lada konkurs borovsky
Knihu ilustroval například František Gellner nebo výroční vydání z roku 1946 doprovodil svými ilustracemi Josef Lada. Viz obrázek.

Nejspíš to bylo v roce 1877, kdy báseň vyšla poprvé, přes dvacet let po smrti Karla Havlíčka Borovského (1821 - 1856).
Ten zmíněnou báseň bohužel nikdy nedokončil, ale jeho desátý Zpěv s názvem Konkurs vás pobaví i dnes. Vlastně celá jeho báseň stojí stále za čtení.

krest sv vladimira borovsky

O čem je báseň Křest sv. Vladimíra aneb velmi trefné nadčasové poučení o historii.
Za dávných časů sloužil ruskému carovi bůh Perun. Měl za úkol udržovat lid v poslušnosti a pokoře. Lidé se k němu modlili jak vzteklí, ale také ho žádali o kdejaký nesmysl. A Peruna to velmi rozčilovalo. Jednou ho car požádal, aby zahřměl na oslavu jeho svátku. Perun se naštval a odmítl to. Za urážku cara byl vlečen za koněm a následně utopen v Dněpru.

Tak se z maličké příčiny
stala velká mela:
Ruský národ neměl boha,
církev ovdověla.

Od té chvíle si lidé dělali, co chtělí, protože se vypařila víra i strach. Církev na to doplatila nejvíc. Ztratila své věřící poddané a moc.

Ale církevní mašinka
ta se zarazila,
neboť kněžím u pytlíku
zaťata jest žíla.

Vypíše proto konkurz na boha nového. Nabídky se hrnou odevšad. Od muslimů, křesťanů, židů,… Vše končí takzvaným pochodem do Říma, jinak řečeno jezuitským maršem, ve kterém se Havlíček vypořádává s jezuitským pokrytectvím v tzv makaronském verši, kdy střídá latinu a češtinu.

„Te Deum laudamus –
V Kyjově je rámus,
Dies irae dies illa –
Nastane tam naše víra.“
Konkurs

Věje vítr černomorský,
travou v stěpi klátí;
sbíhají se do Kyjova
páni kandidáti.

Věje vítr od západu,
v Kyjově se práší;
každá firma haní jiné,
sama se vynáší. –

Poslal papež dekret z Říma,
pečeť jako talíř:
„Co je po té řecké víře,
nedám za ni halíř!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
římská církev mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

A carhradský patriarcha,
pečeť jako miska:
„Nevěř tomu, Vladimíre,
co ancikrist píská.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
řecká církev mezi všemi
nejcirkvovatější!“

A rabínské synedrium
„Šulem, šulem“ píše,
„nevěř Římu, nevěř Řekům,
drž se jen Mojžíše.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
židovská je mezi všemi
nejcírkvovatější.“

Také mufti muhamedský
překřičet se nedá:
„Potluč ty psy nevěřící,  
uvěř v Muhameda!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
musulmanská mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

 V carském dvoru na Podolu
psi se o kost hryzli:
také ty ostatní sekty
konkurovat přišly.

Čert zná všechna jejich jména!
Ale jak se ctily,
z toho se ruské hokyně
mnoho naučily.

Tenkrát byly zlaté časy
pro dohazovače,
rosolku pili z krajáčů,
jedli jen koláče.

Protože jim v tom konkursu
obchody tak květly,
jmenují se od té doby
také „boží metly“.

Poezie klasická – nové knihy

Básník Čchi Paj-š´ Verše od bazénu spadlé hvězdy aneb proč by měla být poezie srozumitelná

Nakladatelství Brody vydalo v roce 2002 v převodu Josefa Hejzlara sbírku čínských básní, kterou jsem shodou okolností dostal l...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Bohumil Mathesius. Zpěvy staré Číny, nejobšírnější antologie čínské poezie

Tři sbírky čínských veršů vydané Bohuslavem Mathesiem, jsou zatím nejobšírnější antologii čínské poezie v češtině. ...

Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie

Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem ...

Malá recenze na život básníka Jana Skácela

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla prav...

Inspirující myšlenky...

Hlavně mi vadí, že náš svět je tak hrozně, nezdravě krotký. Prohlašuji, že je krotký. Jako ohavný vykleštěný kocour. I válka... Bylo to ochočené násilí. Lidé nešli do boje, protože jim vzkypěla krev. Šli do války, protože jim to poručili; šli proto, že byli řádní občané. „Člověk je bojovné zvíře“. Ale mně u člověka vadí, že je ochočené zvíře. A den ze dne je čím dál ochočenější. To dělají továrny, to dělá křesťanství, věda, slušné vychování a vzdělání. Zatěžují duši moderního člověka. Vysávají z ní život... Vylezli na hřbet kopce a zadívali se dolů do údolí. Stanton-in-Teesdale se pod nimi černal břidlicovými střechami, začouzenými komíny a kouřem. „Ubohá podívaná! Tohle by nemělo být povoleno. Opravdu nemělo.“
Aldous Huxley: Kontrapunkt