satrapova_450.jpgRozpustilé, vtipné pohádky pro menší čtenář z Větrné Lhoty, které napsala Daniela Fischerová v polovině 80-ých let pro Večerníček České televize, vycházejí poprvé v knižní podobě. Je to jediný večerníček, který doprovázel hlas Heleny Růžičkové. 

Kdesi uprostřed světa je vesnička Větrná Lhota. A tam žijí dva bratříčci větříčci. Jsou ještě malí, ale foukat a lítat umějí už pořádně. Když dělali zkoušky z foukání, byla to pěkná mela. Asi taky proto, že v nich měla neposedné prsty malá uličnice Jajda. Ale od té doby je s oběma větříky velká kamarádka. Neváhejte proto a navštivte Větrnou Lhotu. Přečtete si, co se přihodilo, když větříčci učili lítat ptáčata, když do vsi přiletěl Meluzín a teta Smršť, když se pan učitel topil a pana Mádle bolel zub.

A co všechno přitom prováděli ti dva! A jakže si vlastně říkají? Ten větší a divočejší, co ohýbá stromy až k zemi, je Vichura a menší a útlejší, který rád houpá obláčky, se jmenuje Radovánek.

Příběhy jako Večerníček

V polovině osmdesátých let, tehdejší dramaturgyně pořadu Večerníček v České televizi Marie Kšajtová, podala pomocnou ruku Daniele Fischerové, autorce divadelních her, které se tenkrát po zásahu režimu nesměly uvádět. Vytvořily tak spolu jeden z nejhravějších a nejpůvabnějších večerníčkových seriálů. K jeho popularitě přispělo i to, že hrdinům propůjčila svůj hlas herečka Helena Růžičková.

Daniela Fischerová do knihy přenesla vtipné dialogy (Pokus urazit větříčky větou „vy jste pro mě vzduch“ nevyšel). Kniha obsahuje sedm z celkem třinácti televizních epizod. Autorka výtvarné stránky Pohádek z Větrné Lhoty Marie Satrapová vytvořila ilustrace i pro publikaci v Albatrosu, jež vychází ve „večerníčkovské“ edici Ahoj děti a je určená pro děti od šesti let.

fischerova_krest_600.jpg
 Křest knihy Daniely Fischerové proběhl v úterý 17. června 2008 dopoledne za účasti převážně dětského publika v Domě knihy Kanzelsberger na Můstku s Marií Kšajtovou a Jiřím Stivínem v rolích kmotrů.


