Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Nový bestseller Pachatelé dobrých skutků už podruhé

duchariDva nerozluční kamarádi, které jsme poznali v prvním díle s názvem Puntíkáři, musejí neustále někomu pomáhat. Tentokrát zjistí, že jejich spolužák Trpajz Lojda vidí při hodině zeleného ducha. Michal s Filipem se samozřejmě rozhodnou, že to nenechají jen tak, překonají své obavy ze záhrobí a rozhodnou se, že ducha zneškodní. Ovšem nejprve ho musí vidět… Co všechno vzejde z jejich dobrých úmyslů a jaké průšvihy je zase čekají, se dozvíte v Duchařích.

Pachatelé dobrých skutků 2 | Miloš Kratochvíl | Ilustrace: Milan Starý | Vydala Mladá Fronta, 2009


kratochvil150_2Položili jsem pár otázek Miloši Kratochvíloví a on je zvedl...

Co  Vás nejvíc rozesmálo při psaní Duchařů?
Já se při psaní radši nesměju. Je to pověrčivost z doby, kdy jsem psal hodně komedií a pohádek pro televizi. Říká se, že když je hodně smíchu na place při natáčení, může to být smích poslední... Ale přiznám se, že je mi bylo při psaní Puntíkářů a Duchařů s Michalem a Fildou Fialkou moc fajn, a užívám si to i teď s třetím dílem, který se jmenuje Kouzláci. A na smích čekám zprostředkovaně. Až ho uslyším od těch, co knížky četli. Pak už si troufnu zasmát se taky a vychutnám si to. Těší mě, že se ke mně takhle vrací smíchu opravdu dost.

Vychází příběh z nějaké skutečné události?
Vždycky jsem měl pár bezvadných kamarádů a prožil jsem s nimi takové věci, že na některé radši ani nevzpomínám. Spoustu věcí jsem si taky za svůj psavecký život vymyslel, takže se mi to slilo a už ani nevím, co je a co není pravda. Ale když máte dobré kamarády, stát se může úplně všechno. Platí první věta, kterou Puntíkaří i Duchaři začínají: Jestli se vám bude zdát, že se nic z toho, o čem se v téhle knížce píše, nemohlo stát, tak je to nejspíš tím, že nemáte toho správného kamaráda!
.
Čím si vysvětlujete úspěch prvního dílu?
Hlavně mám z popularity Puntíkářů velikou radost! A čím ji získali? Možná je už dost dětských čtenářů přesycených všemi těmi čaroději, vládci zla, temným šerem podsvětí a příběhy z jiných světů… Možná má klukovské kamarádství pořád velikou sílu… Možná se autoři snaží děti jenom napínat a zapomínají, že se děti chtějí taky smát… Možná je mezi dětmi touhy páchat dobré skutky mnohem víc, než si myslíme… A nebo se ta knížka prostě povedla. To se někdy stane.

Co si myslíte, že děti nejvíc baví při čtení Vaší knihy?
Asi fóry, bláznivé situace ve škole, mezi kluky i v rodině Michala Součka. Zřejmě se jim líbí, že je všechno vyprávěné s nadsázkou, ale zároveň cítí, že to není knížka o Marťanech, ale o nich. Každodenně řeší stejné problémy. Patrně ne tak osobitě a s takovým nasazením jako Michal Souček a Filip Fialka a právě proto hledají spojence v dobrém i špatném a kamaráda, jakého našel Michal ve Fildovi

Ukázky z knížky

PACHATELÉ DOBRÝCH SKUTKŮ 2:  DUCHAŘI


Stejně jako v knížce Puntíkáři i tady je všechno čistá pravda.
Jestli se vám bude zdát, že se nic z toho nemohlo stát, tak je to nejspíš tím, že nemáte toho správného kamaráda!

