Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Svatopluk Hrnčíř – Semtamťukovi se nepodobám

hrncir svatopluk portret

Narodil se v roce 1926 a má přinejmenším jedno společné s Jaroslavem Foglarem: Nikdy nenapsal snad ani jedinou řádku pro dospělé.

Tedy s výjimkou článků pro Bělohradské listy v Lázních Bělohradě u Jičína, kde se také narodil a kde vyrůstal. Knížky měl vždy rád a tak se je i pokoušel  vázat a chtěl být tiskařem, stal se však redaktorem. Hned jeho knižní debut Případ skončil v pátek (1959) byl Otou Hofmanem a Milanem Pavlíkem zpracován do filmu Zpívající pudřenka. Hrnčíř až dosud publikoval přes dvacet titulů, ale hlavně je znám z mnoha časopisů pro děti a  patří k těm, kteří jsou v české historii literatury pro děti zapsáni naprosto nesmazatelně. Přinášíme vám exkluzívní rozhovor s touto opravdovou legendou ...

V letech 1969-1982 vyšlo ve Čtyřlístcích 33 obrázkových příběhů o spolužácích Alence a Vaškovi. Mám je moc rád. Onen seriál měl sci-fi charakter a v patnáctém pokračování Kouzelné pilulky (1974) děti zachránily postaršího vynálezce Semtamťuka. Právě ten se nedávno stal i hrdinou dalších šestnácti epizod (2000-2004), jenže Alenka s Vaškem jsou z jeho zahrady ti tam a on sám je sice opět zachráněn, ale už jinými dětmi. Klárkou a Jakubem. Proč ta změna, pane Hrnčíři? A jak jste své hrdiny vymyslil?
Jsem rád, že se vám můj čtyřlístkový seriál líbil, ale moje odpověď bude rozpačitá. Každou knížku jsem před napsáním promýšlel a mohl bych o tom leccos napsat. Ale seriál? Tenhle seriál o Vaškovi a Alence? Vůbec jsem netušil, že bude mít první příběh nějaké pokračování. Zkrátka – redaktorka Čtyřlístku mě vyzvala a já vymyslel Vaškův příběh s Bílou paní, přesněji řečeno s „bílou holčičkou“. Samozřejmě bylo štěstím, že jsem jako kreslíře získal Adolfa Borna, se kterým jsem se už tehdy znal.
Po dvaceti letech mě pak redakce požádala, abych Semtamťuka oživil, a vzhledem k tomu, že Alenka a Vašek za tu dobu museli vyrůst, objevila se jiná dvojice.

Ovlivnilo něco tento váš seriál?
Když teď dodatečně přemýšlím, co mé seriály jako takové ovlivnilo, vzpomínám si, že jako kluk jsem ve Slovíčku (příloha Českého slova) v roce 1937 sledoval seriál Josefa Lady o Frantíku Klinděrovi, který se dokázal proměňovat v nejrůznější zvířata. Od Lady tam dále vycházela Dobrodružství Tondy Čutala a měl jsem rád i seriály Ondřeje Sekory, které se v dřívějších letech objevovaly v Lidových novinách: Cvoček, Voříšek a spol., Jéminek, Příběhy oživlého sněhuláka, Malí robinsoni... Vystřihoval jsem si je a schovával.
Když jsem vymýšlel příhody Alenky a Vaška, nevím, že bych na tyhle seriály myslel, ale teď dodatečně připouštím, že mě asi ovlivnily.

Před deseti lety konečně vyšlo čtrnáct příběhů Alenky a Vaška v knize Kouzelná koloběžka (1995), ale vzadu avizovaného pokračování Vynálezy pana Semtamťuka už jsme se nedočkali. Tak kdy?
Dlouhá léta se kolem těch seriálů nic nedělo, ale pak se zájemce objevil a Kouzelná koloběžka vyšla k vánocům 1995. Jenomže nakladatelství zjistilo, že se knížka pomalu prodává, a tak Vynálezy pozastavilo, odložilo. Jakási malá naděje, že knížka přece jen vyjde, však ještě je.

