ja poezie verdinsKārlis Vērdiņš (1979 *) vydal sbírky Ledoborci (Ledlauži, 2001, rozšířené vydání 2009), Tvaroh se smetanou (Biezpiens ar krējumu, 2004) a Já (Es, 2008), které shrnul a doplnil pod názvem My (Mēs, 2012), a knihu básní pro děti Písmenková polévka (Burtiņu zupa, 2007).

Přeložil ukázky poezie několika desítek autorů z angličtiny (T. S. Eliot, W. Whitman), ruštiny (J. Brodskij, S. Chanin), němčiny (G. Trakl) a přebásnil také Bieblova Nového Ikara (2006). Je autorem řady libret a písňových textů, editorem, redaktorem a literárním kritikem. Doktorát filologie získal za svou práci o dějinách lotyšské básně v próze, vydanou pod názvem Bastardní forma (Bastarda forma, 2011, v upravené podobě též anglicky). Jeho tvorba byla představena ve více než dvaceti jazycích, v češtině časopisecky a v Antologii současné lotyšské poezie (2006).

Distance mezi čtenářem a autorem Vērdiņšovi umožňuje bez duševní újmy hrát vysokou a zvučnou hru s historickými a literárními identitami a uměleckými styly. Jeho schopnost stylizace a syntézy různých stylů dosahuje nejvyššího stupně mistrovství.
Māris Salējs, deník Diena

Neodolatelná je vlídnost, s jakou Kārlis promlouvá ke svým hrdinům – počínaje školáky z maloměsta, příbuznými z venkova, studentkami filologie, lotyšskými exulanty a konče básníky, literárními kritiky, zaměstnanci firem a také historickými či literárními postavami.
Anna Auziņa, portál ¼ Satori

Reprezentativní výbor mladého nadějného a již veleúspěšného lotyšského básníka jak jej vypravil a přeložil Pavel Štoll                 
Výbor je členěn chronologicky podle autorových básnických sbírek: Ledoborci (básně z let 1997–2000), Tvaroh se smetanou (2000–2004), Já (2004–2008), My (2001–2011) a Dospělí (2008–2011, lotyšsky dosud nevyšla).
Vydal Dauphin | www.dauphin.cz

Výpisky...

Anděl
„Are you my Angel?“
Allen Ginsberg, A Supermarket in California

Ano, já jsem tvůj anděl,
dnes večer vyhnaný z nebe,
abych ti zabalil do celofánu unavené uvadlé jablíčko,
které už tolikrát
dávaly jedny lačné ruce druhým.
Dnes v noci je výprodej:
nezralé ovoce – se slevou,
mrtvá těla – na splátky.

Nikomu neříkej, že jsem tvůj anděl,
David vybroušený Michelangelem;
kdybys dnes v noci líbal mé ruce,
kůstky mých prstů by praskaly jak porcelán;
„Tvoje nebe má barvu očí,“
sípal bys mi do ucha, jelikož jsi básník.
Těžko říci, kolik bys dostal, kdybys mě rozebral
a po částech prodal na bleším trhu pod mostem.
Láhev ginu, kterou s ušklíbnutím vyprázdníš s černorybízovým džusem
v příšeří pokoje plného mrtvol,
společně s cizím chlapem z baru;
opilý bude žvanit něco o tanku
a při odchodu ti ukradne peněženku.

Dnes v noci stojí za každým pultem jeden anděl,
že ano, každý s úsměvem širším,
než požaduje pracovní smlouva;
směna končí,
andělé zamávali křidélky
a odlétají do poloprázdných pokojíků
s holou žárovkou a kamny v rohu,
kde chladné ruce uchopí a políbí
jednu milou kučeravou hlavu.

Pán za tebou už počítá peníze.
Možná si koupí všechny švestky a banány,
možná celý supermarket
a mě k tomu;
postaví si mě za sklo do vitrínky,
bude mě často oprašovat žíněným smetáčkem
a nebesa bude leštit plyšovým hadříkem.

Nepokřikuj, nechvástej se.
Hbitě vytáhni z kapes okurky,
popros, ať tě odveze domů;
nebuď smutný,
napiš básničku.

