huxley aldous

Aldous Leonard Huxley (*26. 7. 1894, Surrey – †22. 11. 1963, Los Angeles)

spisovatel

Huxley byl pacifista, humanista, proslul svými oceňovanými  vizionářskými romány. Jako významný intelektuál je známý mimořáídnými esejemi o společnosti. Psal také poezii, povídky, cestopisy a filmové scénáře.

Romány
Crome Yellow (1921)
Antic Hay (1923)
Paralely lásky (Praha, Václav Petr, 1933)
Kontrapunkt (1928)
Konec civilizace (1970)
Raněný slepotou (1936)
Po řadě let… (Praha, Václav Petr, 1946)
Zastaví se čas (Praha, Karel Voleský v Praze, 1946)
Ape and Essence (1948)
The Genius and the Goddess (1955)
Ostrov (1962)

Povídky
Limbo (1920)
Mortal Coils (1922)
Brief Candles (1930)
Two or Three Graces
Little Mexican
Jacob's Hands; A Fable (konec třicátých let)

Poezie
The Burning Wheel (1916)
Jonah (1917)
The Defeat of Youth (1918)
Leda (1920)
Arabia Infelix (1929)
The Cicadias and Other Poems (1931)

Cestopisy
Along The Road (1925)
John 18:38|Jesting Pilate (1926)
Beyond the Mexique Bay (1934)

Eseje a filosifie
Do What You Will (1929)
The Olive Tree (1936)
The Art of Seeing (1942)
Tomorrow and Tomorrow and Tomorrow (1952)
Brány vnímání (1954)
Nebe a peklo (1956)
Brave New World Revisited (1958)
Literature and Science (1963)
Ends and Means (1937)
Věčná filozofie (1944) viz https://www.makon.cz/pdf/VEC_FI.pdf

Životopisy
Šedá eminence: život v náboženství a v politice (1941)
The Devils of Loudun (1952)

Knihy pro děti
Vrány z Hruškovic (1967)

Sbírky
Text and Pretext (1933)
Collected Short Stories (1957)
Mókša : klasické spisy Aldouse Huxleyho o psychedelii a vizionářském zážitku (1977)

Inspirující myšlenky...

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971