A+ A A-

Vítr v barvě chrpy. Pátá sbírka filosofujícího lyrika Vladimíra Suchana

vitr v barve chrpyVítr v barvě chrpy je zpytováním a oslavou probouzející se duše v člověku a metamorfóz jejích vzestupných přechodů od rodící se touhy a erotických napětí až k prvním, prosvítajícím osvícením, skrz něž jinak neviděný kosmos umožňuje nové porozumění lidské zkušenosti a našeho světa. Tato probouzení jsou zde zachycena jemným poetickým sluchem, v němž se bytostná hudebnost spojuje se světlem zažehnutým inspirací a oslavou lásky.

Vítr v barvě chrpy / Vladimír Suchan / vydal Dauphin, 2015

Vladimír Suchan (* 1961)
Euthyfrón, který se vrátil zpět k Sokratovi pro doškolení v zbožnosti a pietě. Rodák z Ostrova nad Ohří. Původně čs. diplomat (1985-1994). Profesor politologie a politické filosofie.  Ph.D. z Carletonské university v Ottawě, Kanada (1999). Absolvent Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů – se zaměřením na Jugoslávii (1985). Od roku 1997 žije s manželkou Simonou a syny Tomislavem a Andrejem ve Spojených státech. Vydal tyto básnické sbírky: Krajinomalebná haiku (Oftis, 2011), Milostná mlčení (Oftis, 2011), a Na dosah (Alfa-Omega, 2013), Prázdno na klíč (Dauphin, 2014).
Vladimír Suchan (* 1961)

Ukázka...

Čeho je nám třeba?
Co je třeba k zrození
nových básníků
v Čechách?

Srdce, které slyší
krásu pojímající um,
a lidé a láska,
jež v sobě poezii nesou.

Kdo miluje, pochopí
Duše
je v tobě
vetknutou
věčností

rostoucí
ve všude
hlubinou
vědomí.


Paradox osvícení
Jak vyřešit Zenův paradox?
Který smysl nám to poví,
co je i co není?

Jak nekonečnem řezů
pravdu beze zbytku najít?
Kdo ocení prázdno, jež nás dělí?

Kdo z nás kdy
opravdu dohoní,
co bez hlasu se loudá?

Jak rozpočítat bytí?
Jak najít hranici,
jež vymezuje duši,

a přitom v nebytí
omylem ji nepřekročit
jak malíř, jehož ruka

postihne linii i krásu?
Jak přijít na kloub doteku,
a neminout se s láskou?


Po okamžiku oslepnutí
od slunce, když člověk
z temna vychází

a zpět k sobě se vrací –
kdy duše přivyká zázraku,
jenž zářivě stává se s ní.


***
The Dead Sea,
the desert of the sea,
deadlier than a desert,
the realm of the Shaman.
The sea is a dry husk,
which leaves no return.
Only grace, only grace
of a seed mistaken
for a lifeless stone
remains when time
and eternity meet.

24. prosince 2014

***
Solné pustiny a pouště,
kde šaman bubnuje a tančí,
ta mrtvá, propastná moře,
smrtelnější nežli poušť.

Však moře, suchý lusk,
nevrátí, co stalo se a bylo.

Jen přízeň a milost
zrn spletených
s kamenem bez dechu
zůstává, kde čas
a věčnost se střetnou.

Sláva jedné éry
(a dvanáct těžkých prací)
Tak jako stín, jenž letmo vítá zeď,
myšlenky se scházejí a loučí
s tím, co zůstává
a neoslovené čeká.

Na počátku bylo Slovo
a možná Bůh,
možná i Bohyně

a její blaho,
s nímž rostoucí květ
před světlem puká.

Na počátku stálo Slovo
a možná celý text,
štít i krov,
tíha, štěstí, dotyk.

A slovo bylo klíč,
klíč neznámý i známý,
jehož smysl začíná,

kde na ženě
milostně končí
lhostejnost a chlad.

To vzdorné Slovo z českých pohádek
(Člověk, který moudří, darem se stává)
O to víc těžknout,
o to rychleji zrát?

Až na dlaň
neupokojitelné – smrti,

čím víc se ze světla
očím po dnech nezřetelně ztrácí?

A tak jako řídnou mi vlasy,
kráse volný ponechávám svět

a pohádka od babičky
tak k babičce se vrací,

když Slovo do vínku od té,
jejíž jméno si lidé pletou se smrtí,

lehce verš po verši
duši jak horu pod nebem vrší,

a že dobro nad zlem zvítězí,
to Slovo znít a zpívat v sobě slyším.

Pianistka
Místo duše plazivé,
duše zakuklené,
její láska si tvoří
hudbu a nový sluch.

Kde zdálo se, že nikdy
krása taková nemohla by být,
hudba jakoby nic nastává teď
a křídlo doteky chutná i hladí.

Z tónu do tónu napuklý zvuk
z nebytí sám svléká se a zouvá
a jeden druhého na sebe si berou
duše, pohledy a jejich křídla

a vzhůru spolu se nesou
a všemu, co slyší, podobají se tiše,
když ruce zdvihnou se a mihnou,
rozběhnou a slétnou do nových not.

Tak prsty komíhavé vedou
místo nití lehký vzduch,
jenž se světlem od ní
v obraz v tobě naplní.

Každý akord
i každý pohled
klávesami klove
překonávaje smrt.

Primabalerína Jelena Evsejevová
To není tělem,
to je pohybem
jako vlny jdoucím po duši,
jež pohyby hladce
obrazy tančí a kreslí
jeden po druhém
po vzduchu,
jejž dýcháš.

Jen tak (andělsky se rušit)
O nepředstavitelných
samozřejmostech
nechejme si zdát –
a vnímat se a žasnout.

Vzhůru se rušit?
V tuhnutí vrchů
tlukoty srdce,
měknoucí tlak.

Pohnutka
Něžný vertikální krok.
Ó, ta není na nebesích,
a přece
zem je na ni krátká,

neboť se chová
jak volná,
točivá vlna
předurčená k tanci.

Nelze neztratit rozum,
jakmile udeří, opaří
tě její třaskavý zrak,
a k tomu její vloha

ke klasické chůzi,
s níž stabilní zem
v moře se mění,
a to nebem se stává.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... poezie současná Suchan Vladimír

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit