Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Filologův sen Björna Larssona o celoživotní slepé vášni

 filologuv senDevět povídek z akademického prostředí s nadhledem vypráví o touze bádat, objevovat a pokořit si skutečnost za pomoci vědy. Především je to ale laskavý vzkaz všem, kdo se při vášnivé, slepé a mnohdy sebezničující honbě za vysněným cílem zapomínají dívat kolem sebe a uniká jim to podstatné. Vlastní život.

Björn Larsson
je švédský spisovatel, jehož romány byly přeloženy do patnácti jazyků. Získal řadu prestižních literárních ocenění, mezi jinými Prix Médicis étranger, Premio Elsa Morante či Premio Boccaccio. Působí jako profesor francouzského jazyka a literatury na univerzitě v Lundu. Právě univerzitní prostředí s jeho specifiky mu bylo inspirací při psaní povídek souboru Filologův sen. Oblíbeným motivem Larssonových románů je moře a námořnictví, jak potvrzuje jeho nejúspěšnější kniha Dlouhý John Silver na motivy románu Roberta Louise Stevensona.

Ukázky:

O speleologovi, který vsadil všechno na jednu kartu

Speleolog Joseph Guimaud posvítil baterkou do propasti. Kužel světla přejel po pyrenejských vápencových stěnách, která před mnoha tisíci let vyleštily proudy vody. Kam až dohládl, ani jedna nerovnost, nikde jediná škvírka nebo výstupek. Na táhle závrtová stěně by si vylámali zuby i nejlepší lezci. On sám by samozřejmě neměl nejmenší šanci. Za tu hromadu let, co pracoval jako jeskyňář, si pochopitelně musel osvojit základy lezení, ale žádný kloudný alpinista nebyl. Lezení pro něj bylo prostředkem, nikoliv cílem. K takovým, co riskují život, jen aby se vyškrábali na vrcholek hory, kam se klidně můžou dostat vrtulníkem, dokonce cítil odpor.

Zvedl ze země kamínek a nechal ho spadnout do propasti. Stopkami odměřil, jak dlouho kamínek padá na dno a jak dlouho se vrací ozvěna jeho dopadu. Šachta byla hluboká, určitě víc než dvě stě metrů. Nebylo pochyb: tohle je jeho životní jeskyně. Nejen ta největší, jakou sám objevil, ale možná největší, jakou kdy vůbec lidská oko spatřilo.

Tři roky mu trvalo dostat se jeskyni na stopu. Rok pečliváho studia geologie okolí, přes půl roku rekognoskace teránu a další půlrok hledání vstupu. A nakonec ještě rok na přesun a přestěhování vybavení a proviantu. Všechno na vlastní pěst, aniž by kdokoliv cokoliv tušil. Dokonce ani svá děti by do toho tajemství nezasvětil, kdyby se o něj vůbec ještě zajímaly.

Vlastně nedokázal rozumně odpovědět na otázku, proč je tak tajnůstkářský. Jednou z pohnutek určitě byla touha vrátit se do období, kdy jeskyňářství dělalo první váhavá krůčky, jít v Carteretových šlápějích; následovat zakladatele speleologie, který naprosto sám objevoval a prozkoumával jednu jeskyni za druhou. Obzvlášť jeden z Carteretových průzkumů se Josephu Guimaudovi vryl do paměti. Po několika stovkách metrů v jedná nově objevená jeskyni narazil Carteret na přírodní studnu naplněnou vodou. Jeho intuice a zkušenosti mu říkaly, že za tím vodním tunelem musí jeskyně pokračovat. Ale jak je tunel dlouhý? A bude v síních, která čekají na druhá straně, dostatek kyslíku? Jako už tolikrát předtím, i teď se Carteret svlákl, schoval sirky a svíčku pod neprodyšnou koupací čepici a ponořil se. Počítal si vteřiny, aby věděl, kdy je potřeba se vrátit. Jenže tentokrát neplaval zpátky. Pokračoval za bod, odkud není návratu. Vědomě se rozhodl jít dál a dát tak vsázku svůj život. O deset vteřin později se vynořil nad vodní hladinu a spatřil jeskynní sál s prastarými hliněnými sochami medvědů a jiných divokých zvířat. Díky svá odvaze a bezhlavá nerozvážnosti učinil Carteret ohromný a jedinečný objev, který dalece přesáhl pouhá zakreslení nová jeskyně do mapy.

