knihy dzungli kipling burian

Málokdo ví, ale Knihy Džunglí nejsou jen o Mauglím, jak se všeobecně traduje. Kipling napsal původně dvě knihy, ve kterých zajímavým způsobem přibližuje lidem svět zvířat, svět ve kterém zvířata mezi sebou mluví, ale člověk jim nerozumí. S odstupem času můžeme říct, že kniha je jednou z prvních na světě, která děti nabádá k ochraně volně žijících zvířat a k pochopení vztahu člověka a přírody.
(viz ukázky níže)

První knihu s názvem "Kniha džunglí" vydal Kipling v roce 1894 a obsahuje 7 povídek.

Druhá vyšla o rok později pod názvem "Druhá kniha džunglí" a je v ní 8 povídek.
Postava Mauglího, kterého z vesnice unesl lidožravý tygr a zachrání ho smečka vlků, se objevuje celkem v 8 povídkách v obou knihách. Každá povídka byla uvedena krátkou básničkou a na konci byly další verše.

Toto je například překlad úvodní básně Knihy džunglí od Aloise a Hany Skoumalových.

Číl příchod noci zvěstoval,
Mang se už prohání.
Spí stáda v chlévech. Pány jsme,
než přijde svítání.
Slyš kel a spár a dráp a zub,
jako když zvoní kov.
Kdo zákon džungle ctí, těm zní
náš pozdrav: dobrý lov!

burian knihy dzungli 2
Ilustrace Zdeněk Burian

Tento smyšlený příběh chlapce Mauglího vychází z Kiplingových romantických představ, poplatné své době.

Na základě podobných skutečných případů víme, že žádné dítě, vychovávané mezi zvířaty se nikdy nezařadí mezi lidskou společnost tak, aby mohlo dosáhnout úrovně podle svého IQ. Zanedbané vzdělání a silné probuzení pudového chování učiní totiž z každého dítěte bytost na úrovni myšlení zvířat. Je ale možné, že Kipling to nevěděl nebo spíš to nechtěl vědět.

Hlavní problém knihy je v tom, že do humanisty měl Kipling dost daleko a bližší mu byl rasismus.
Není to ovšem jen Kiplingova osobní věc. V té době byl zcela normální koloniální názor vůči všem neevropanům a ten byl věru hodně rasistický. Naštěstí se názory tohoto typu projevily víc v jeho povídkách a poezii, než dílech určené dětem. Ale protože v Knize džunglí je rasistických narážek víc než dost, byla kniha, zvláště v Anglii, v těchto směrech razantně poopravena.

Dnes je Kiplingova kniha silně pokrácena a zhruba jedna třetina původních povídek se už v obsahu neobjevuje.
A tak v anotacích se většinou dočteme, že kniha je dobrodružný zvířecí epos s ústředním motivem lidského mláděte, které vyrůstá pod ochranou vlka Adély, medvěda Bálúa, hada Káa a pardála Baghíry.
Kniha se stala záhy jedním z největších světových bestsellerů a dodnes zůstává nejmilovanějším příběhem čtenářů všech generací.

burian knihy dzungli 3
Ilustrace Zdeněk Burian

Původní povídky:

I.díl

Mauglího bratři (Mowgli's Brothers):
Ká na lovu (Kaa's Hunting):
Tygr, tygr! (Tiger! Tiger!)
Bílý lachtan (The White Seal)
Rikki-tikki-tavi (Rikki-Tikki-Tavi)
Túmé, miláček slonů (Toomai of the Elephants)
Služebníci Jejího veličenstva (Her Majesty's Servants)

II.díl
Kde se vzal strach (How Fear Came)
Puránbhagatův zázrak (The Miracle of Purun Bhagat)
Vpád džungle (Letting in the Jungle)
Hrobaři (The Undertakers)
Králův ankus (The King's Ankus)
Quiquivern (Quiquern)
Ryšavý pes (Red Dog
Jarní běh (The Spring Running)

burian knihy dzungli
Ilustrace Zdeněk Burian

UKázky z knihy...

JARNÍ BĚH
Člověk jde k lidem! Ať zví to celá džungle!
On, který nám byl bratrem, opouští nás navždy.
Slyšte a suďte, obyvatelé džungle,
rád by ho zadržel a nepustil každý z nás.
„Co máš, Mauglí, ještě společného s doupaty Člověčí smečky?“

Pro každý příkaz má zákon džungle nějaký důvod. Požírat člověka šelmám zakazuje. Zabít ho smějí jenom tehdy, když učí mláďata zabíjení, a to ještě musí lovit mimo loviště své smečky nebo svého houfu. Hlavní důvod je ten, že po zabití nějakého člověka co nevidět přitrhnou na slonech bílí muži s puškami a stovky hnědých mužů s gongy, raketami a loučemi. Celá džungle to pak odpyká! Šelmy samy uvádějí někdy jiný důvod: Kdo požírá člověka, ten prý dostane prašivinu a vypadají mu zuby.

