Když posloucháte Skácelovou poezii, cítíte, jak vás hladí a zároveň se vrývá pod kůži. Najdeme v ní všechno, co nás životem provází, co nás trápí i těší. Je zde láska, sny, pábení, víno, dětství i stárnutí, samota i stesk, radost i květy léta. Svět Skácelův je jako lék, který bereme na svou nemocnou duši, jež potřebuje uklidnit, pohladit a nasát živou energii.

skacel jan portrait


Jan Skácel byl mimořádný básník, z každého jeho slova to cítíme. Jen se začtěte do veršů básně Modlitba...

A dej mi sílu unésti | všechno, co změnit nemám sil | Odvahu, abych to, nač stačím | na tomto světě pozměnil | A také moudrost abych znal | a od sebe to rozeznal.

Skácel a jeho básně se nedají rozebrat, dají se jen cítít. Jsou jak jarní vzduch, když kvetou třešně. Můžeme jen žasnout nad neuvěřitelnou bohatostí obrazů světa, který Skácel vidí  kolem nás a kteý my můžeme vidět tak poeticky a přirozeně až mrazí.

Život a dílo významného českého básníka připomíná Karolína Dubová s prorektorkou literární akademie Josefa Škvoreckého Helenou Kupcovou.
>>> https://media.rozhlas.cz/_audio/811046.mp3

Je studánka a plná krve | a každý z ní už jednou pil | a někdo zabil moudivláčka | a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto | a do dlaní tu vodu bral | a prohlížel ji proti světlu | a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel | tu vodu v prstech bože můj | a v prázdném lomu kámen lámal | a marně prosil: kamenuj
A prosil ale neuprosil | a bál se ale neubál | a studánka je plná krve | a každý u ní jednou stá
l





Modlitba za vodu

Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní

Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

A přiveďte k té vodě koníčka
přiveďte koně vraného jak tma
voda je smutná
voda má
voda má rozcuchané vlasy
a kdo se na samé dno potopí
kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

Voda je zarmoucená vdova
voda má
voda má popelem posypané vlasy
voda si na nás stýská


Podzim s mrtvým jestřábem

Krajina v mlhách Podzim hodil
kamenem zlatým ze všech sil
a u trati se v telegrafních drátech
s výkřikem jestřáb oběsil

Na nebi slunce jako jáma
do dálky běží telegrafní drát
a jako prázdná rukavice z peří
mrtvola ptáka visí za pařát


Přísloví

Tak jsem se nad světem trápil,
až jsem si začal vymýšlet přísloví.
Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.
A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem.
A nikdo neodčiní čin.
A nikdo nedokáže složit písničku
pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.
 

Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno
dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka
 

Večer na předměstí

Mám rád tu chvíli Jak stín laní
spočívá na ní neulhání
a vážně hasne denní jas

Je slyšet dětské hlasy z dvora
průčelí domů zrůžověla
zvoníci berou za provaz

Pořád

Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi piva
na nebesích labuť
a smutné peří dolů padalo.
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
 

Slova

Ta vyprošená na poslední chvíli
do mála zbývající
musí nám nyní stačit

Pověz mně
kolik jich potřebuje verš
aby ho nebylo příliš

A kolik kamínků se vejde na dlaň dítěte
a kolik do bolavých úst

Po celý den jsi zahazoval slova
aby ti zbylo večer na báseň

Někdo jde za námi a sbírá



Poezie klasická – nové knihy

Antonín Sova. Zpěvy domova jsou klenotem české poezie

Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem ...

Malá recenze na život básníka Jana Skácela

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla prav...

Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený

Přemýšlivá a krásně vroucí je Mikuláškova poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře...

Sapfó, smyslná řecká lyrika, dva tisíce let stará

Básnířka Sapfó v hlubokém starověku skutečně existovala. To, co z ní udělalo legendu, byla ztráta většiny z jejího díl...

Miroslav Holub. Český vědec a světoznámý básník doma neznámý

Miroslav Holub (1923 – 1998), povoláním imunolog, patří k nejznámějším českým autorům ve světě, stejně jako třeba Kund...

Inspirující myšlenky...

Hlavně mi vadí, že náš svět je tak hrozně, nezdravě krotký. Prohlašuji, že je krotký. Jako ohavný vykleštěný kocour. I válka... Bylo to ochočené násilí. Lidé nešli do boje, protože jim vzkypěla krev. Šli do války, protože jim to poručili; šli proto, že byli řádní občané. „Člověk je bojovné zvíře“. Ale mně u člověka vadí, že je ochočené zvíře. A den ze dne je čím dál ochočenější. To dělají továrny, to dělá křesťanství, věda, slušné vychování a vzdělání. Zatěžují duši moderního člověka. Vysávají z ní život... Vylezli na hřbet kopce a zadívali se dolů do údolí. Stanton-in-Teesdale se pod nimi černal břidlicovými střechami, začouzenými komíny a kouřem. „Ubohá podívaná! Tohle by nemělo být povoleno. Opravdu nemělo.“
Aldous Huxley: Kontrapunkt