pohadkyvetrne_130.jpgDaniela Fischerová
Pohádky z Větrné Lhoty

Ilustrace Marie Satrapová
1. vydání, pro čtenáře od 6 let


UKÁZKA Z KNIHY

Jak přiletěla teta Smršť

Bratříčkové mají mezi větry spoustu příbuzných. Třeba starého strejdu Severáka, ten přilétá vždycky v zimě. Větříčci ho mají rádi, ale je příšerně ledový! Když je obejme a dá jim pusu, dostanou parádní zimnici. Daleko v cizině žije silný a divoký strýc Tajfun. Toho ale nikdy neviděli. Jen si o něm vyprávějí strašidelné povídačky. Lidské děti se straší vodníkem a čertem a větrné děti strýcem Tajfunem.
A bratříčkové mají taky tetu Smršť. Ta prý ve Lhotě už jednou byla, ale už je to moc let. Přilétla, strašně zuřila a nadělala škodu. Mnoha chalupám utrhla střechu a polámala les. Ve Lhotě ji nikdo nechce. Už to jméno lidi děsí: SMRŠŤ!
„Jajdo!“ volali bratříčci celí udýchaní. „Vymysli něco! Právě jsme dostali nebeskou zprávu, že naše teta letí do Lhoty!“
Jajda byla ještě malá holka a žádnou smršť nikdy nezažila.
„No a? Já mám tety tři. Aničku, Fanynku a Bětu. Taky občas chodí na návštěvu. S tetami je zábava.“
„Jo, zábava!“ zalykali se větříčkové. „Tahle teta je děsně vzteklá! Když se rozčílí, rozmlátí celou Lhotu! A nám nejspíš utrhne hlavy! Jajdo! Jsi naše poslední záchrana!“
Jajda se lekla.
„A co když ta vaše teta utrhne hlavu i mně?“
Ale kluci byli tak vyděšení, že Jajda pochopila, že je musí zachránit.
„Už vím! Teta Anička je kořenářka. Zná bylinky proti všemu zlému! Proti horečce i proti břichobolu… Možná zná něco i proti smršti, třeba nějakou bylinku smršťovku.“
A už na nic nečekala a běžela za Aničkou.
„Kdepak, Jajdo, žádná bylinka smršťovka není!“ zasmála se Anička, „Zato na Babí hoře kvete jiná kytka. Ona se učeně jmenuje jinak, ale já jí říkám ospalka. Kdo čaj z ospalky vypije, usne jako kotě ve vatě. Ale pro tu tetu musíš uvařit pořádně silný! To víš, Smršť nebude žádné pápěříčko. Tak pojď sbírat, Jajdo. Koukám, že už se nějak zatmívá!“
A šly spolu na tajná místečka v lese, o kterých věděla jenom Anička. Ospalky jsou maličká růžová kvítka. Voní tak silně, až se z nich motá hlava. Společně natrhaly plný košík a Jajda uvařila ospalkový čaj.
Vtom se ozval velký hukot. Nebe zčernalo a v dáli blesklo. Mezi mraky prosvištěla strašná teta Smršť.
„Tak co, strašpytlové! Kde se schováváte?“ ječela už z dálky. „Však já vám ukážu, jak se dělá vítr! Vylezte!“
Radovánek s Vichurou se zhluboka nadechli.
„Tady jsme, tetičko! Pěkně tě vítáme ve Lhotě!“
Smršť dopadla na zem a vzala na sebe lidskou podobu. Vypadala jako vysoká hubená paní. Měla oči jako mračna, kolem hlavy jí vlály černé vlasy a každou chvilku z nich zasršel blesk.
„Bojíte se mě, vy uličníci?“ vykřikla hromovým hlasem. „Víte, že když budu chtít, rozmetám tu vaši Lhotu, dřív než řeknu smršť?“
„Víme, teto,“ uklonil se Radovánek.
 A Vichura hned dodal:
„Však se těšíme, že nás to naučíš! Ale nejdřív si odpočiň a dej si trochu čaje. Tady Jajda tě chce uvítat.“
Teta Smršť blýskla očima.
„Co je tohle za cácoru? Ty jsi z příbuzenstva? Ty jsi asi malá Vichřice!“
„Kdepak, paní Smršti,“ řekla Jajda nebojácně. „Já jsem úplně člověčí holka Jajda. Uvařila jsem vám bylinkový čaj.“
Teta začichala. Čaj z ospalek voněl tak krásně, až se jí zatočila hlava… voněl tak sladce, že na něj dostala náramnou chuť.
„Aspoň že víte, jak přivítat tetičku!“ houkla už trochu přátelštěji.
Popadla velikánský hrnek a zhluboka si lokla. Čaj byl sladký. Byl tak voňavý a dobrý, že nic lepšího nikdy nepila. Pila a pila, až vypila celý hrnek. Svět se s ní točil pořád víc a blesky ve vlasech jí hasly. Smršť zívla a najednou nevypadala vůbec hrozivě, ale jako moc ospalá lhotská teta.
„Teď koukejte, jak budu řádit!“ zamumlala.
Ale po čaji jí bylo tak vesele a lehce, že se vznesla jako pírko z anděla. Neměla skoro žádnou sílu, tak se jen tak třepetala nad Větrnou Lhotou. Domy nespadly a střechy neuletěly. Stromy se ohýbaly jako v tanci, ale nezlomila se ani větvička. Teta chtěla zařvat jako vždycky, ale už to samou ospalostí nešlo. Jenom tiše zašuměla:
„Smrššššššššššššššť…“
A pak se snesla do hebkého mechu. Bouřkové oči se zavřely. Teta se stočila do klubíčka a usnula klidně jako beruška.
„Ještěže tě máme, Jajdo!“ řekli větříčkové. „Zachránila jsi celou Lhotu před smrští.“
Teta se prospala dorůžova, a když se probudila, měla růžovou i náladu.
„Nazdárek, synovci! Krásně jsem se u vás prolítala. Škoda, Jajdo, že nejsi malá větrnice. Hned bych si tě vzala do učení! Ty totiž vaříš moc dobrý čaj!“
Jajda ji objala a řekla:
„Však zase přileťte na návštěvu, teto! Já vám ho uvařím, než řeknete smršť!“

Pohádky pro děti – nové knihy

Kouzelná fajfka Františka Skály staršího a Stanovského je tady znovu, po více jak 20 letech

František Skála starší je mužem mnoha zájmů a talentů. Je malířem, grafikem, ilustrátorem, ale i tvůrcem animovaných film...

O zemi Tam a Jinde, velká pohádková kniha Dagmar Lhotové

Obsáhlá pohádková kniha nemá u nás v podstatě obdobu, dá se trochu přirovnat Carrollově Alence v říši divů nebo vyprávě...

Příhody brášky Králíka. Skvostné pohádky Pavla Šruta a Jindry Čapka

Bráška Králík není tradiční pohádkový hrdina. Je to trochu rošťák a filuta, který své silnější protivníky poráží v...

Nejhezčích dvakrát sedm pohádek. Libozvučná čeština od Hrubína a jedinečné ilustrace Jiřího Trnky

  Známé pohádky přebásnil František Hrubín libozvučnou češtinou a vznikla půvabná knížka pro malé děti, jejíž k...

Karel Jaromír Erben a Cyril Bouda. Jejich Pohádky jsou jednoduše velká krása

Tak nám vyšla pěkná krása. Klasické české pohádky - Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Drak dvanáctihlavý, Otesánek, Pták O...

Inspirující myšlenky...

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka