broucci_barankova150.jpgJe to k neuvěření, ale o svatojánských broučcích si děti poprvé četly už před sto třiceti lety. Přesto příběhy nezbedného Broučka a jeho blízkých okouzlují i dnešní malé čtenáře a říkají jim o světě leccos důležitého.

Právě jim patří nové vydání Broučků s mnoha krásnými ilustracemi Vlasty Baránkové, které vydalo nakladatelství Jan Melvil publishing. V knížce je vloženo loutkové divadélko, které si děti snadno vystřihnou a složí. A pak šup do pohádkového světa – hrát si a vymýšlet, co vše by se broučkům ještě mohlo přihodit!

Ilustrace příjemně knížku doplňují. Jen škoda, že se sice jedná o Karafiátovy Broučky, ale vlastně i nejedná.
Příběh byl totiž převyprávěn. Nemyslím, že by se dnešní děti ztrácely v Karafiátově květnatém jazyce, a že tedy bylo nutné nahradit text textem „přístupnějším“. Navíc v knížce úplně chybí Karafiátův velmi známý závěr s chudobkami, což je snad ještě větší chyba. Proč by děti neměly vědět, jak to s broučky nakonec skutečně dopadlo?

Knihu proslavil také ilustrátor Jiří Trnka
První pohádková knížka českého spisovatele a evangelického faráře Jana Karafiáta byla vydaná v roce 1876 jeho vlastním nákladem – za finanční podpory jeho mecenášky lady Jane Beaukenen, se kterou se seznámil v době, kdy byl domácím učitelem ve skotském Edinburgu. Kniha byla od té doby přeložena do mnoha světových jazyků a jen u nás se dočkala v roce 1994 více jak sta vydání, nadto byla zhudebněna a byla podkladem pro televizní a rozhlasovou tvorbu.

broucci450

Karafiát vydal knihu v době, kdy začal působit jako evangelický farář na Valašsku. Kniha pojednává o rodině svatojánským broučků – mamince, tatínkovi a Broučkovi, který byl ale neposlušný – neposlouchal, co mu maminka, tatínek a Janinka říkají. Své neposlušnosti se nezbavil ani v dospělosti, i když na ni mnohokrát doplatil.

Jan Karafiát / BROUČCI / Ilustrovala Vlasta Baránková / Text upravila Alena Peisertová / Vydal Jan Melvil publishing, 2008 / 104 stran

UKÁZKA Z KNÍŽKY:

Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu - tam se pěkněji spalo - lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houpy, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.
Tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný: "Zatrápený Broučku, copak musíš tak křičet?" - "Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!" - "A jakpak?" - "I já jsem spadl z postele." - "Tak sis měl dát pozor!" - "Ale když ono mě to přece bolí." - Maminka už měla zatím snídani hotovou a šla je budit. "Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A copak ty, Broučku, už pláčeš?
Sotvas oči proloupl!" - "Ale když já jsem se tak udeřil a tatínek chce, abych nekřičel." - "I jen pojď! Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí. Zatím se pěkně umejeme a budeme snídat. Pojď!"
A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

Potom říkal Brouček svou modlitbičku: "Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně," - a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všechny polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece jen měl ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala.
Ale tatínek, že už má čas, slunko že je dávno za horama. Honem dal mamince hubičku a nechal si od Broučka políbit ruku. - "A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat." - "Ne, tatínku! A já vás vyprovodím, ano?" - "Tak pojď!"
A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak daleko, co mohl Brouček dohlédnout domů, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: "Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!" A Brouček šel.

A kdo ze slavných ilustrátorů Broučky ilustroval: Kromě proslaveného vydání s ilustracemi Jiřího Trnky, to byli Vojtěch Preissig, Josef Wenig, Ondřej Sekora, Marie Fischerová-Kvěchová a mnoho jiných.


Pohádky pro děti – nové knihy

Obrazy ze Staré Říše, velmi zajímavá pohádková kniha

Čtyři samostatná vyprávění, která spojuje společné místo děje – městečko Stará říše – napsal pro děti Václav Vok...

Žáčkovou knížku Chytrolíni z Hloupětína o pošetilém městěčku hloupých lidí ilustroval Adolf Born

Knížka Chytrolíni z Hloupětína a je inspirovaná příběhy svérázných obyvatel pohádkového městečka Hloupětína, legračn...

Pohádky Grimmů v exkluzívním vydání s ilustracemi Adolfa Borna

Soubor padesáti pohádek uspořádaný samotnými bratry Grimmy zahrnuje pod názvem “Malé vydání” to nejlepší co podle svéh...

Jacques Prévert. Moudré pohádky pro nehodné děti

Kam všichni tak spěcháme? Proč se nezastavíme a nesrovnáme si v hlavě, co je podstatné a co ne? V roce 1985 dvě redaktorské d...

Jeď, modrý koníčku. Moderní pohádky a básničky i skvostné ilustrace

Je téměř jisté, že knížky Olgy Hejné budou u dětí patřit mezi oblibené. Jed´, modrý koníčku, ale má jednu zvláštnost...

Inspirující myšlenky...

Knihy nejsou „skutečné“. Naštěstí nejsou. Můžete je zavřít, říci jim: „Počkej.“ Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to prostředí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé. Kudy dál? Jak se z toho dostat? Pomohly by nám knihy?
Ray Bradbury, 451 stupňů Fahrenheita