V pohádkách Martina Jirouse je fantazie všudepřítomná. Od reálných příběhů autor přechází tiše do čarovného světa plného magických bájí a to vše popsáno jazykem jednoduchým a srozumitelným. Tak jako byl Jirous citlivý člověk,  jsou i jeho pohádky něžné a vyzařuje z nich dobrota. Přesto je třeba zvýraznit jedno varování. Při jejich čtení zapomenete úplně na čas.

velikonocni pohadka

Příběh Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze je o tom, jak kohouti obarvili svět. Ivan Martin Jirous napsal Velikonoční pohádku svým dětem ve Valdicích, 25.3.1984.
Text vyšel prvně ve sbírce Magor dětem z roku 1986, ale knížka je z roku 1984.
Autor ji psal pro své dcery, když byly malé. Schválně, přečtěte si s dětmi Magorovu pohádku o tom, jak vajíčka, kohouti, bouřka a duha obarvily svět – třeba na Modré nebo Žluté pondělí, Šedivé úterý, na Zelený čtvrtek nebo na Bílou sobotu…

A jak to všechno začíná?
Tohle je pohádka o tom, jak kohouti obarvili svět. Tak poslouchejte. Dřív byla země šedivá a tmavá a smutná na pohled. Všechno, co na zemi rostlo, splývalo, šedivé a hnědé. I pávi byli tenkrát šediví jako popel a oheň doutnal tmavou barvou. Taky blesky byly tmavé, nebyly vidět na nebi, hustém a šedivém. Tam vládla bouřka, nejtmavější ze všeho. Občas dělala na nebi velké prádlo. Prala mraky, oblohu a vítr a hrozně si přitom zpívala...

Kurníky, kohouty, vejce a bouřku do knihy po magorsku nakreslil výtvarník a typograf Luboš Drtina.

Básník a publicista Ivan Martin Jirous (1944 2011) patřil mezi významné osobnosti českého undergroundu. Je držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za sbírku Magorovy labutí písně.

Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze | Ivan Martin Jirous | Ilustrace Luboš Drtina |  Vydal Meander, 2011

Na Podzimním veletrhu v BH získala knihu cenu za Nejkrásnější dětskou knihu 2011


velikonocni drtina


"Nevyčte nikdo z tlustejch knih, co tajemství skryto ve vejcích! Podivuhodná je to věc: nebyl by život bez vajec!" Když byla rokle plná, kohouti nad ní mávali radostně ocasy. Vajíčka přetékala z rokle, kutálela se po stráních a válela se v jehličí. Bouřka je uviděla shora z oblohy.
"To dovedu taky!" křičela.
Přilétla k mraku, na kterém měla hromadu krup, převrhla ho a na celý svět se vysypaly kroupy jako spousta malinkých vajíček. Ale bouřka zapomněla, že má pod kroupami schovanou duhu. Duha se protáhla po nebi, jako vějíř se rozprostřela od východu k západu.
Bouřka ji uviděla: "Á, ty potvoro!" zakřičela hrozným hlasem, popadla zástěru z černého mraku a začala duhu honit po nebi. Ale duha byla rychlejší, byla rychlá jako sluneční paprsek (nezapomeňte, bylo to dítě slunce!), šup - sklouzla na zem a vběhla do jednoho kurníku na kuří nožce. Tam byli zrovna všichni kohouti, pletli si ocasy do copánků jako pomlázky, byly totiž právě Velikonoce. A tu uviděli duhu. Zůstali celí zkoprnělí.
"Co to je?" křičeli. "Je to pták nebo řeka? Proč nemá nožičky? Kde to má hnízdo?"
A byli zase rozčilení a šlapali po vajíčkách, která ještě nestačili odnést do rokle.
"Au," křičela vajíčka, "au, au!". Všechny barvy světa byly na duze. Kohouti nikdy nic tak krásného neviděli. Duha se třásla a šlehaly z ní plameny divokých barev. Kohoutům od nich začaly hořet ocasy a hořely všemi barvami duhy. Kohouti nevěděli, že je duha dítě slunce a deště, ale viděli barevnou záři a viděli, že je duha krásná....
Namáčeli ocasy do barevné záře a začali barvit velikonoční vajíčka. -

...A když už byli skoro hotoví, přiletěla bouřka na hrozném větru, vlétla do rokle a do kurníku a objevila duhu. Větrem ji vyzvedla i s hromadou vajíček vysoko do mraků. Vajíčka se rozprskla po celém světě. A jak bylo od bouřky všechno mokré, barva z vajíček pouštěla. Modré skořápky obarvily nebe, chrpy, čekanku a vodu v rybníkách, šmolku a bandasky na mléko. Zelené skořápky obarvily trávu a modříny. Červené jahody, jeřabiny a maliny. Žluté obarvily rozvité jehnědy jív a blatouchy. Fialové obarvily pávy a šištičky olší. Šištičky olší šustili v listí:
"Jak je to všechno nové! A jak je všechno lepší! Teď když jsme fialové, tak je celý svět hezčí!"
Kohouti radostí šlehali ocasy sníh z rozbitých vajíček. Začalo chumelit, bouřka se utišila a za chvilku sníh roztál. A bylo vidět modré nebe a na něm beránky, skořápky vajíček, které kohouti nestačili obarvit. A vyšlo slunce - na něm se usadily žloutky z rozbitých vajíček, a svítilo na svět. A lehký vítr vesele pásl stáda beránků na modrém nebi. A ty nejtenčí skořápky z vajíček liliputek dodnes poletují po světě. To jsou motýli.

Pohádky pro děti – nové knihy

Pohádky z kerského lesa, kde Hrabal napsal Slavnosti sněženek

Nová kniha pohádek, kterou si zcela určitě oblíbí především děti přibližně ve věku od šesti do dvanácti let, ale přeč...

Chytré pohádky pro malé rozumbrady Jiřího Žáčka a Adolfa Borna

Obsáhlá sbírka pohádek z celého světa z pera Jiřího Žáčka a s obrázky Adolfa Borna by měla oslovit děti přemýšlivé. U...

Mistrné, ale trochu strašidelné pohádky Slabého učí děti krásnou češtinu

Ano, ano, Slabého pohádky nezklamou. Jsou jak dějově pestré, tak i jazykově mistrné. Neobyčejně vynalézavé, fantazijí př...

Pohádkový svět Františka Nepila, jedinečné příběhy velkého vypravěče

Výbor pohádek Františka Nepila potěší jeho věrné čtenáře, malé, ale i ty, kteří už jsou dávno dospělí a spisovatelovy...

Neplechaté pohádky Ljuby Štíplové patří k nejoblíbenějším pro malé čtenáře

Spisovatelka Ljuba Štíplová patřila dlouhá léta k těm nejoblíbenějším nejen u rodičů, ale především u malých dětí. K...

Inspirující myšlenky...

Člověk se stal soudcem. --- „Ještě slovo,“ zavolal na něho majestátní lev, „než vyneseš rozsudek! Podle jakého pravidla, člověče, chceš určit naši cenu?“ --- „Podle jakého pravidla? Bezpochyby,“ odpověděl člověk, „podle stupně, v jakém jste mi více nebo méně užiteční.“ --- „Znamenitě!“ odpověděl uražený lev. „Jak hluboko bych pak musil stát pod oslem! Ty nemůžeš být naším soudcem, člověče! Opusť shromáždění!“
Gotthold Ephraim Lessing, Bajky