strasibrasiJe to skutečný hit sezóny. Nová kniha Miloše Kratochvíla Strašibraši aneb Tajemství věže v Kamsehrabech je po jeho sérii Pachatelé dobrých skutků dalším titulem, který by rozhodně neměl chybět v pomyslném „zlatém fondu“.  Poetická práce s jazykem, laskavý humor, bezbřehá fantazie i skrytá moudrost a především velké vypravěčské umění řadí Miloše Kratochvíla ke klasikům české dětské literatury, jakými byli Václav Čtvrtek, František Nepil a další…

Knížka pro ty, kteří mají raději smích než strach.


Baf a Bubu sice chodí jako všechna ostatní strašidla do strašidlácké školy, jenomže je strašení nebaví a příliš jim nejde. S jejich nešikovností to dojde tak daleko, že jsou jednoho dne nuceni uprchnout před hněvem strašmistra a dostávají se do věže zapadlého městečka Kamsehraby. Zde vyvolají svými pokusy o strašení takový kolotoč nehod a problémů, že mají co dělat, aby se z té šlamastyky vůbec dostali. Nakonec však všechno dobře dopadne, Baf a Bubu najdou nový domov a skvělé nové kamarády.

Strašibraši aneb Tajemství věže v Kamsehrabech
Miloš Kratochvíl
Ilustrovala Markéta Vydrová

Mladá fronta, 2010

WEB MARKÉTY VYDROVÉ

Ukázka z knihy

strasibrasi_vydrovaBaf a Bubu ale Moniku s Metelíkem z věže nesledovali. Zalezli si do temných koutů a spali, dokud zvon nezacinkal poledne.
Spalo by se jim pěkně, ale spaním se nic nevyřeší, a oni měli spoustu věcí k přemýšlení. Nechtělo se jim stěhovat jinam. Snažili se přijít na to, proč děda Tenkrát chce, aby ve věži strašili, a jestli ten jeden den na rozmyšlenou platí jenom pro ně, nebo jestli si to s tím strašením bude rozmýšlet i on sám.
„Bubíku, neříkal taky, že tu už nějaké strašidlo spí?“ rozpomněl se Baf.
Bubu stál hned na nohách a byl pořádně vyjukaný. „Něco takového říkal!“
„Neboj se! Ve škole jsme se přece učili, že jedno strašidlo druhé strašidlo strašit nesmí,“ uklidňoval ho Baf.
„Jo?“ Bubu nevěděl, jestli tomu může věřit. „To si nepamatuju. Ale třeba jsem chyběl. Nebo jsem zrovna spal… Já jen vím, že strašmistr říkal, že podle nějakého zákona se nesmí jedno strašidlo motat do rajónu jiného strašidla.“
„Né!?“ vylekal se teď pro změnu Baf. „To jsem asi zase spal já… Ale to jsme v pěkný bryndě! To se to strašidlo, co tu spí, na nás může pěkně naštvat!“
A jak byli vyjukaní, hledali ve všech koutech, kde by to cizí strašidlo mohlo spát. Strkali nosy do škvír mezi prkny i do každé skulinky, protože některá strašidla – hlavně z čeledi duchů – nejsou vidět, ale jsou cítit.
„Zdá se, že tu žádné strašidlo není.“
Bubu si s úlevou sundával pavučiny z uší a z obočí, když se ozval Metelík, který se potichoučku přikradl do věže: „Ale je! Jsem tu já, Duch Arcipán!“
Strašibraši padli na kolena. „Promiňte, že jsme vás probudili. – A že jsme tady. My za to opravdu nemůžeme, že jsme přiletěli zrovna sem. – A vůbec vám tu nechceme strašit!“ soukali ze sebe střídavě Baf a Bubu.
Čím byli uctivější, tím byl Metelík troufalejší. „Ani trochu se mi nelíbí to vaše čmuchání! Strkáte nosy, kam nemáte, a to se nedělá!“ chytil je za malé špičaté nosíky a zatáhl.
Nevěděl, že strašidla mají nosy měkké a vytahovací, takže Baf i Bubu měli hned nosy dlouhé jako čapí zobáky.
Metelíka to náramně pobavilo. „No né, vy jste krasavci! Jen se na sebe podívejte!“ nastavil jim zrcátko, které tam měl děda Tenkrát pro případ, když se potřeboval podívat na kolečka věžních hodin zezadu. „Já mít místo nosu tak výstavní zobák, tak se na sebe dívám od rána do večera!“
A v tu chvíli se stalo přesně to samé, co ve strašidlácké škole, když si přál strašmistr naučit žonglovat myš s dělovou koulí: přání se splnilo. Metelík se zahlédl v zrcátku a viděl, že má ohromný, zahnutý zobák jako ten největší papoušek!
„Propána!“ vykřikl a sjel z věže rychleji než blesk. „Ve věži straší! Jsou tam zlí strašidláci!!!“
„Bubíku, tohle asi nebylo strašidlo,“ díval se za prchajícím Metelíkem Baf.
„Asi ne,“ souhlasil Bubu a osahával si bolavý nos.
„Přičarovali mi zobák! Přičarovali mi zobák!“ naříkal Metelík a pelášil ulicemi.

galerie ilustraci z knihy