Dobrodružství Alenky a Vaška mají čtyři fáze: řadu cest časem, řadu cest světem, řadu cest do pohádek a nejdelší řadu s aplikacemi neuvěřitelných vynálezů.
Aby se dvojice mohla dostávat do světa, do minulosti nebo do pohádky, přimyslel jsem kouzloběžku, a aby se příhody oživily, vymyslel jsem později Semtamťuka, s jehož podivnými a potřeštěnými vynálezy se dalo leccos zažít.

Tato dobrotivá figura se stala tak populární, že inspirovala i název hudební skupiny Ponožky pana Semtamťuka. Vzpomněl jste kdysi při volbě toho jména i na Semtamkuka, zvíře s dvěma hlavami z Čukovského Doktora Bolíta?
Potěšilo mě, že jméno Semtamťuk využila hudební skupina, protože tak trochu potvrdila popularitu seriálu. Škoda, že „Ponožky“ zřejmě zanikly a že jsem se s tím souborem nikdy neviděl. O Semtamkukovi však od vás slyším poprvé a Čukovského jsem nečetl. Z dětství si pamatuji na Bolítova předchůdce, kterým byl doktor Dolittle, v českém překladu Málodělal. V těchto knihách Hugha Loftinga (1886-1947) se však Semtamkuk nevyskytoval.

Jistě, u Čukovského šlo o plagiát. A ve starém překladu se vyskytuje jen „šupsem-huptam“ s malým š, ale chci se ptát hlavně na kouzloběžku. Ve třetím pokračování Alenky si ji Vašek zrobil z obyčejné koloběžky tím, že řídítka nahradil větví kouzelného stromu z nádvoří hradu. Poslyšte, tak mě napadá, nenecháte si slovo kouzloběžka aspoň dodatečně patentovat? A jméno Semtamťuk? Vymýšlíte rád nová česká slova?
Otázka mě pobavila. Nikdy jsem o takovém patentování neuvažoval. Ale nová slova si vymýšlím rád. Anebo slova používám v jiném významu. V jedné mé knížce kluci skáčou do vody, a tak mě napadlo, že skokům po nohou budou říkat „ponožky“ a skokům po hlavě „pohlaváři“. V jiné knize existuje „ostrov Chu“, což je přesmyčka názvu nedaleké obce Chroustov (která v mém rodném kraji skutečně je). A jak vzniklo jméno Semtamťuk? Můj podivín přeskakuje z vynálezu na vynález, takže ťuká tady, ťuká tam. Zkrátka zničehonic byl Semtamťuk na světě.

Alenku a Vaška nakreslil Adolf Born. A když měl později ztvárnit Macourkova Macha a Šebestovou, vlastně jen pozměnil VAŠE hrdiny. Mluvili jste o tom někdy? Anebo s Milošem Macourkem? Je tu souvislost?
Moji a Macourkovu dvojici kreslil jeden výtvarník. Jinou souvislost tu nevidím, a tak jsem o tom s Bornem nemluvil. S Milošem Macourkem jsem se bohužel nikdy nesetkal, ale jeho humor a fantazii velice obdivuji. A moc dobře vím, že se s ním srovnávat rozhodně nemůžu.

Nastala éra digitálních triků a dokonce i Mach a Šebestová už byli ve filmu ztvárněni živými herci. Potká to jednou třeba i vaše hrdiny. Kdo ví! Koho byste potom nejradši obsadil do Semtamťukovy role?
Hrdinové mých seriálů nebudou ztvárněni živými herci. A nikdy mě ani nenapadlo, že by k tomu mohlo dojít.

Představuji si, že se při psaní se Semtamťukem trošku ztotožňujete, a tak se i ptám, zda mu kreslíři neposkytli i něco z vaší vizáže?
Nevím o tom, že bych se se Semtamťukem ztotožňoval a rozhodně se mu nepodobám. Ani oba dětské páry, se kterými se setkává, nemají existující předlohy. Zato jsem podle skutečných příhod a osob psal některé své prózy.

