Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Skácel Jan

skacel150.jpg

Jan Skácel (*7. 2. 1922, Vnorovy – †7. 11. 1989, Brno)

Básník, prozaik, novinář, ale také uvaděč v kině, betonář, opravář traktorů. Autor, který se nikdy nevzdal hledání krásy a vznešenosti v obyčejném lidském životě. Jeho básně jsou charakteristické svou originální metaforou a úsporným zachycením atmosféry okamžiku.

Jan Skácel se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech u Strážnice, pocházel z rodiny učitele. Gymnázium studoval v Břeclavi a v Brně-Králově Poli, zde také maturoval. Za války byl totálně nasazen na stavbách v Rakousku. Od roku 1948 pracoval jako redaktor kulturní rubriky brněnského listu Rovnost, v roce 1952 musel však odejít a po dělnickém intermezzu nastoupil roku 1953 do literárně-dramatického oddělení brněnského rozhlasu. V letech 1963 - 1969 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu. Od 70. let, po zániku Hosta, se věnoval pouze literatuře.

Jan Skácel debutoval roku 1938 ve Studentském časopise. Po válce se věnoval jak poezii, tak publicistice a psal též pro rozhlas.

V počátcích tzv. normalizace mohl Jan Skácel publikovat jen v samizdatu a byly to jak samostatné knihy, tak příspěvky ve sbornících a antologiích. Jeho fejetony a básnické sbírky se tak šířily v opisech nebo byly vydávány v zahraničí. Až roku 1981 publikuje Jan Skácel doma opět oficiálně. V 80. letech vychází též knihy poezie pro děti. Tituly Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988) jsou inspirovány dílem Josefa Čapka, Uspávanky (1983) ve svých lyrických básních s epickými prvky pracují mj. s tradičními pohádkovými motivy.

Doma oficiálními spisovatelskými i politickými kruhy umlčován, obdržel roku 1989 dvě významná evropská literární ocenění. V Itálii převzal Petrarkovu cenu a Svaz slovinských spisovatelů jej vyznamenal cenou Vilenica 89. U nás byl oficálně oceněn až po smrti, v roce 1992 Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal in memoriam čestným občanem Brna.

Jan Skácel zemřel 7. listopadu 1989 v Brně. Již posmrtně vychází básnická sbírka A znovu láska (1991) a soubor próz Třináctý černý kůň (1993).

Pro děti:

Jak šel brousek na vandr (1961)
Pohádka o velkém samovaru (1961)
Vítr jménem Jaromír (1966)
Uspávanky (1983)
Kam odešly laně (Albatros, 1985; Knižní klub, 2004)
Proč ten ptáček z větve nespadne (Albatros, 1988 - cena nakladatelství, 1997; Knižní klub, 2004)
O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla (Akcent, 1998)
Básně pro děti  (Blok, 1996, 2005)
Pohádky z Valašského království (Paseka, 2006)
Uspávanka s plavčíkem a velrybou (Sursum 2011)

Básnické sbírky:

Kolik příležitostí má růže, 1957
Co zbylo z anděla, 1960
Dvanáct sonetů pro starou lásku
Hodina mezi psem a vlkem, 1962
Smuténka, 1965
Metličky, 1968
Malé recenze
Nepatrné requiem
Noc s Věstonickou venuší
Talisman
Tratidla
Dávné proso, 1981
Naděje s bukovými křídly, 1983
Chyba broskví, 1978
Oříšky pro černého papouška, 1980
Naděje s bukovými křídly, 1983 (původně ve dvou svazcích Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška)Odlévání do ztraceného vosku, 1984
Kdo pije potmě víno, 1988
A znovu láska, 1991
Stracholam, 1993

Próza:

Jedenáctý bílý kůň, 1964 (rozšířeně 1966)
Třináctý černý kůň, 1993
Čtení o Strážnici, 1999
Vzájemná korespondence, 2001

Výbory:
Stracholam, 1993
Básně, 1995-1996
Básně pro děti, 1996
Na koni páv a smrt a moruše (příležitostný tisk), 1997
Květy z nahořklého dřeva, 2000
Kdo učil mlčet kámen, 2001
Oříšky pro černého papouška (příležitostný tisk), 2005
Překrásná je nepotřeba nářků, 2006
Zlé laně odcházejí k ránu, 2007
Doteky, 2007
Odlévání do ztraceného vosku (bibliofilie), 2010

Zdroj http://ld.johanesville.net/.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Skácel Jan

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit