Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko -- aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují -- kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní...
Oskar Krejčí

vanoce zima lada
Illustration (c) Josef Lada

Období Vánoc se vždy oslavovalo jako jedno z nejdůležitých období v roce. Doba zimního slunovratu znamenala naději, že slunce a s ním i podmínky pro život se vrací. Lidi v ten čas znovu propojuje víra v dobrou úrodu na polích i v sadech, naději, že louky budou plné dobré pastvy pro všechna zvířata. Drobné dárky v ten čas byly původně určeny k usmíření sil, které mohly negativně ovlivnit úrodu na polích a stromech, čistotu studánek a studní, zdraví dobytka apod. Tedy všechno, co člověk potřeboval k harmonickému životu v přírodě a vlastnímu přežití.


Co lidská paměť pamatuje, bylo to období, kdy lidé věřili, že se v noci z 24. na 25. prosince opět zrodí bůh Slunce. Slunovrat oslavovali půstem, nočním bděním a nejrůznějšími obřady, které měly usmířit bohy, zajistit bohatou úrodu a mírové soužití bez válek.

Podle staroslovanské mytologie je zimní slunovrat chvíle, kdy slunce sestoupí na nejnižší bod oblohy a den je nejkratší v celém roce, proto se nazývá kračunem.

A právě v okamžiku, kdy Slunce na kračun zapadá, umírá Dažbog, syn Svarogův. Nastávají noci, vládne tma svoji největší mocí. Zima vítězí nad létem, nastává doba odpočinku, vláda Morany. Ale nic v přírodě se nikdy nezastaví, tuto noc zplodí Svarog, bůh ohně, svého syna, boha Slunce Dažboga, znovu.
A při ranním rozbřesku spatří svět opět Božice, nově zrozeného Dažboga. Je to důkaz, že po zimě přijde opět jaro, že po době strádání příjde opět doba hojnosti. Dažbog Svarožic je zatím slabý a vláda zimy trvá dál, ale nebude to již dlouho a Svarožic v podobě mladíka Jarovíta svrhne na počátku jara Moranu a její krutovládu.
Dažbog, bůh Slunce, nám dává to, co potřebujeme k životu, jeho darem je teplo a světlo a také radost, kterou nám působí dotek jeho paprsků. Jenom díky němu může uzrát úroda a plně si zasluhuje naši úctu.

vanoce stedry vecer lada
Illustration (c) Josef Lada

Počátek vánoc v upadajícím Římě.
Křesťani si od počátku zvolili šikovné Public relations pro své vidění světa a jeho stvoření. Na původní tzv. pohanské svátky naroubovali svátky svoje a patřičně k tomu upravovali i své legendy v Bibli.
V Římě se od roku 275, na příkaz císaře Aureliána, slavil svátek Narození Slunce. Někdy po roce 300 n.l. ale sílící křesťanská církev převedla pohanský svátek na tradiční svátek oslavy Ježíšova narození, 25. prosince. V knize Johna Williama, History of the Intellectual Development of Europe se píše: 
"Vy slavíte vznešené svátky pohanů… a co do způsobu, ty jste si přisvojili beze změn. Ničím se nelišíte od pohanů, jen že máte oddělené od nich své shromáždění."


První historickou zmínku o oficiálních vánočních oslavách křesťanských máme v kalendáři Řeka Furia Dionysia Philocala z roku 354.
V pátém století byl tzv. Boží Hod už významným svátkem, dokonce jím začínal liturgický rok a v roce 529 císař Justinián zakázal v tento den pracovat. Koncil v Agde roku 506 nařídil křesťanům, aby v v tento den chodili k svatému přijímání. Koncil v Tours roku 567 pak ustanovil dvanáctidenní sváteční období od Božího Hodu do Tří králů.

Tento křesťanský svátek byl postupně projektován do všech křesťanských církví v Evropě. Ale v 16. století, době počátků reformací církve, byla na mnoha místech Evropy nejen zrušena mše svatá, ale omezily se i vánoční svátky. Ve Skotsku dokonce byly od roku 1583 zákonem zakázány a v Anglii přišel zákaz v roce 1647 po odhlasování anglickým parlamentem. V ten čas chodily po ulicích měst hlídky, které kontrolovaly nařízení.