Proč začala po dvaceti letech kreslit pokračování vaše dcera Lenka Vybíralová? Born odmítl? (S dcerou nyní Hrnčíř pokračuje ve spolupráci seriálem Adélka a Zelíčko pro měsíčník Sluníčko.)
S Adolfem Bornem jsem spolupracoval čtvrt století. Pro Sluníčko jsme například deset let připravovali příhody Coura a Courka. Zcela pochopitelně nadešel čas, kdy se významný výtvarník začal víc zaměřovat na grafiku, na knižní ilustraci a film. Požádal mě, aby pro nedostatek času mohl svou práci pro Čtyřlístek a Sluníčko přerušit, a současně připomínal, že by měl poskytnout příležitost mladším kolegům. A když mě redakce po dvaceti letech vyzvala, abych si nového kreslíře našel sám, navrhl jsem Lenku Vybíralovou. Čtyřlístek souhlasil.

S Bornem jste v letech 1971-1973 zpracoval i čtyři příběhy Sherlocka Holmese: Musgraveský rituál, Mrzák, Voják bílý jako stěna a Pes baskervillský. Z šedesáti Doylových próz s nejslavnějším detektivem jste tyto čtyři vybral zcela náhodně nebo podle nějakého klíče?
Vybíral jsem povídky, které byly vhodné pro zpracování do seriálů. Pes baskervillský sice nebyl snadný, ale protože jsem ten příběh zbožňoval, nemohl jsem ho pominout.

Další láskou dětství mnohých naší generace (jsem ročník 1964) byl Bornův kreslený seriál Cour a Courek, tj. příhody kocouřího otce a syna v časopise Sluníčko. Jak vás koncepce cyklu napadla?
Scénáře k C + C psal původně můj přítel Jan Kloboučník (1919-1974), redaktor Sluníčka. Bohužel nečekaně zemřel a Born navrhl, abych další náměty vymýšlel já.

Souvisí změna scénáristy i s výtvarným vývojem kocourů?
Uvědomuji si, že Courek ani Cour původně neměli oblečení. K pozdějšímu, poněkud lidskému zjevu se Born postupně propracoval sám.

S Adolfem Bornem jste spolupracoval nejvíc - a mne by zajímalo, zda si dovolil ve scénáři občas něco pozměnit. Uveďte případně příklad.
Nevzpomínám si, myslím, že nic nepozměňoval. Vyřadil pouze asi dva scénáře C + C, protože v nich šlo o slovní vtip, který kresbu příliš nepotřeboval.

Ve Čtyřlístku vaše obrázkové příběhy vždy vynikají mistrně komprimovanými ději, poutavostí a spádem. Učil jste se tomu od někoho, anebo našel tu schopnost letu už v sobě?
V dětství jsem náruživě četl a sledoval i seriálky v novinách. V těch Lidových jsem objevil komiksového Ferdu Mravence, který mě zaujal víc, než jeho pozdější knižní podoba...

Takže jste roku 1969 inicioval i první knižní vydání původní verze a napsal k němu doslov...
Několik příběhů však znovu nevyšlo, byly příliš válečné, drastické. Za obrázkem se zákopy chybí hned čtyři další: Velký pohled na bitvu – tank, výbuchy, plamenomety, sežehnutá postava na drátech, tělo vojáka bez hlavy na stromě... Dále bojiště po bitvě – mrtvoly, utržená noha na drátěných překážkách, mrtví mravenci, kteří „smrtí plynem zašli bídně“. Pak vojenský tábor za frontou, letadla shazují bomby, siluety vojáků létají do vzduchu. Konečně vojenská nemocnice, chirurgové, ranění na nosítkách, jeden bez nohou, další na vozíčku bez nohou i bez rukou (má však medaile!), slepci, žebrák na vozíčku. A kromě toho jsou v knize vynechány dva malé obrázky, jak Ferda čistí záchod, které nově patřily k Bruknerovu textu „Aby neměl chvíli klidu...“

