neviditelna zuzankaNeviditelná Zuzanka je sama, a přece sama není. Vedle ní poskakuje po chodníku neviditelný pejsek. Vymyslila si ho... Ale ještě mnohem raději by si to vyzkoušela sama!

Zuzanka je taková docela obyčejná, hodná holčička, která chodí do první třídy. Doma má brášku Oldříška, dědečka v houpacím křesle a kocoura Lajdu, a ve škole spoustu kamarádů. Ale ne se všemi se kamarádí, protivné, vzteklé Evě se raději zdaleka vyhne. A ráda si vymýšlí pohádky. Když do jejího pokoje jednoho dne vletí zvláštní barevný ptáček, dá se s ním do řeči a dozví se, jak to udělat, aby se stala neviditelnou. Je to docela jednoduché. Ale jak to má udělat, aby ji zase všichni viděli?

Klasické vyprávění z jednoduchého, ale zároveň nesmírně barvitého světa malých dětí pro začínající čtenáře, ilustrované Helenou Zmatlíkovou.

UKÁZKA

V kraji se začalo povídat, že se v lese v jeskyni usadili loupežníci. Sedm bratrů Matějů. Řeči o nich došly i ke Kubovi. Ale cestu mu ještě nezkřížili a z nějakých povídaček si Kuba hlavu nedělal.
Loupežníci o Kubovi dobře věděli. Hlavně jeho sekyra jim ležela v hlavě. Mysleli si, ťulpasové, že umí sama sekat, a tak si na ni dělali zálusk. Věc však měla háček. Matějů bylo sedm, pravda, a Kuba jenom jeden, ale ti chlapi darební moc dobře věděli, že s takovým silákem si jen tak neporadí. Proto číhali, až přijde ta pravá chvíle.

Jednou o poledni, sluníčko pěkně letně hřálo a v lese to vonělo jako v ráji, zasekl Kuba sekyru do klády, aby poobědval. Po obědě na něho přišla dřímota, a tak se natáhl na měkkém mechu. Nad hlavou mu sojka pokřikovala víc než jindy, ale Kuba nedbal. Nenapadlo ho, že loupežníci jsou poblíž na číhané. Ti, jen co zaslechli, že Kuba chrupe, přikladli se potichu k sekyře. Ale ouha …
(O Kubovi, Barušce a sedmi loupežnících, pohádka Sedm loupežníků Matějů)

 NEVIDITELNÁ ZUZANKA | Eduard Petiška | Knižní klub | 84 stran | Ilustrovala Helena Zmatlíková


Inspirující myšlenky...

Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi... Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přiznávají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.
Erich Maria Remarque (1898 – 1970), Na západní frontě klid