Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Atlantis nedal zapomenout Vladimíra Vokolka. Ke komu mluvím dnes a Mezi ohněm a vodou

  • Kategorie: Poezie klasická

vokolek vladimir knihy poezie

Nakladatelství Atlantis se postaralo (a bylo to s finančním přispěním Ministerstva kultury ČR) deset let po Vokolkově smrti o reprezentativní vydání velké části jeho básnického díla, a knihy nazvalo Ke komu mluvím dnes a Mezi ohněm a vodou.

Svazek první vyprovodil do světa knižní kultury konce století Jaroslav Med doslovem Mapování exodu. O Vokolkovi v něm napsal:

"Básnický osud uvrhl Vladimíra Vokolka do krajně nepříznivého času. Dal mu sice do vínku neumdlévající touhu po pravdě i jasnozřivou předtuchu o pádu mnoha dosavadních jistot, zároveň jej však připravil o možnost tuto pravdu bránit a tyto jistoty básnickým slovem obhajovat. Byl poslem apokalyptické zvěsti, jemuž bylo předurčeno, aby mluvil k hluchým..."

Naopak ve svazku druhém nazval Med pardubického rodáka básníkem-strážcem,

"jehož slovům nemusíme naslouchat, jeho verše nás mohou míjet, on ale stále mluví a bude mluvit k těm, kteří nepřestanou očekávat příchod jitra, i když nás bude obklopovat stále temnější noc."

Neděláme si čáku na mnohomluvné soupeření s ostřílenými teoretiky, za nás vše řekne Vladimír Vokolek osobně a s tradiční silou ducha. Samozřejmě pobásnicku.

Kdyby šlo jenom o nejbližší věci.
K nenalezení jsme tu sami přeci.
Mrzne, přihořívá hvězda Zem.

Od dětství do stáří si s námi hraje
na jara, na podzimy, na ztracené ráje,
a kdypak ji, ztracenou ve vesmíru, naleznem?

Vl. Vokolek: Mrzne, přihořívá (úryvek)

Čárá si po papíru svou uvolněnost
od psaní vázaného na nějaký význam
na nějaké sdělení myšlenku okamžitý nápad
uvolněná ruka uvolňuje čáru / která nic neznamená nesděluje nemyslí
jen pro ten pohyb začárat prázdnou chvíli
je to týž pohyb kterým někdy nohy jdou
bez otázky kam na cestě odnikud nikam
je to týž pohyb kterým i hodiny jdou
a vůbec je nezajímá kolik ukazují
a čím jsme naplnili nebo nenaplnili
tuto pozdní hodinu mezi jedenáctou a dvanáctou

Klikatá čára
vyklouzla z navyklého vleku
do něhož byla chycena
od školního věku
a nyní kličkuje na útěku
jako když se páře nit
z osnovy hustě tkaných řádků
je tu jen rytmus psaní ale bez písmen
spontánní nespoutaný pohyb
hravě probíhá záludnými smyčkami
do kterých jej chtějí lapit písmena
aby se dozvěděla co to znamená

Hrot pera ke psaní
měl by splnit svůj útočný sklon
na této stránce stejně jako na bitevním poli
měl by zaznamenat další vítězné tažení
v sevřeném útvaru úderných strof
a ne je rozprášit rozvlněnou čarou
dřív než se mohly seskupit
Ale uvolněná ruka pomíjí
k čemu ji nabádá literární řád
a jako by se rozpomínala na své dětství
když ještě neuměla psát
každým tahem tápavě teď rozvíjí
počáteční sklon k obrázkovému písmu
co se tu vine může být Řeka nebo mořský Had
anebo prostě čárající čas jenž přeškrtává
tuto pozdní hodinu mezi jedenáctou a dvanáctou

(Uvolněná ruka).

I to byl Vladimír Vokolek, vzpomeňme esejista, meditativní básník i prozaik.
Předpoklady umělecky se projevit měl Vokolek už v genech. Narodil se (1. 1. 1913) do rodinného prostředí majitele tiskárny v Pardubicích, firmy, která se těšila obdivu uměnímilovné veřejnosti. Vždyť vydala tvorbu takových básnických osobností, jakými byli Jakub Deml, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek a další.
Vladimírův bratr Vojmír byl výtvarníkem, Vlastimil převzal po otci tiskárnu. Syn Václav (1947 v Děčíně) šel v otcových stopách - též prozaik, též básník.
Nepřehlédnutelný Vladimír Vokolek zemřel 23. 7. 1988.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... poezie klasická Vokolek Vladimír

You have no rights to post comments