Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Chrám plný květů, tichá knížka haiku pro občasné začtení v bravurním překladu Antonína Límana

chram-plny-kvetu-liman-haiku

Chrám plný květů, výběr ze tří staletí japonských haiku ve výběru a překladu Antonína Límana představuje právě takovou knížku, kterou si čas od čas vezmete z knihovny, přečtete si několik haiku, prohlédnete několik maleb haiga, na chvíli se přenesete někam úplně jinam, potěšíte se a knížku zas opatrně dáte do knihovny. A určitě zas přijde chvilka, kdy si celý rituál zopakujete.

Antonín Líman sám v předmluvě píše:

„Tak jako zen, haiku je především „Cesta“, duchovní hledání, kde prvotní je prozření a uvědomění, záznam zkušenosti až druhotný.“… „Předkládám českému čtenáři výběr z toho nejlepšího, co v Japonsku za více než tři sta let mistři haiku vytvořili…“


liman antonin japanolog
Antonín Líman

A Robin Heřman dodává k ilustrační části:
„Je-li haiku verbalizovanou formou vrcholně vybroušeného specificky japonského vnímání světa, pak haiga je jemu analogickou formou grafickou.“

Chrám plný květů je v češtině dosud největší výbor z japonských haiku představuje třistaletý vývoj jedinečného žánru. V knize najdeme osm set vybraných básnických skvostů od sedmdesáti osmi autorů, počínaje zakladatelem žánru Bašóem(17. století) a konče modernisty (20. století).

Vyd. nakladatelství DharmaGaia a Česko-japonská společnost, 2011

chram plny kvetu liman


Ukázka z knihy:

 

Macua Bašó: Na první velkou cestu se Bašó vydal na podzim roku 1684 a nazval ji Poutí počasím ošlehaného kostlivce (Nozaraši kikó). Na cestě z Eda do Kjóta prošel asi dvanáct provincií a navštívil Velkou svatyni v Ise. V roce 1687 se vydal na pouť do svatyně Kašima asi padesát mil od Eda, aby zde obdivoval dožínkový měsíc. V Kašimě též navštívil svého zenového mistra Buččóa, u kterého studoval.

Cestovní deník z této pouti se jmenuje Návštěva v Kašimské svatyni (Kašima kikó). Hned nato se začal připravovat na další pouť, tentokrát do severních provincií. Doprovázen Sorou, vyšel Bašó z Eda na jaře 1689. V Úzké stezce do vnitrozemí (Oku no hosomiči)popisuje básník, jak se s ním ve Fukagawě rozloučili jeho žáci a příznivci. Po cestě navštívili svatyni v Nikkó, lázně v Nasu a na tichomořském pobřeží obdivovali krásu Macušimy. Z Hiraizumi, městě známém poslední bitvou vojevůdce Jošicuneho se vydali na západ do Sakaty na pobřeží Japonského moře.

Tady napsal Bašó jedno ze svých nejznámějších haiku o rozbouřeném moři a Mléčné dráze nad ostrovem Sadó. Deník z této cesty (Úzká stezka do vnitrozemí, česky DharmaGaia 2000). představuje vrchol Bašóovy tvorby a nejlepší příklad jeho hlubokého vcítění do kulturní krajiny a do neosobního majestátu divoké přírody. V devadesátých letech pobýval často v Příbytku padajících tomelů u svého milého žáka Mukaie Kjoraie. Tyto pobyty ho inspirovaly k napsání Deníku ze Sagy (Saga nikki). V roce 1691 vydal svou nejlepší sbírku, která představuje vrchol jeho básnické tvorby, Opičí kabátek (Sarumino).

Jeho poslední cesta vedla do rodného Uena, do Kjóta a posléze do Ósaky, kde též zemřel, obklopen věrnými žáky a příznivci. Na této cestě jej doprovázel syn mnišky Džutei, Džiróbei. Bašóovo poslední haiku je smutné: „Na cestách nemocen, mé sny se toulají pustým močálem.“

 

Můj letní plášť –
ještě jsem nevychytal
všechny vši
 
Cikáda zpívá –
o říši smrti nemá
ani potuchy
 
Jak měkkýš
se skořápkou škeble
loučím se s podzimem
 
V bílém svítání
blýskla se bílá rybka
cípkem závoje
 
První ledová sprška –
i opička touží
po slaměném kabátku
    
Z Eda nesu
na vějíři malý suvenýr –
horský vánek z Fudži
 
Na lodi v zálivu Akaši:
V hliněném džbánu
sní chobotnice
svůj krátký letní sen
 
Co chvíli
přitáhne obláček a dá nám
oddechnout od měsíce
 
Pán z Luny
nemá kde bydlet –
měsíc mu zmizel v dešti
    
Do stmívání
nad mořem bílý záblesk –
výkřik divoké kachny
 
Pod sakurou
polévka rybí salát
a na všem okvětní lístky
 
Jarní vánek
čechrá květy sakur –         
usmívají se jako já?
 