Naše silnice jsou hezké jen pod sněhem –
malé ospalé autobusy
je pálí žlutavými ohni,
stíny patníků ukazují správný čas,
škvíry v ledu a potůčky deště
nás udržují v zajetých kolejích.
V modravém soumraku se můžeme schovat do stínu závěje,
do kouře z komínů a pokradmu pozorovat,
jak se lidé k sobě tisknou jazyky
dokud nespatří Rigu.
Průvodčí otevírá dveře a volá –
jedeme, hej, pryč odsud!
Teta obsluhující přejezd zemřela
a všechny závory jsou zdvižené!
Opíráme se do svých zasněžených vršků
a uháníme.
* * *

jsem moře
žádné bóje v dohledu
jsem loď
uvězněná do ledu
jsem mlha
líbám maják žhnoucí
jsem oheň
na hoře planoucí

jsem voda
nebe v sobě odrážím
jsem vlajka
z cizí dálky pocházím
jsem měsíc
obrácený k slunci tváří
jsem noc
na břehu mé kosti září
* * *

Pravda je prostá –
vystříkne náhle jako semeno
a udeří do hlavy
a hladí
i proti nejtemnější
i proti nejhustší
srsti.
* * *

věřím tobě
věřím snům
věřím všemu k uvěření

chybí-li mi pohlazení
pak nevěřím už ničemu

Déšť
Už nesněží, zato přišel déšť. Procházíš se po svém velkém domě, zavíráš okna a zhasínáš – v tichém secesním ráji, kam nepronikají ostré pachy a zvuky.
Ale déšť – náhlý, ostrý příval – se k tobě vlamuje spolehlivou střechou a několika patry.    
Jeho navlhlý dech tě ovívá a hromady papírů v koutech pokoje šustí.
Překvapený a nahý padáš na kolena, aby ti déšť mohl bičovat tváře a zanechávat na prsou horké kapky.
Jenže na nebi se zase někdo lekl a zatáhl zip. Zůstáváš v dusném suchu, v malé zemi, kde lidé o víkendech zalézají do spár mezi parketami a mizejí bůhví kam, tvoje jméno neumějí pořádně vyslovit ani správně napsat.
Usínáš sám za soumraku ve velké posteli, se zataženými bílými záclonami na oknech. Venku se nalévají pupeny, cvakají kolečka a tvoje teplá zimní bunda stojí ve výprodeji jen polovinu poloviční ceny.

Orlu
Opravdu, z výšky vše vypadá jinak – nejsou-li mraky, vidíme lidi, jak dole pobíhají jako mravenci, sledujeme jejich tajné radosti, slyšíme plaché modlitby, které zde nahoře
evidují a berou na vědomí tví menší kolegové s holými kulatými bříšky.
Oni ti závidí a nemají tě rádi, uráží je, když slyší skrz mraky tvůj hromový smích. Tvoje vousy nad nimi lehce vlají a ty zase odlétáš do nějakého bohy zapomenutého kouta, aby ses za soumraku v borůvčí vyspal z opice.
Já myju sklenice ve dřezu, poslouchám šum jejich hlásků a tiše se usmívám – jen já vím, kam mizíš uprostřed dne. Zavírám oči – jen já vím, kam půjdeš dnes v noci.
Někdy se smím letmo dotknout tvého ramene, když obsluhuju u dlouhého stolu, kde si užíváte červeno-bílo-červených vín.
Byl jsem vládcem hloupých ovcí, ale moje koruna z březové kůry zůstala na louce, když mě orel popadl a vynesl do vzduchu. Když mi do prsou poprvé zabodl svůj ostrý a něžný zobák.
Pasáček
Teď už mi patří jen podnos, na němž bohům roznáším alkohol, když se hádají a navzájem zraňují, když vysávají lepkavou sladkost tmavých hroznů.
Každý z nich usíná na červeném oblaku, oslněn mocí a moudrostí. Tehdy piju jejich víno a do země se zarývají růžové nehty úsvitu.

Poezie současná – nové knihy

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Básník Pavel Šrut. Daleko, ale nikdy vzdálen

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Č...

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy...

Druhé Sebrané spisy Františka Listopada. Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit

„Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Č...

Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.

Věře Provazníkové coby chápající autorce pro děti jsme věnovali několik článků. Jen letmo jsme se zmínili o básnířce V...

Inspirující myšlenky...

Skromnost je v podstatě společenská ctnost, svědčí o velikém vzdělání; je to sebezapření směrem ven, sebezapření, které proto, že vychází z veliké vnitřní hodnoty, je považováno za nejvyšší vlastnost člověka. A tak slyšíme, že dav chválí u nejznamenitějších lidí především skromnost, aniž se nějak zvlášť dává strhnout ostatními kvalitami. Skromnost je však vždycky spojena s licoměrností a je to jistý druh lichocení, které je tím účinnější, protože nevtíravě dělá druhému dobře, nemate jej v jeho blaženém sebecitu. Avšak všechno, co se nazývá dobrou společností, spočívá ve stále rostoucím popření sama sebe, takže societa se nakonec bude rovnat absolutní nule.
Johann Wolfgang Goethe