Koncem roku2008 se dostalo pokračování Vičarově knížce Podivuhodné příběhy lesního skřítka Bonifáce (2007) a opět skvělě ilustrovaného Jaromírem Františkem Palmem (nar. 1963); a znovu také v kresebném stylu Adolfa Borna. Kniha se sestává z deseti samostatných pohádek a dalších šesti uzavřených do příběhu O nemocné Liběnce aneb skřítek Bonifác vypravuje.
Vázaný, vlastním nákladem vydaný svazek uzavírá třináct slok písničkového textu o titulní bytosti, jež je „velikosti vrabce“ a vždy vyzbrojena kouzelnou čepicí. Bonifác opět kouzlí, pomáhá a pohádkami nejen léčí, on v nich i sám vystupuje, přičemž na světě existuje odnepaměti, takže ledacos ovlivnil. Je to vlastně Bůh.

Image

Jestli si Ivan Vičar (nar. 1943) nedělá s něčím hlavu, pak je to původnost.
Tím však chválabohu nechci říct, že by kdykoli opisoval. Prostě jen rád neví – a připomíná tak jakéhosi božího vypravěče, který vše vidí poprvé a užasle a znovu začíná od píky modelovat zem. Jen díky tomu se taky dovíme, proč pštrosi strkají hlavu do písku (jsou to bývalí fotbaloví brankáři), proč zvířata nemluví lidskou řečí (v Bonifácově Jazykové škole ovšem zapomněli na papoušky, kteří měli zrovna chřipku) i „jak válčily myši s žábami“ (to když se vyhlašovala Miss lesa). Dále zvíme, které zvíře je nejstatečnější a proč tučňáci chodí ve fracích (to prý podle umělců z Paříže). Zvlášť mě zaujala krátká historka na téma „kam zmizeli draci“, která umisťuje na pól (tedy do místa, které „se netočí“) činnou sopku (známou i z verneovky Dobrodružství kapitána Hatterase) a do středu Země houf dinosaurů, kteří tam právě touhle sopkou utekli před dobou ledovou (což pro změnu připomíná Burroughsův Pellucidar). A Vičar si umí pohrát i s jazykem, jak dokazuje nejen pohádka O medjedu a včelách.

Jinak dobrácká knížka má ovšem i negativního hrdinu: čaroděje Zlomora ze souhvězdí Velké Černé Pijavice.
A jestliže nás nedávno J. K. Rowlingová obšťastnila pravým hororem Mágovo chlupaté srdce – v knize Bajky barda Beedleho –, nastupuje u nás ve stejný čas Ivan Vičar s Pohádkou o chlupaté princezně: v ní dá titulní „krasavici“ dohromady s podobně chlupatým „malým princem“ vychovaným vlčicí. Ano: Mauglí se zde neuvěřitelně snoubí s prvky jako vystřiženými ze Shrecka.

fumas450.jpg

A další pohádky? Ta o princezně Kočce stříbrné je pro změnu variantou legendy o zamilované, která nemohla oživit milého, takže nechala sebe i jeho vstoupit do kočičích těl (aniž se však kdy setkají). Následuje pohádková burleska o koktavém princi, kterého jeho nastávající píchne v rozhodující chvíli svatebního obřadu špendlíkem do zadnice, načež princ se hned vyléčí. Ani Pohádka o modrém zajíčkovi (který byl „jiný“, ale šel do světa, uchytil se u cirku a mohl se bohatý vrátit k rodině) nepůsobí věru příliš původně – ovšem tak, jak nám ji autor předkládá, bezesporu původní je.

A tak je tomu ve Vičarově nové knížce naštěstí většinou. Finálními poučeními typu „moudřejší ustoupí“ se přitom autor blíží bajkám (lev bojící se myši – a následuje pointa plus ta správná definice strachu), avšak celkovým pojetím pohádek i způsobem jejich reprodukce má nakročeno spíš k Ondřeji Sekorovi, a zvlášť jeho Poště v zoo. Až samozřejmě na to, že u Sekory princ od krále nikdy neměl slíbeno „půl království a supermoderní počítač“…

Podivuhodné příhody lesního skřítka Bonifáce / Pohádky skřítka Bonifáce  / Ivan Vičar / Ilustruje Jaromír František Palme / Vydal Ivan Vičar, Praha 2008

 

Pohádky pro děti – nové knihy

Pohádky z Pekelce. Pohádky plné nápadů Františka Nepila a veselých obrázků Miloslava Jágra

Knížka vynikajícího vypravěče Františka Nepila je plná moderních pohádek pro malé čtenáře. Děti se začtou do krásné ...

Něco za cibulku, něco za pirožek. Populární pohádky Věry Provazníkové s ilustracemi Václava Houfa

V roce 1982 vydalo nakladatelství Blok výbor pohádek Věry Provazníkové Něco za cibulku, něco za pirožek s ilustrace Václava H...

Pohádka Jiřího Stránského o chamtivém králi aneb o tom, že chtít stále víc se nevyplácí

O tom jak kniha a zároveň moudrá pohádka vznikla, píše sám autor Jiří Stránský: Někdy v roce 1981 jsem se po operaci ocitl ...

Ježibaba na koloběžce. Skvostné pohádky od Berounky Jiřího Kahouna s ilustracemi Lucie Dvořákové

Nedávno jsem nahlédli do výkladu s dětskými knihami a ejhle. Mezi různým brakem ležela jedna, která svítila. Kahounova Ježib...

Pohádky z kerského lesa, kde Hrabal napsal Slavnosti sněženek

Nová kniha pohádek, kterou si zcela určitě oblíbí především děti přibližně ve věku od šesti do dvanácti let, ale přeč...

Inspirující myšlenky...

Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Daniel Pennac v knize Jako román