martinova citanka petiska zmatlikovaSpojení dvou známých umělců - Eduarda Petišky a Heleny Zmatlíkové – není nijak neobvyklé. Všichni určitě znají Alenčinu čítanku, Aničku a básničku, Aničku a flétničku, Aničku malířku, Míšovo tajemství, Neviditelnou Zuzanka, knížku Bylo jednou jedno loutkové divadlo a další, ale hlavně a především Martínkovu čítanku a dvě klubíčka pohádek.

Knížka je to opravdu oblíbená a milovaná mnoha dětmi a právem patří do zlatého fondu české literatury pro děti.
Proto není divu, že ji Knižní klub vydává (téměř po čtyřiceti letech od prvního vydání, i když jednotlivé části vyšli již mnohem dříve) v dalším vydání.

Knížka přináší řadu jednoduchých pohádek o dětech a o zvířátkách a veselé obrázky Heleny Zmatlíkové. Malý Martínek žije s maminkou a tatínkem v domečku se zahrádkou. S kamarády Helenkou a Vítkem, s dědečkem, který k nim přijede na návštěvu, s pejskem Hafíkem a kočičkou Bělinkou poznává svět kolem sebe.
Děje se tu tolik zajímavých věcí! Kluci se rozhodnou upéct dort, Martínek s tatínkem sází jabloňku, vypořádá se se strachem z kamenného psa a nechá si statečně spravit děravý zoubek. S některými příběhy se děti mohly setkat již v podobě leporel (O jablůňce, Kam se schoval nůž apod.), ale to vůbec nevadí, protože kromě Martínkových dobrodružství čeká na děti i vyprávění o mnoha zvířatech a dědečkova, tatínkova, maminčina i babiččina pohádka. A k tomu navrch ještě dvě klubíčka dalších pohádek!

martinkova citanka450

Texty jsou vhodné pro děti předškolního a raného školního věku - k předčítání i k nácviku prvního samostatného čtení.
Takže neváhejte! Začátek školního roku se blíží a tahle knížka je pro prvňáčky jako stvořená.

Eduard Petiška / MARTÍNKOVA ČÍTANKA / Ilustrovala Helena Zmatlíková / Knižní klub, 2008 / 284 stran / 7. vydání, v Knižním klubu 4.

 

Inspirující myšlenky...

Jde o klasickou třídní válku. Elity se snaží zvětšit svoji moc. Vlády ztrácejí kontrolu nad ekonomikou, sociální stát se rozpadá. I list The Wall Street Journal před časem přiznal, že ať už je u moci kdokoli, liberálové, komunisté nebo fašisté, hlavní rozhodnutí dělají banky, ratingové agentury a byrokraté, nikoli lidé. Dnešní vládní ideologie je takto směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti. Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví Trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Zákony trhu ale přestávají okamžitě platit, když jde o zájem superkapitálu. Zisky jsou posvátným soukromým majetkem. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky o zisk je ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie. Proto všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama. Liberální diskurs svou legitimitu do značné míry získal právě tím, že vybízí k co největší pluralitě, která je, jak se ukázalo, pluralitou bezmocných. Skutečná demokracie je metafyzická. Skutečnou demokracií je jen ta, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především moc ekonomická.
Milan Valach, pedagog a publicista, zakladatel Hnutí za přímou demokracii