Ferda Mravenec byl tedy původně dost brutální – a jak vím, i psanou verzi Sekora posléze uhlazoval...
O dalších jeho seriálech a těch od Lady jsem už mluvil. O něco později mě zaujaly i Rychlé šípy v Mladém hlasateli a seriály v Malém čtenáři. U těch je zajímavé, že je v posledním ročníku pro kreslíře připravoval František Hrubín. Snad jsem tedy ze všech těchto bohatých zdrojů něco pochytil. Jenomže padesátá léta seriálům nepřála... A přece jsme se o ně nenápadně pokoušeli. Někdy jsme narazili, někdy pokus prošel. V letech 1962-65 jsem pro Pionýra psal příběhy Martina a Marťánka. Kreslil je Jan Brychta. Zpočátku šlo o bohatě ilustrovanou povídku, jež se však poznenáhlu měnila v komiks. Její třetí část už měla texty pouze v bublinách, proti kterým se tehdy především bojovalo. Ale kupodivu námitky už nebyly.

V dětství mě fascinovalo také vaše komiksové zpracování Troskových románů Vládce mořských hlubin, Paprsky života a smrti a trilogie Kapitán Nemo (Větrník 1968-1970), nicméně části děje vypráví jen text. Proč došlo k takovému kompromisu?
Navazuji na předcházející příklad. Čtenář měl dojem, že mu redakce poskytla komiks a vrchnostenský pozorovatel se zase nemohl škaredit, že jde o vyloženě podbízivý seriál.

Vlk se tedy nažral a koza... Ale v případě Vládce mořských hlubin jste jazykově upravil i nové vydání knihy (1969). Máte k Troskovi vztah z dětství? Za jakých okolností jste se s ním poprvé shledal?
Byl jsem nadšeným čtenářem a odběratelem Malého – Mladého hlasatele, a tam jsem se poprvé s jeho romány (a malou povídkou) setkal. Sledoval jsem i sešitové vydávání obou trilogií Kapitána Nema. Trosku jsem objevil i v Malém čtenáři. A poněvadž jsem tehdy časopisy sledoval pozorně, mohl jsem později upozornit Vojtěcha Steklače, že jedna jeho povídka v Ohníčku není původní. Velmi se tehdy divil, že se na ni ještě někdo pamatuje.

Vojtěch Steklač je můj milovaný autor, ale také jsem si všiml, že se zpočátku ledasčím inspiroval. Třeba v první verzi Žlutého Roberta je přinejmenším převyprávěna povídka Jeana Richepina (1849-1926).
Inspiroval se v zahraničí i později, třeba když psal o Napoleonovi, a vlastně se tím netajil. Sám jsem slyšel, jak si pochvaloval, když ve Francii zanikal copyright jednoho ze zdrojů.

Ale to jsme odbočili k veselým historkám z natáčení. Vraťme se k Troskovi.
Když jsem upravoval nové knižní vydání Vládce mořských hlubin a pracoval na seriálech, vyhledal jsem i jeho syna pana Matzala, a ten mi vyprávěl, jak vznikl tatínkův literární pseudonym.

O tom píše i Ondřej Neff v Něco je jinak.
Ano. V téže knize Neff vypráví i o Vladimíru Babulovi (1919-1966), autoru trilogie Oceánem světelných roků (1963). Babulu jsem dobře znal, a tak se mě na něj Neff při práci na rukopisu vyptával a zároveň vzpomínal, jak v deseti letech netrpělivě čekával na nového Pionýra s Babulovou Planetou tří sluncí.

Většinu Troskových sci-fi nakreslil podle vašeho scénáře Miloš Novák – a ten pak dělal i vaše seriály Tři kluci a madona (1968-69) či Ostrov černého Petra (1970-71, podle povídky E. Talbotové). Vzpomněl byste na tohoto známého ilustrátora?
První dva seriály Vládce mořských hlubin a Paprsky života a smrti kreslil Miroslav Hrdina. Teprve Kapitána Nema vytvořil povolanější ilustrátor Miloš Novák. Dobře jsme se znali, bydlili jsme blízko sebe. Byl to velice hodný, tichý pán. Vynikal pracovitostí, znalostí historie a fantazií. Byl kreslířem Svobodného slova, a poněvadž jsem dvacet let redigoval dětskou rubriku Slovíčko, byli jsme velice často ve styku.

