Nevyskytují se tu hloupí Honzové, dobráčtí čerti, šišlaví vodníci, zřídka se dobývají srdce princezen. Podobně jako všechny pohádkové příběhy však i Africké pohádky vyprávějí o tom podstatném – o dobru a zlu, lásce, odvaze, spravedlnosti i cti. Autorem je slavný konžský spisovatel a básník egyptského původu Kama Sywor Kamanda (1952), s jehož textem se působivě potkávají barevné ilustrace Miloše Koptáka.

africke_pohadky130.jpg

Kama Sywor Kamanda
AFRICKÉ POHÁDKY
Praha : Brio, 2006. 544 stran, přeloženo z frncouzštiny ?
Ilustroval Miloš Kopták

Exotická atmosféra je patrná již z vnějších kulis plných mohutných baobabů a mangovníků, hlubokých lesů, nekonečného oceánu i probouzející se savany, domů vybělených sluncem. Příroda, její krása i nástrahy, tu ostatně má svou nezastupitelnou roli. Človek ji možná na chvíli dokáže poručit a svázat ji kouzly, zároveň vsak často vede vysilující boj s dlouhým suchem. „Mé dítě, ať tě osud zavede kamkoli, hledej rovnováhu v harmonii ducha a těla, oblohy a země, viditelného i neviditelného,“ nabádá babička chlapce Amanu, který odchází z rodného kraje u Nilu.

Drsná krása

Předkládaný soubor pětadvaceti Kamandových próz je pestrý. Některé mají blízko k baladě jiné k bajce. Najdeme tu epické osudy s mnoha peripetiemi stejně jako krátké morlality. Nejdelší, více než šedesátistránkový příběh vypráví o chlapci Odiovi, který chce naplnit přaní umirajícího otce a podstoupí nebezpečnou pouť s posvátným kamenem. Jeho nesnáze a nesmírná tíha závazku, který by ze sebe nejraději setřásl, trochu upomenou na hobita Froda z Tolkienovy trilogie Pán prstenů.

Kamanda není obrozeneckým sběratelem lidové moudrosti a tradic, i když z nich zřetelně čerpá a jejich odkaz se snaží předávat – dávné pověsti a legendy přetváří po svém, s velkou imaginací a poezií, zároveň však jednoduše a jaksi samozřejmě, bez samoúčelných efektů. Těžko by však asi směnil pozici „afrického barda“ za moderního pohádkáře s nevázanou hravostí a humorem.

Snad s výjimkou příběhu o melancholickém slonovi, který předhoní nadutého leoparda, se tu lze usmívat spíš smutně. Třeba u příběhu o začarované dívce, k níž pro množství nápadníků její otec musí vyrobit tři kopie – z myši, slepice a fenky. Tři na pohled identické ženy však zdědí vlastnosti svých zvířecích předobrazů: šmejdivost, nepořádnost a vzteklost, které se neblaze podepisují na manželském soužití.

Kamandův styl jako by charakterizoval potulný básník, který vystupuje v příběhu o Odiovi: „Určitě si mnohé přimyslel, jeho příběhy musely okouzlovat drsnou krásou, aby byly zachovány na věčné časy, neboť jen krásné pověsti nezanikají.“

africke_pohadky400.jpg

Bolestné lekce

Kamandovy pohádky skutečně podmaňují drsnou, smutnou krásou, která je určena spíěe starším dětem. I velká, neřku-li slepá láska někdy končí špatně: starý muž, který nedokáže upoutat mladší manželku, obětuje svou duši lesnímu pánu, a naopak kráska zbytečně umírá pro svého ziskuchtivého muže, aniž ten pochopí příčinu jejího horkého skonu. Oběti lásky jsou bolestné: princezna se zamiluje do stromu a teprve blesk, jemuž se oba dobrovolně vystaví, spojí jejich duše a popel v jedno.

