadil, začal chovat kozy, psát a malovat. Roku 1970 vydal první román, Kyslík (Oxygene). O čtyři roky později získal cenu Prix Rossel za Pušku s korunními plátky (Fusil a pétales). Další díla: Un imbécile au soleil, 1983; La Couleur des abeilles, 1992; La Fete interdite, 1997; Le plus grand sous-marin du monde...
(zdroj www.i-literatura.cz)

Největší ponorka na světě | André-Marcel Adamek | vydává Dauphin, 2012

Ukázka z knihy

Ráno vycházel Sioum na můstek do věže a vdechoval svěží vzduch. Z můstků remorkérů na něj námořníci mocně kynuli, na což odpovídal zamáváním čepicí ve vodní tříšti. Temná příď Saratova pomalu prorážela vlnami, tak pomalu, že vytvářela na moři jen tenké brázdy pěny. Konvoj proplouval dost blízko pobřeží a nad věží ponorky často kroužily eskadry mořských racků. Někteří z ptáků si občas na pár okamžiků odpočinuli na stěžni antény nebo na periskopu, než znovu vzlétli s ostrým pokřikem směrem k pobřeží.
Aby zaměstnal posádku a z jakési úcty, kterou si nedokázal vysvětlit, se Sioum pustil do čištění toho plavidla, určeného do šrotu. Přepážky i trubky potrubí byly pokryty silnou vrstvou špíny. Při drhnutí dveří do kabin se objevovaly nápisy v azbuce, vyryté námořníky, držícími pohotovost na palubě v očekávání předpokládaného vyplutí.

Zdraví vás chudák Dimitrij Asalovič, který tady spal šedesát dnů bez vodky a bez žen.

Taťáno, jestli mi zahneš, tak tě zabiju.

Sioum prozkoumal ponorku odshora až dolů: kuchyně bez nádobí a bez sporáků, v nichž se elektrické kabely válely po podlaze jako hadi bez hlavy, kinosál, z něhož odnesli promítačky, vyrvali sedadla a nechali jen obdélník zažloutlého plátna, jídelnu, v níž přetrvával nejasný pach zelí, důstojnické kabiny, v nichž našel na obložení přišpendlené zapomenuté fotografie ženy, dítěte, dači obrostlé květy.
Několikrát se mu stalo, že když prolézal vnitřnostmi toho odzbrojeného monstra, pocítil nepopsatelnou nevolnost, jako by znesvěcoval hrobku. A přitom v těch prostorách nikdo nezahynul. Posádka tam prožívala zbytečné čekání a v nudě zasmušilých hlídek bledly jejich sny o slávě. Saratov neměl žádné dějiny.

Je to už tři hodiny, co se ta holka postavila před skladiště, a nepodařilo se jí čapnout jediného kunčafta. A přitom to nebyl špatný kšeft: dost křehká, půvab v kotnících, ksichtíček samá svěžest. Kožená sukně do půl stehen a, navzdory nepříjemnému severáku, nahá ramena, zády stála opřená o jediný kandelábr, koleno lehce ohnuté, v legendárním postoji dobyvatelek chodníku.
Když se dávalo do deště, běhala se schovat pod římsu jednoho hangáru a tiskla se ke zdi, nehybná a napjatá, jako by ji tam odvedli před popravčí četu.

Max pozoroval se zájmem ty manévry jediným oknem své garsonky ve třetím poschodí. Při lijavcích se cítil zaplavený takovým soucitem, že byl v pokušení pozvat tu holku, aby se k němu šla usušit.
Myslel, že je to zase jedna z těch ubohých husiček, které přitahuje mořský břeh a mytologie starých přístavů. Takové často uvázly v Saint-François-le-Môle, protože netušily, jaké pohromy se na městečko snesly.
Bývalé lázeňské středisko by si zasluhovalo přezdívku Přístav chudých. Kdysi byla zátoka plná sádek na humry a ústřicových slapů. V létě bývaly davy lidí na přístavních molech, u nichž flotily rybářských traulerů vykládaly své košatiny. Celé město bylo cítit rybinou a pivem. Každý občan z Môle měl nějaký obchod a topil se v blahobytu. Mluvilo se o stavbě divadla, když vtom přišla vlna katastrof.
Napřed se objevil neznámý vir, napadající ústřice. I když byly vylovené ráno, byla to hotová hrůza, když je otevírali na stolech večeřících hostů. Pěstitelé zkrachovali a odešli odsud a restaurace s dary moře podávaly odrůdy z dovozu.
S prvním znečištěním pobřeží naftou pak vzali za své humři. Nenarostli větší, než velká kreveta a po tisících chcípali v sádkách.
A pak vymřela generace drobných rybářů a už se neobnovila. Jak mizely úlovky, odnesly s sebou úchvatný pach přílivu i pokřik při ranních dražbách. Turistů ubývalo, kasino chvíli na to museli zavřít.
Jak šla léta, v myslích rekreantů se pevně zahnízdila pověst nejznečištěnější zóny Atlantiku. Karavany i autobusy dělaly objížďku, aby se vyhnuly Saint-François-le-Môle, které bylo nyní na výletních mapách vyznačeno malinkým písmem.
Prázdné byty, nabízené v hojném počtu za pozdravpámbu, zůstávaly většinou neobsazené a začínaly chátrat, až byly pronajímány za nízké ceny všelijakým nuzákům ze všech koutů kontinentu.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Hrabal Bohumil Adámek Marcel

You have no rights to post comments