Často jste byl i scénáristou slavného Jozefa „Scheka“ Babuška (Tři Robinzoni, Srub v Bílém údolí, Klíč k majáku, Tajemství majáku, Dárek pro klubovnu). Setkávali jste se osobně? A jak na tohoto žijícího klasika mezinárodní úrovně vzpomínáte?
V šedesátých letech jsme ve slovenském Roháči objevili humorné seriálky o Jožinkovi, které kreslil Jozef Schek. Přetiskovali jsme je a autor, který bydlel v Piešťanech, nás jednoho dne navštívil. Zjistili jsme, že tenhle příjemný člověk se vlastně jmenuje Jozef Babušek, že je napůl Čech, ale hlavně, že škála jeho kreslířského umění je nesmírně široká. Okamžitě jsme s ním navázali spolupráci a nový přítel „Jožinko“ se pro Pionýra a Větrník stal ideálním kreslířem seriálů. Byl spolehlivý, nápaditý, uměl si vymyslet i scénář (tak vznikl Poklad Inků, 1970). Po letech jsme se s radostí, ale bohužel jen písemně, setkávali při vzniku Velkých knih komiksů.

Vaši komiksovou sci-fi knihu Země Zet (1990) nakreslil Milan Ressel, existuje však i jednostránková varianta právě od Scheka. Jak to tehdy bylo?
Vydavatelství souhlasilo, aby Zemi Zet kreslil Jozef Schek, ale na vydání příliš spěchalo. Přítel Babušek mi odpověděl, že by termín nestihl, přesto však ukázku nakreslil. Oba jsme litovali, že se tahle spolupráce neuskutečnila. Práci pak zadali Milanu Resslovi.

Až do pětašedesáti jste pokrýval písmenky především stránky časopisů a obsáhlejší knihu jste vydal vždy jen zhruba jednou za deset let. Od revoluce se to změnilo, jste aktivnější - a co víc, tyto publikace často ani nemají základ ve starších časopisech. Nosil jste v sobě některé nové příběhy už déle a jenom nezbýval čas?
Ve zmíněném období jsem byl už v důchodu, a tak jsem měl víc času. Příběh Želva čeká v Babylónu jsem měl navíc už dlouho rozpracovaný, jenomže jsem stále nevěděl, co se z něho vyklube. Když přišla výzva nakladatelství (chtělo komiks i povídku), s chutí jsem se do psaní pustil. Jiná knížka Lovci z Ohňové hory má základ v povídce Lovci melounů, která vycházela v Ohníčku na pokračování, a příběh Talisman spiklenců jsem zase kupodivu vymyslel a napsal narychlo pro soutěž o nejlepší dobrodružnou knihu. Vypsala ji Nadace Fons a rukopis získal druhou cenu.

Nedávno jsem hovořil s Vlastislavem Tomanem, který zvažuje přepracování některých svých slavných seriálů z ABC do knih. Víckrát už to i udělal. Jaký máte vy, pane Hrnčíři, názor na podobnou duplikaci? A cítíte spíš tendenci beletrizovat své komiksy, anebo naopak rozpracovávat už napsané příběhy do seriálů?
Jakékoliv přepracovávání mě neláká. Alespoň mám ten dojem. Raději bych vymýšlel nové seriály a psal nové knihy. Teď si však uvědomuji, že před několika lety mě redakce Mateřídoušky požádala o příběh na pokračování. A tak jsem námět Země Zet zpracoval v povídku Země kapitána Kroka.