lada vodnik zima
Illustration (c) Josef Lada

Ve střední Evropě se po nesmírně tragickém období třicetiletých válek vrací násilnou cestou katolická církev k moci a s ní i mše svatá a Vánoce.
Protestanti byli ve jménu "pravdivější" církve vyhošťování ze země nebo zabíjeni. Ale jako vždy v historii, ne všechno je v životě lidském tragické, a tak křesťanské obyčeje měly mezi normálními lidmi svoje kouzlo. Už v 16. století se Vánocům mezi českým obyvatelstvem říkalo Kristmen nebo ve Slezsku Kristinde, což byla vlastně zkomolenina od Kristkind (Kristovo dítě), jeden čas se jim na Moravě říkalo Štědroň a teprve mnohem později přichází Ježíšek, kterému se také někde moc krásně říkali Paňátko, což bylo odvozeno od syna panny.

betlem lada
Illustration (c) Josef Lada

Od 16 století se objevují zmínky o stavění Betlému.
Betlém si lidé stavěli především doma a od roku 1562 i v kostelech. Tehdy Jezuité postavili poprvé Betlém v pražském kostele a to v životní velikosti.
V hebrejštině slovo bét lechem znamená dům chleba, ale také dům (boha) Lachama. Od nepaměti se tak jmenovala malá judská vesnice ležící necelých 12 km od města Jeruzaléma. Narodili se v ní podle pověsti starozákonní král David a Ježíš Kristus.

V České republice patří mezi nejznámější vyřezávaný a pohyblivý Třebechovický betlém, který byl vytvořen na přelomu 19. a 20. století.

Krýzovy jesličky - největší lidový mechanický betlém na světě,
který je zapsán v Guinnessově knize rekordů, patří k nejnavštěvovanějším expozicím muzea v Jindřichově Hradci. Velkolepý betlém, který jeho tvůrce, jindřichohradecký punčochářský mistr Tomáš Krýza, vytvářel více než šedesát let. Jesličky obsahují 1398 figurek lidí a zvířat, z nichž se 133 pohybuje. Figurky jsou vyrobeny z kašírovací hmoty a ze dřeva. Původní mechanismus, který byl zpočátku poháněn ručně, rozvádí pohyb z jediného elektromotoru.

vanoce koleda lada
Illustration (c) Josef Lada

Ale možná taky nevíte, že některé zvyky kolem Vánoc vlastně ani nejsou v pravém slova smyslu lidové.
Tak třeba současnou podobu červenobílého Santa Klause vymyslela reklamní agentura pro Coca.Colu. Santa Klaus, jako reklamní figura, spatřila světlo světa kolem roku 1920. Je ale pravdou, že už před rokem 1890 se v amerických časopisech objevovala kreslená postava dost podobná dnešnímu Santovi.

Tradice zdobení stromečku je zase jen obyčejný měšťanský zvyk, který u nás začal někdy v 18. století.
Jenže tehdy se stromečky zavěšovaly ke stropu za špičku a buď se nezdobily vůbec nebo jen velmi málo. Tento zvyk je zapsán v brémské kronice z roku 1570.
V Čechách byl vztyčen vánoční strom v roce 1812, zřejmě na Libeňském zámečku, kde jej nechal postavit tehdejší ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich.
První inzerát na vánoční stromek se objevil v českých novinách kolem roku 1843 a na Moravu dorazil tento morbidní zvyk řezat mladé stromky až počátkem 20. století, kdy se velmi rozšířil.

mikulas 19 stoleti
Takto byl Mikuláš (Christmas Father) prezentován v 19. století. Podoba s Coca-colovským Santou je víc než zřejmá.

Vánoce a nákupní horečka novodobých odpustků
V současnosti se svátek zdařile přetavil do tradice viditelně přihlouplého konzumu, imbecilních úsměvů, kýčovitých barevných světýlek. Nakupování dárků připomíná hysterické skupování odpustků ve středověku, jako bychom si drahými dárky a tunami jídla i pití zbavovali zodpovědnosti za vlastní hříchy.

Ronald Hutton ve své knize o britských rituálech během roku "The Stations of the Sun" (1996), píše:
"Bědovat, že jsou Vánoce příliš komerční, to je už také tradice."
Jenže ta vánoční tradice se táhne víc jak sto let. Už v roce 1897 si George Bernard Shaw stěžoval, že vánoční oslavování vnucují obchodníci a novináři "neochotnému a znechucenému národu".

Zapomněli jsme totiž příliš rychle na hlavní odkaz zimního slunovratu, který byl, a doufám, že pro mnoho lidí stále je, poselstvím a symbolem pokračující přátelské pospolitosti pro další období.

Inspirující myšlenky...

Nic se mi nezdá v posledních letech tak opovrženíhodné jako bujení oplzlých slov bez jakéhokoli důvodu v dílech a rozhovorech našich spisovatelů. Tato předstíraná liberalizace je odsouzeníhodné překrucování svobody. Proto odmítám jakoukoli sexuální opovážlivost a slovní exhibicionismus.
Luis Buñuel, Do posledního dechu