Když rozkvetou
stařenky sakury
vzpomínají na mládí
 
Jaro už odchází
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz
 
Nesnaž se být jako já
jak meloun rozťatý
na dvě stejné půlky
 
Jak vzácný člověk –           
i bez toho šlehnutí blesku
je osvícen

 

 

 Obsah

Předmluva (Antonín Líman)
Haiga neboli obrazové haiku (Robin Heřman)

I. Deset starých mistrů
Macuo Bašó (1644 – 1694), Josa (Taniguči) Buson (1716 – 1783), Kobajaši Issa (1763 – 1827), paní Kawai Čigecu (1634?–1718), paní Den (Kaibara) Sutedžo (1633–1698), Ihara Saikaku (1642–1693), paní Kaga no Čijo (1703 – 1775), Koniši Raizan (1654–1716), Óšima Rjóta (1718–1787), Uedžima (Kamidžima) Onicura (1660 – 1738).
II. Bašóovi žáci
Hattori Ransecu (1654 – 1707), Kagami Šikó (1665 – 1731), Kawai Sora (1649–1701), Morikawa Kjoroku (1656 – 1715), Mukai Kjorai (1651 – 1704), Naitó Džósó (1662 – 1704), Nozawa Bončó (1640?–1714), Oči Ecudžin (1656 – 1736?), Sugijama Sanpú (1647 – 1732), Šida Jaba (1662 – 1740). Tačibana Hokuši (? – 1718), Takarai (Enomoto) Kikaku (1661 – 1707).
 
III. Zenoví mniši a mistři
Kadžiwara Hašin (1864 –?), Ikkjú Sódžun (1394-1481), zenový mistr Taigu (Jamamoto) Rjókan (1758-1831) .
 
IV. Busonovi žáci a současníci
Paní Enomoto Seifu (1731–1814), Hajano Hadžin (1677–1742), Hori Bakusui (Ikedaja Heizaburó, 1718–1783), Inoue Širó (Masaharu) (1742-1812), Jamamoto Inan (1736–1795) Jokoi Jajú (1702–1783), Jošida Rjúsui (asi 1691–1758), Jošiwake Tairo (+1778), Kaja Širao (1738–1791), Kató Kjótai (1732–1792), Kurojanagi Šóha (1727–1771), Macumura Gošun (Gekkei) (1752–1811), Miura Čora (1729–1780), Nacume Seibi (1749–1816), paní Tagami Kikuša (1753–1826), Takai Kitó (1741–1789) Takakuwa Rankó (1726–1798), Takebe Sóčó (1761-1814)). Tan Taigi (1709–1771),
 
V.  Pětatřicet moderních mistrů haiku (19. – 20. století)
Akutagawa Rjúnosuke (1892–1927), Hašimoto Takako (Jamatani Tama, 1899–1963), Hošino Tacuko (1903–1984), Hošino Cubaki (1930 – ), Iida Dakocu (1885–1962), Iida Rjúta (1920–2007), Išida Hakjó (1913–1969), Išihara Jacuka (1919–1998), Jamaguči Seiši (1901–1994), Jošino Jošiko (1915 – ), Kacura (Niwa) Nobuko (1914 – 2004), Kató Šúson (Takeo, 1905–1993), Kawabata Bóša (1897–1941), Kawahigaši Hekigotó (1873–1937), Kubota Mantaró (1889-1963), Masaoka Šiki (1867 – 1902), Majuzumi Madoka (1965– ), Micuhaši Takadžo (1899-1972), Mizuhara Šúóši (1892–1981), Murakami Kidžó (1865–1938), Nacume Sóseki (1867–1916), Nagai Kafú (1879–1959), Nakamura Kusatao (1901–1983), Nakamura Teidžo (1900–1988), Ogiwara Seisensui (Tókiči, 1884–1976), Ozaki Hósai (1885–1926), Saitó Sanki (1900–1962), Sugita Hisadžo (1890–1946), Takahama Kjoši (1874–1959), Takano Sudžú (1893–1976), Takešita Šizunodžo (1887–1951), Taneda Santóka (Šóiči, 1882–1940), Tomita Takuja (1979– ), Kaneko Tóta (1919–), Uda Kijoko (1935–   ).
 
VI. Od počátku japonské poezie k sedmnáctislabičné básni haiku (Denisa Vostrá a Antonín Líman)
Bibliografické poznámky
Rejstřík autorů haiga (Robin Heřman)

Doporučujeme další knihy Antonína Límana:
Krajina japonské duše
Mezi nebem a zemí

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Líman Antonín haiku Japonská literatura

Vaše názory 

# Jolana
Děkuji, Naprostý skvost!!

ZA TRNKOU V KVĚTU
jdu
po vůni.
Za rohem vrazím
do kůlny.

VE STÍNU KVĚTŮ
poutník spal.
A jeho sen
se písni
podobal.
| Quote