Knížka Detektivní kancelář Dvořák a Filip (1992) je cyklem detektivních případů, které původně vycházely v Pionýru a Filipu. Hrdinou byl herec Josef Dvořák, který se nechal ke každému dílu vyfotografovat v jiném převleku a postupně představoval i klasické literární detektivy. Asi jako to dělal kdysi Vlasta Burian pro jedno vydání Gullivera, přičemž něco podobného předváděl v sedmdesátých letech už před Dvořákem i Jiří Hrzán jako pohádkový listonoš Kodýtek. Nicméně Josef Dvořák publikoval v Pionýru i své povídky. Na vašem seriálu se literárně nepodílel?
Ne. Pouze se nechával vyfotografovat a zúčastnil se jedné mé besedy se čtenáři, kde jsme se seznámili.

Knihy Ostrov Uctívačů Ginga (1999) a Poklad uctívačů Ginga (2000) navázaly na Foglarovy příběhy o Rychlých šípech a magnetem tu jsou dva zbrusu nové obrázkové příběhy Šípů (zapuštěné do textu). Nakreslil je Michal Kocián, ale zbytek svazků přitom ilustroval poslední tvůrce Rychlých šípů Marko Čermák. Nedotklo se ho, že mu tím Kocián jaksi vytrhl štafetu?
Kociánovy seriály měly tu výhodu, že připomínaly Fischerovu tvorbu z údobí Mladého hlasatele, což má knížka potřebovala. Jsem přesvědčen, že se to Marko Čermáka nedotklo. Práce na ostatních ilustracích ho ostatně plně zaměstnala.

Hodně vás Foglar v dětství ovlivnil? A jak vás ovlivnilo prostředí rodného Bělohradu, kde jste vyrůstal?
Foglarovy Hochy od Bobří řeky jsem hltal se zatajeným dechem a vykulenýma očima. Právě tak jsem nadšeně četl Mladého hlasatele, kterého jsem odebíral od prvního do posledního čísla (v zájmu spravedlnosti musím poznamenat, že jsem Hlasatele miloval i v době, kdy ho řídil Břetislav Mencák). A když si Jaroslav Foglar vymyslel kluby tohoto časopisu, změnila se naše klukovská parta v klub Hoši z podhůří. Měli jsme svou Bobří říčku, prolézali romantické okolí našeho Bělohradu a vydávali klubovní časopis, kterému jsem dal název Vpřed (známý tištěný Vpřed přitom začal vycházet až o deset let později). Naše klukovská dobrodružství a znalost rodného kraje se pochopitelně později projevily téměř ve všech mých knihách.

Vyučil jste se knihkupcem, ale prodával jste knížky vůbec někdy? A jaké na to máte vzpomínky?

Knihkupcem, aniž bych stál za pultem, jsem se vyučil během německé okupace, kdy se do Lázní Bělohradu z obsazeného pohraničí přestěhovalo Krbalovo krkonošské nakladatelství. Pan Krbal, aby nekonkuroval místním knihkupcům, si nepořídil pult, ale „kluka pro všechno“, za což jsem mu byl velice vděčný. Místo prodávání jsem knihy spíš expedoval, vykonával veškeré knihařské práce a moc rád jezdil do tiskárny. Po skončení války se Josef Krbal vrátil do svého Vrchlabí a já dokončil studium na gymnáziu. Pak, abych měl úplný přehled přes svět knih, jsem absolvoval knihovnickou školu. V té době jsem už začal psát povídky pro mládež a cestička k redakční práci se mi pomalu otevírala.

Už ve dvaceti jste v Junáku otiskl svou první sci-fi povídku O pěších junácích aneb Nedej zahynouti nám... O čem to, prosím pěkně, bylo?
Když jsme v roce 1945 u nás zakládali skautské středisko a neměli žádné vybavení, připadalo mi směšné, že kdosi uvažoval o založení jakéhosi specializovaného oddílu. A tak se stalo, že jsem vymyslel příběh o tom, jak na jamboree v roce 2047 kromě vodních, motorizovaných a leteckých skautů dorazí zcela neznámý a poslední oddíl pěších skautů.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Hrnčíř Svatopluk

Vaše názory  

# http://Healthraport.
Konečně někdo, kdo píše k věci a ne

spekuluje a na konec sa zatoulá nevím kam. Prosím
více

You have no rights to post comments