KABÍROVA PÍSEŇ
Kabír (Al-Kabír neboli „Velký, 1440–1518) indický mystik, básník, světec, tkadlec

Zvážil a lehkým shledal tento svět,
nedal se tíhou statků zadržet,
dávno ho omrzela marná dřina,
odešel v chudém rouše sanjásina.

Pohledem jasnozřivým změřil člověka
(dí Kabír: „Jedno je, toť pravda odvěká,
a konání je pouhá mlhovina.“).
Tak došel k cíli v rouše sanjásina.
I poznal, na světě že jeho druh
je zvíře, jeho druh je také duch,
tak jako jeho věrný druh je hlína.
Tu moudrost získal v rouše sanjásina.

„Nikdo z celé džungle neví, že mám na sobě já, Baghíra, tuto památku – památku po obojku. A přece u lidí jsem se, bratříčku, narodil a u lidí mi umřela matka – v kleci královského paláce v Udajpúru. Ano, také já jsem se narodil u lidí. Džungli jsem okem nespatřil. Přes mříže mě krmili ze železné pánvice a tu jednou v noci jsem si uvědomil, že jsem Baghíra – že jsem pardál – a ne něčí hračka. Hloupý zámek jsem jediným máchnutím pracky urazil a tak jsem upláchl. A protože jsem obeznámen s lidskými zvyky, stal se ze mne ještě větší postrach džungle, než je Šér Chán.“

MAUGLÍHO ZPĚV PROTI LIDEM
Z vesnice bude brzo rozvalina,
živná prsť pro úponky psího vína,
krovy se se střechami sesují,
jen karela, hořká karela10 tam vybují.

Krb osiří, had vyplazí se z díry,
sýpka se bude hemžit netopýry,
chrám utone pak v řevu hromovém,
kde karela, hořká karela je domovem.
Sám sklidím žeň. Nebudu milostivý,
a zbylé klásky, ty vás neuživí,
pole vám budou orat jeleni,
kde karela, hořká karela se plemení.

Z vesnice bude brzo rozvalina,
žírná prsť pro úponky psího vína
a stromy, až se krovy sesují,
jen karela, hořká karela tam vybují.

Lidská smečka se zlobí. Hází po mně kamením a žvaní hlouposti. Mám zkrvavená ústa. Pryč odtud.
Křepce se mnou, bratří, utíkejte nocí, žhavou nocí. Od světel vesnice se pustíme k zapadajícímu měsíci.
Vodstvo Vaingangy, lidská smečka mě zapudila. Proč?
I ty, vlčí smečko, jsi mě zapudila. Zavřela se přede mnou džungle a zavřela se vesnická brána. Proč?
Jako poletuje netopýr Mang mezi zvířaty a ptáky, tak i já poletuji mezi vesnicí a džunglí. Proč?
Od kamení z vesnice mám ústa pohmožděná a poraněná, ale u srdce je mi lehko, protože jsem se vrátil do džungle. Proč?
Ahah! Srdce mě tíží věcmi, které nechápu.

JARNÍ BĚH
Člověk jde k lidem! Ať zví to celá džungle!
On, který nám byl bratrem, opouští nás navždy.
Slyšte a suďte, obyvatelé džungle,
rád by ho zadržel a nepustil každý z nás.
„Co máš, Mauglí, ještě společného s doupaty Člověčí smečky?“

„Milosrdenství ze světa vymizelo. Svět teď nemá kouska citu,“ bědoval Šakal. „Podle mne jsou všichni lidi stejní.“
„To tedy ne, jsou mezi nimi velké rozdíly,“ mírnil ho krokodýl Magar. „Někteří jsou hubení jako tyčky, jiní zas tlustí jak mladí ša– chci říct psi. Nikdy bych lidi pro nic za nic nepomlouval. Lidi jsou všelijací, ale za ta léta jsem poznal, že jsou dobří jeden jako druhý. Muži, ženy i děti – nic mi na nich nevadí. A pamatuj si, synu, kdo lidi pomlouvá, toho lidé pomluví.“
„Lichotky jsou horší než prázdná plechovka v břiše. Ale teď jsme slyšeli moudré slovo,“ řekl Marabu a přešlápl na druhou nohu.
„Ale uvaž jejich nevděk k našemu vzácnému příznivci,“ spustil Šakal líbezně.
„I toto, kdepak nevděk!“ odporoval Magar. „Oni prostě na druhé nemyslí, to je všechno. Ale život bez přemýšlení je jako rýže bez soli.“

BAGHÍRA
Klec mi byla kolébkou,
vím, co lidé dovedou.
Jenom počkej chviličku,
sám to poznáš, človíčku.
Vítr, strom i vodní tok,
celá džungle chraň tvůj krok.