broucci_barankova150.jpgJe to k neuvěření, ale o svatojánských broučcích si děti poprvé četly už před sto třiceti lety. Přesto příběhy nezbedného Broučka a jeho blízkých okouzlují i dnešní malé čtenáře a říkají jim o světě leccos důležitého.

Právě jim patří nové vydání Broučků s mnoha krásnými ilustracemi Vlasty Baránkové, které vydalo nakladatelství Jan Melvil publishing. V knížce je vloženo loutkové divadélko, které si děti snadno vystřihnou a složí. A pak šup do pohádkového světa – hrát si a vymýšlet, co vše by se broučkům ještě mohlo přihodit!

Ilustrace příjemně knížku doplňují. Jen škoda, že se sice jedná o Karafiátovy Broučky, ale vlastně i nejedná.
Příběh byl totiž převyprávěn. Nemyslím, že by se dnešní děti ztrácely v Karafiátově květnatém jazyce, a že tedy bylo nutné nahradit text textem „přístupnějším“. Navíc v knížce úplně chybí Karafiátův velmi známý závěr s chudobkami, což je snad ještě větší chyba. Proč by děti neměly vědět, jak to s broučky nakonec skutečně dopadlo?

Knihu proslavil také ilustrátor Jiří Trnka
První pohádková knížka českého spisovatele a evangelického faráře Jana Karafiáta byla vydaná v roce 1876 jeho vlastním nákladem – za finanční podpory jeho mecenášky lady Jane Beaukenen, se kterou se seznámil v době, kdy byl domácím učitelem ve skotském Edinburgu. Kniha byla od té doby přeložena do mnoha světových jazyků a jen u nás se dočkala v roce 1994 více jak sta vydání, nadto byla zhudebněna a byla podkladem pro televizní a rozhlasovou tvorbu.

broucci450

Karafiát vydal knihu v době, kdy začal působit jako evangelický farář na Valašsku. Kniha pojednává o rodině svatojánským broučků – mamince, tatínkovi a Broučkovi, který byl ale neposlušný – neposlouchal, co mu maminka, tatínek a Janinka říkají. Své neposlušnosti se nezbavil ani v dospělosti, i když na ni mnohokrát doplatil.

Jan Karafiát / BROUČCI / Ilustrovala Vlasta Baránková / Text upravila Alena Peisertová / Vydal Jan Melvil publishing, 2008 / 104 stran

UKÁZKA Z KNÍŽKY:

Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu - tam se pěkněji spalo - lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houpy, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.
Tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný: "Zatrápený Broučku, copak musíš tak křičet?" - "Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!" - "A jakpak?" - "I já jsem spadl z postele." - "Tak sis měl dát pozor!" - "Ale když ono mě to přece bolí." - Maminka už měla zatím snídani hotovou a šla je budit. "Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A copak ty, Broučku, už pláčeš?
Sotvas oči proloupl!" - "Ale když já jsem se tak udeřil a tatínek chce, abych nekřičel." - "I jen pojď! Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí. Zatím se pěkně umejeme a budeme snídat. Pojď!"
A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

Potom říkal Brouček svou modlitbičku: "Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně," - a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všechny polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece jen měl ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala.
Ale tatínek, že už má čas, slunko že je dávno za horama. Honem dal mamince hubičku a nechal si od Broučka políbit ruku. - "A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat." - "Ne, tatínku! A já vás vyprovodím, ano?" - "Tak pojď!"
A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak daleko, co mohl Brouček dohlédnout domů, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: "Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!" A Brouček šel.

A kdo ze slavných ilustrátorů Broučky ilustroval: Kromě proslaveného vydání s ilustracemi Jiřího Trnky, to byli Vojtěch Preissig, Josef Wenig, Ondřej Sekora, Marie Fischerová-Kvěchová a mnoho jiných.

Pohádky pro děti – nové knihy

Pohádky z Pekelce. Pohádky plné nápadů Františka Nepila a veselých obrázků Miloslava Jágra

Knížka vynikajícího vypravěče Františka Nepila je plná moderních pohádek pro malé čtenáře. Děti se začtou do krásné ...

Něco za cibulku, něco za pirožek. Populární pohádky Věry Provazníkové s ilustracemi Václava Houfa

V roce 1982 vydalo nakladatelství Blok výbor pohádek Věry Provazníkové Něco za cibulku, něco za pirožek s ilustrace Václava H...

Pohádka Jiřího Stránského o chamtivém králi aneb o tom, že chtít stále víc se nevyplácí

O tom jak kniha a zároveň moudrá pohádka vznikla, píše sám autor Jiří Stránský: Někdy v roce 1981 jsem se po operaci ocitl ...

Ježibaba na koloběžce. Skvostné pohádky od Berounky Jiřího Kahouna s ilustracemi Lucie Dvořákové

Nedávno jsem nahlédli do výkladu s dětskými knihami a ejhle. Mezi různým brakem ležela jedna, která svítila. Kahounova Ježib...

Pohádky z kerského lesa, kde Hrabal napsal Slavnosti sněženek

Nová kniha pohádek, kterou si zcela určitě oblíbí především děti přibližně ve věku od šesti do dvanácti let, ale přeč...

Inspirující myšlenky...

Tupost ducha je naprosto v souladu s tupostí vnímání a nedostatkem dráždivosti, což činí člověka méně vnímavým k bolestem a zármutku každého druhu a velikosti: právě z této duchovní tuposti však vychází ono druhé, vnitřní prázdnota, vtištěná do bezpočtu tváří, kterou prozrazuje i čilá pozornost všem, i těm nejmenším událostem ve vnějším světě, vnitřní prázdnota, jež je pravým zdrojem nudy, slídící po vnějších dráždidlech, aby něčím rozhýbala ducha a mysl.
Schopenhauer, Aforismy k životní moudrosti