Elementární rozdíl mezi dobrem a zlem však v zásadě zůstává: odměněna je odvaha, chytrost, úcta, velkorysost či přátelství, potrestána nenávist a závist, pýcha, lenivost a nepoctivost, žarlivost i sobecká láska. Krutou lekci dostávají i ti, kteři se nedokážou poučit nebo neprojeví dostatečný soucit. Stonožka donutí holuba, aby na jejím políčku uklidil své stopy i za vytrvalého deště, když však sama poťape sousedovi čerstvě zasetou kukuřici, ten ji při následném uklízení nechá zemřít vyčerpáním. Morální poučeni mluví jasně: „Nevyžadovat od druhých, co sám nejsi schopen vykonat.“

Neviditelný leopard

Zázračné se v Kamandově podání prostupuje s reálným, zcela samozřejmě tu usilovným drhnutím mizí skvrny z leopardího těla, až se chlubivý samec stává neviditelným. Hlavními postavami tu vedle nejrůznějších zvířat, jejichž přehlídka docela dobře poslouží i jako nenásilný průvodce africkou faunou, bývají prostí vesničané, jimž škodí zlovolní čarodějové a lesní duchové. Určitou ochranu poskytují nejrůznější amulety (ze lvích zubů či sloní kůze) předávané z generace na generaci, ani ty však nejsou všemocné a jejich zneužívání přijde draho.

Vlastně by závěr jedné pohádky mohl být dobrým mementem všem současným nepoctivcům – lenošivý mladík tak dlouho bezpracně a drze těží z otcova dědictví, až skončí jako strašák v poli, který noc co noc děsí zlodějské ptáky.

ALICE HORÁČKOVÁ (MF DNES) – Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Pohádky pro děti – nové knihy

Pohádky z Pekelce. Pohádky plné nápadů Františka Nepila a veselých obrázků Miloslava Jágra

Knížka vynikajícího vypravěče Františka Nepila je plná moderních pohádek pro malé čtenáře. Děti se začtou do krásné ...

Něco za cibulku, něco za pirožek. Populární pohádky Věry Provazníkové s ilustracemi Václava Houfa

V roce 1982 vydalo nakladatelství Blok výbor pohádek Věry Provazníkové Něco za cibulku, něco za pirožek s ilustrace Václava H...

Pohádka Jiřího Stránského o chamtivém králi aneb o tom, že chtít stále víc se nevyplácí

O tom jak kniha a zároveň moudrá pohádka vznikla, píše sám autor Jiří Stránský: Někdy v roce 1981 jsem se po operaci ocitl ...

Ježibaba na koloběžce. Skvostné pohádky od Berounky Jiřího Kahouna s ilustracemi Lucie Dvořákové

Nedávno jsem nahlédli do výkladu s dětskými knihami a ejhle. Mezi různým brakem ležela jedna, která svítila. Kahounova Ježib...

Pohádky z kerského lesa, kde Hrabal napsal Slavnosti sněženek

Nová kniha pohádek, kterou si zcela určitě oblíbí především děti přibližně ve věku od šesti do dvanácti let, ale přeč...

Inspirující myšlenky...

V síti televizních stanic už se uskutečnilo globální propojení – ať kdekoli na světě zvolíte kterýkoli programový kanál, vyvalí se na vás bohužel stejný veletok blbosti. Vysílání řízené komerčními interesy většinou oslovují spodní polovinu těla – břicho a žlázy. Potlačuje kulturu ve jménu zábavy. Kultura totiž znamená kultivaci. Bylo by záhodno oslovovat srdce a mozek. Namísto toho vás mají nasytit a ukojit pokleslí baviči svými vyčpělými anekdotami a záplava soutěží, v nichž se hraje o prachy, a mají vás „informovat“ zlomkovité zprávy z černé kroniky. Což všechno se upíná k hlavnímu cíli, vrcholu, ose, účelu mihotání – k spotřebním reklamám. Jde o spontánní nebo cílevědomou debilizaci?
Zdeněk Mahler