* * *
Začalo to tím, že Trpajs Lojda uviděl ve škole ducha.
Nenahlásil to třídní učitelce Vlčkové a ani Holtsajdlové, která měla ten den pořádkovou službu. Cestou ze školy to tajemství svěřil jen Fildovi Fialkovi. Třásl se prý při tom, jako by bylo pětadvacet pod nulou, a přísahal, že jestli toho ducha zahlédne ještě jednou, tak už do školy v životě nevkročí a nedonutí ho k tomu ani rodiče, ani Vlčková, ani ředitel školy Sojka, ba ani sám Jan Ámos Komenský.
Filda tajemství umí držet. Nevyzradil by nic ani na mučidlech. Mně ale řekl o Trpajsově duchovi úplně všechno hned odpoledne. Jsme totiž s Filipem největší kamarádi a hned v první třídě jsme si slíbili, že před sebou žádné tajnosti mít nebudeme. Takže mi to musel prozradit, aby neporušil jiný, větší slib. Ten náš. A taky počítal, že to budeme řešit spolu, jako vždycky. I proto si o všem říkáme. Já si jen musím dávat pozor, abych mu na všechno neskočil. Občas mi zkusí něco nakukat, a když mu to zbaštím, chechtá se jako janek a půl dne hejká: „Piskoři, ty budeš piskoř pořád!“
Začal mi říkat Piskoř podle brouka, co na všechno kulí oči jako já brejle, a říká mi tak, i když už oba víme, že piskoř není brouk, ale ryba…
Dal jsem si tedy pozor, abych nevypadal ani trochu zvědavě, i když mě to zajímalo. O duchovi neslyšíte každý den… Ale tím víc to znělo podezřele. Snažil jsem se proto tvářit znuděně, jako by mi líčil, jak jim kvete na zahrádce šnytlík.
Chytil mě za ramena a zatřepal se mnou: „Piskoři, Trpajs toho ducha opravdu viděl!“ Zvedl proti mně dva prsty, aby mě přesvědčil. „Za Vlčicí se při matice objevila zelená skvrna, přilepila se na ni, chvíli jí visela na zádech jako ruksak, pak se do ní vsákla a v tu ránu začala Vlčice řádit, dávat kule a poznámky…!“
„Bůhvíco viděl… Znáš Trpajse,“ řekl jsem, jako že tomu pořád nevěřím, ale některé věci mi na tom byly dost divné.
Snažil jsem se všechno si co nejrychleji srovnat v hlavě.
Trpajs Lojda je nejmenší kluk z naší třídy. Ve škole se ze všeho hned vyjuká. I když nemá proč, protože nepatří mezi ohrožené druhy. V žádných malérech nelítá a menší průšvih měl jenom jednou. Každý měl napsat, jaké dobrodružné knížky by si vzal na pustý ostrov. Trpajs napsal: Robinson Crusoe. A Kotnour mu za to připsal: A ŽÁKOVSKÉ KNÍŽKY SOUČKA A FIALKY. Připsal to tiskacími písmeny, takže se nedalo poznat, kdo to psal. Trpajs to na Kotnoura neřekl, takže dostal kuli a poznámku. Byla to nespravedlnost dokonce dvojnásobná, protože moje i Fildova žákovská je proti té Trpajsově četba opravdu hodně dobrodružná… A tenhle kluk začne vyprávět Fialkovi o řádění Vlčice! Proč? To byla záhada, která mi nešla do hlavy! Filda a já přece víme nejlíp, že umí Vlčková vybuchnout jako nášlapná mina. Nad první lavicí – a tím pádem i nad Trpajsem – to jen přeletí a odskáčeme to většinou my s Fialkou. A zrovna Trpajs objeví, že za to může nějaký duch!
To mi nesedělo. „Nevím, proč Trpajsovi tak věříš. Já na Vlčici nikdy žádnej ruksak neviděl. Ty snad jo?“
„Já taky ne,“ přiznal, „ale to nic neznamená! – Lojda sedí u tabule mnohem blíž než my a celou hodinu na Vlčici civí jako myš na hada. Zatímco my tak moc pozor nedáváme…“
S tím jsem musel souhlasit. Zrovna při té hodině matiky, kdy viděl Trpajs ducha, jsem dostal poznámku: Nesleduje mě při výkladu.
„Piskoři,“ Filda měl na čele od přemýšlení hlubokou vrásku, „jestli je Vlčková v moci zlých duchů, tak za to nemůže.“
„Za co?“ nechápal jsem.
„Za to, že na nás pořád něco vidí,“ řekl tiše. „Třeba by nás jinak měla ráda...“
Málem to se mnou prásklo o zem…

You have no rights to post comments