Už nevím kolikáté vydání vynikajícího leporela mám v ruce, ale každá generace dětí po něm šílí. Tentokrát je ale knížka ve slovenštině. Našim dětem to nevadí, odmala jsou vedeni jak k češtině, tak slovenštině, zatímco jejich vrstevníci tápou a nerozumí nejen v Budějovicích, ale i v Popradě. Smutný důkaz o odcizování dvou stejných kultur, na kterém systematicky pracujeme přes dvacet let.

cvrcek mravenci


Když listuji tvrdými stránkami s chytře vymyšlenými texty, vtipnými ilustracemi a okénky je mi líto, že téměř neexistuje snaha vydávat knihy simultáně v obou jazycích. Popravdě řečeno primárně vyhasla z důvodů těch nejhloupějších, nacionálních. Zapomínáme, že i znalost jazyků a potažmo kultury lidi sbližuje, zatímco jejich negace vytváří napětí a nenávist přetrvájící generace.

Možná i proto si zkuste přečíst známou pohádku ve slovenštině, třeba to bude první knížka, kterou vaše děti přečtou v cizím, ale přece jenom v našem jazyce.

Svrček a mravce / Cvrček a mravenci / J.Z. Novák / ilustrace Vojtěch Kubašta

cvrcek mravenc 1

Ukážky:

SVRČEK A MRAVCE

Tichučko,deti, ani muk!
Poviem vám príbeh z lesných lúk.
Bude to príbeh rozprávkový
o mravčekoch a o svrčkovi.

Bolo to v lete. Na lúkach
žili si kvietky v šťastných hrách.
Prilietali k nim mušky, lienky,
motýle, vážky, pilné včielky.

Na kraji lesa zámok stál,
no nebýval v ňom pyšný kráľ,
nebýval rytier, či princ malý.
Boli v ňom sýpky, byty, sály

cvrcek mravenc 2

mravčekov z lesných okrajov.
A na lúky a do hájov
každý deň všetci, veľkí, malí,
pre potravu sa ponáhľali.

Kto nevypočul by si rád
tie rozspievané husle hrať?
Vábili k tancu. I tie včely
vrtia sa ako na veselí.

Len pilným mravcom nie vôľa
pridať sa k tancu do kola.
Nie že by k hudbe hluchí boli-
ponnosť im to nedovolí.
                                                                                  
"Keď padne sniežik na náš hrad,
my nebudeme hladovať.
Múdry si miesto tancovania
na zimu zavčas jedlo zháňa."

Svrčkovi taká reč na smiech.
"Kdeže je zima, kde je sneh?
Ja svojou piesňou slávim leto,
medom ma hostí každý kvietok."

cvrcek mravenc 3
                                                                                 

A husle stále pod bradou,
a mravce s ťažkým nákladom
náhlia sa plniť svoje sýpky,
kým nenapadá sniežik sypký.

Zavše pri práci nehoda,
zlomená nôžka nebodaj.
Pochytil mravčeka bôľ veľký.
Už ho aj nesú do postieľky.
                                                                                 
Podvečer, prv než by šli spať,
prídu i mravce počúvať.
Povystierajú medzi smriečky
svoje ustaté malé driečky.

Svrček má celú kapelu
a hrajú nôtu veselú.
Padajú hviezdy v noci letnej-
za hviezdou hviezda dolu zlietne:

Posledný kvietok uvädol,
lesom sa mrázik prikradol,
prikrýva mláčky tenkým skielkom.
Mravce sú v teple, za okienkom.

cvrcek mravenc 4

A svrček vonku sám a sám,
"Komuže hrám, ach, komu hrám?"
Bezradne blúdi vlhkým chladom
a trpí zimou, trpí hladom.
                                                                 
"Kde kvet ma hostil v letný deň,
dnes oziaba ma biely srieň."
A doma iba prázdne misy.
Husle, tie dávno neladí si ...

Stromy sa snehom ovili-
odpadol svrček bez sily
a na husle mu tíško sneží.
Vtom hliadka mravcov k nemu beží-
                                                                
a keď sa svrček prebral z mdlôb,
nekryl ho snehu biely hrob.
Bol v teplej izbe mraveniska,
na stole dobrôt plná miska!

Ponúkajú mu rad-radom
dobrôtky z letných pokladov.
Keď všetko zjedol, všetko dopil,
od hanby oči k zemi sklopil:
                                                                
"Ja nemyslel som v pravý čas
na zimu zlú, na krutý mráz
a nemám čím vám splatiť dary."
"Nehovor o tom, svrček malý.
I my sme tvoji dlžníci
za husieľ hru tam v kvetnici.

Zodvihni husle, prosíme ťa,
pričaruj lúky plné kvietia."
"Rád zahrám," riekol,
husle vzal
a hral
a hral
a hral a hral ...

Inspirující myšlenky...

Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Luis Buňuel, Do posledního dechu