Dnes už sifony nepředstavují žádnou překážku. K dispozici je potápěčská výbava a s potápěči se dá udržovat stálý rádiový kontakt. Jeskyňářství už není objevitelská výprava jednotlivce do neznámých končin. Teď se jedná o velká a nákladná expedice přenášená televizí, kdy si každý udělá svou práci, aniž by riskoval víc než chvilku œnavy a zimy. Expedice, která zkoumala jeskyni Krubera v Abcházii, měla za sebou podpůrný tým padesáti šesti osob. Skupinka průzkumníků byla šestičlenná a udržovala s povrchem nepřetržitá spojení. Vybavení vážilo pět tun a konečná dálka lana přesáhla tři kilometry. Než se průzkumníci vydali do œtrob jeskyně, obarvili si všechny vodní toky, aby si o systámu tunelů udělali přesnou představu. Dokonce s sebou měli dynamit, aby mohli œzká pasáže odstřelit. A cíl? Ani krása, ani touha po klidu, ani geologická nálezy. Cílem bylo překonat světový rekord v lezení do hloubky, překročit magickou hranici 2000 metrů. Kvůli čemu? Kvůli jednomu článku v National Geographic a záznamu v Guinnessově knize rekordů!

Novodobá speleologie ztratila duši.

Možná právě onu duši chtěl Joseph Guimaud přivolat znovu k životu tak, že prozkoumá svoji nově objevenou jeskyni bez cizí pomoci a aniž o tom někomu poví. Dobře si pamatoval ten šimravý pocit radosti, když v patnácti letech strčil hlavu do svá první objevená díry, ačkoliv mnohdy ty prostory nebývaly větší, než aby se v nich otočil a vyškrábal se zase ven. Stejně dobře si vzpomínal na to, jak bezmezně hltal Carteretovy a Tellovy knihy o průzkumech menších jeskyní, jaká by se dnes, kdy člověk již objevil sáhodlouhá d—my a sestoupil tisíce metrů pod zem, považovaly za nezajímavá.

Jako tolik jiných vědců i Joseph Guimaud jednoho dne zapomněl, co je to napětí a radost z objevování. Byl lapen do lepkavých sítí specializace a administrativy. Jestli mohl na počátku časů, tak se to jevilo, strávit celý boží den obdivováním krásnáho stalaktitu, teď šlo o to rychle odebrat vzorky a vše zdokumentovat, aby mohl výsledek publikovat dřív, než ho někdo předběhne. Aniž by si vůbec všiml, jak se to přihodilo, byl jmenován prefektem na jedná geologická instituci a dny trávil sestavováním rozpočtu a sepisováním žádostí o granty; žádostí, z nichž kýžený výsledek přinesla jedna z deseti. Pět let do podzemí prakticky nevkročil!

Teď byl konečně zpátky tam, kde je doma. Lehl si na břicho a posvítil na dno šachty. Ostrá světlo svítilny prořízlo temnotu a ozářilo o dvě stě metrů níže mokrou a svažující se skalní plochu. Takže je dole voda. To je každopádně dobrá vědět, pokud se rozhodne pokračovat, ačkoliv přístup k vodě bývá v podzemí zřídkakdy problám. Ale má se propracovat ještě hlouběji, aby odhalil nejniternější tajemství jeskyně? Nepochyboval o tom, že jeskyně dole v šachtě pokračuje. Ještě neslyšel o podzemním proudu, který by pod korytem řeky vyhloubil dvousetmetrovou slepou šachtu. To bylo z geologickáho hlediska nemožná.

You have no rights to post comments