broucci_barankova150.jpgJe to k neuvěření, ale o svatojánských broučcích si děti poprvé četly už před sto třiceti lety. Přesto příběhy nezbedného Broučka a jeho blízkých okouzlují i dnešní malé čtenáře a říkají jim o světě leccos důležitého.

Právě jim patří nové vydání Broučků s mnoha krásnými ilustracemi Vlasty Baránkové, které vydalo nakladatelství Jan Melvil publishing. V knížce je vloženo loutkové divadélko, které si děti snadno vystřihnou a složí. A pak šup do pohádkového světa – hrát si a vymýšlet, co vše by se broučkům ještě mohlo přihodit!

Ilustrace příjemně knížku doplňují. Jen škoda, že se sice jedná o Karafiátovy Broučky, ale vlastně i nejedná.
Příběh byl totiž převyprávěn. Nemyslím, že by se dnešní děti ztrácely v Karafiátově květnatém jazyce, a že tedy bylo nutné nahradit text textem „přístupnějším“. Navíc v knížce úplně chybí Karafiátův velmi známý závěr s chudobkami, což je snad ještě větší chyba. Proč by děti neměly vědět, jak to s broučky nakonec skutečně dopadlo?

Knihu proslavil také ilustrátor Jiří Trnka
První pohádková knížka českého spisovatele a evangelického faráře Jana Karafiáta byla vydaná v roce 1876 jeho vlastním nákladem – za finanční podpory jeho mecenášky lady Jane Beaukenen, se kterou se seznámil v době, kdy byl domácím učitelem ve skotském Edinburgu. Kniha byla od té doby přeložena do mnoha světových jazyků a jen u nás se dočkala v roce 1994 více jak sta vydání, nadto byla zhudebněna a byla podkladem pro televizní a rozhlasovou tvorbu.

broucci450

Karafiát vydal knihu v době, kdy začal působit jako evangelický farář na Valašsku. Kniha pojednává o rodině svatojánským broučků – mamince, tatínkovi a Broučkovi, který byl ale neposlušný – neposlouchal, co mu maminka, tatínek a Janinka říkají. Své neposlušnosti se nezbavil ani v dospělosti, i když na ni mnohokrát doplatil.

Jan Karafiát / BROUČCI / Ilustrovala Vlasta Baránková / Text upravila Alena Peisertová / Vydal Jan Melvil publishing, 2008 / 104 stran

UKÁZKA Z KNÍŽKY:

Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu - tam se pěkněji spalo - lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houpy, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.
Tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný: "Zatrápený Broučku, copak musíš tak křičet?" - "Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!" - "A jakpak?" - "I já jsem spadl z postele." - "Tak sis měl dát pozor!" - "Ale když ono mě to přece bolí." - Maminka už měla zatím snídani hotovou a šla je budit. "Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A copak ty, Broučku, už pláčeš?
Sotvas oči proloupl!" - "Ale když já jsem se tak udeřil a tatínek chce, abych nekřičel." - "I jen pojď! Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí. Zatím se pěkně umejeme a budeme snídat. Pojď!"
A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

Potom říkal Brouček svou modlitbičku: "Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně," - a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všechny polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece jen měl ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala.
Ale tatínek, že už má čas, slunko že je dávno za horama. Honem dal mamince hubičku a nechal si od Broučka políbit ruku. - "A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat." - "Ne, tatínku! A já vás vyprovodím, ano?" - "Tak pojď!"
A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak daleko, co mohl Brouček dohlédnout domů, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: "Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!" A Brouček šel.

A kdo ze slavných ilustrátorů Broučky ilustroval: Kromě proslaveného vydání s ilustracemi Jiřího Trnky, to byli Vojtěch Preissig, Josef Wenig, Ondřej Sekora, Marie Fischerová-Kvěchová a mnoho jiných.

Pohádky pro děti – nové knihy

Kouzelná fajfka Františka Skály staršího a Stanovského je tady znovu, po více jak 20 letech

František Skála starší je mužem mnoha zájmů a talentů. Je malířem, grafikem, ilustrátorem, ale i tvůrcem animovaných film...

O zemi Tam a Jinde, velká pohádková kniha Dagmar Lhotové

Obsáhlá pohádková kniha nemá u nás v podstatě obdobu, dá se trochu přirovnat Carrollově Alence v říši divů nebo vyprávě...

Příhody brášky Králíka. Skvostné pohádky Pavla Šruta a Jindry Čapka

Bráška Králík není tradiční pohádkový hrdina. Je to trochu rošťák a filuta, který své silnější protivníky poráží v...

Nejhezčích dvakrát sedm pohádek. Libozvučná čeština od Hrubína a jedinečné ilustrace Jiřího Trnky

  Známé pohádky přebásnil František Hrubín libozvučnou češtinou a vznikla půvabná knížka pro malé děti, jejíž k...

Karel Jaromír Erben a Cyril Bouda. Jejich Pohádky jsou jednoduše velká krása

Tak nám vyšla pěkná krása. Klasické české pohádky - Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Drak dvanáctihlavý, Otesánek, Pták O...

Inspirující myšlenky...

Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi... Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přiznávají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.
Erich Maria Remarque (1898 – 1970), Na západní frontě klid