Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Helinda a Klekánice, tajemná pohádka Pavlíny Brzákové

Pavlína Brzáková je etnoložka a tak není divu, že na její dětské pohádkové prvotině s názvem Helinda a Klekánice, kterou vydalo nakladatelství Labyrint v edici Raketa, je znát spojení s folklórem. Děj jejího autorského příběhu se odvíjí podle schématu folklórní kouzelné pohádky: porušení zákazu, nedobrovolný odchod z domu, překročení hranice a pobyt v jiném světě, plnění těžkých úkolů s pomocí kouzelných pomocníků, odměna.

Protagonista (Helinda) je sirotek, antagonista (Klekánice) je nadpřirozená bytost, která holčičku unese.
Prostor je po vzoru kouzelných pohádek rozdělený na reálný, obývaný lidmi, a fantastický, vedlejší. Oba prostory dělí jasná hranice chráněná strážcem. Spojovacím prostorem mezi oběma světy tvoří černý tunel neboli dlouhá chodba, která se otevírá za třináctými dveřmi a v níž je čím dál větší zima. V reálném světě děj se odehrává za dne, zatímco události v tom vedlejším, který je za třináctými dveřmi – v noci. Až potud všechno odpovídá pohádkovému kánonu. Přesto v několika ohledech vyprávění se od něj odchyluje.

Především chybí tradiční rozdělení postav na „dobré“ a „zlé“. Antagonisté vyvolávají strach jenom na začátku, v důsledku pověr a špatné pověsti, ale časem se ukazuje, že i když patří do světa „démonů“, škodí jenom domněle.
Jeden z nejhlouběji zakořeněných pohádkových motivů, souboj s drakem nebo se saní jako s typickým škůdcem, se v textu Brzákové obrací v něco docela jiného. Za pohádkovou nestvůru je v příběhu o Helindě had – obrovský a prastarý, střežící průsmyk horami, před nímž holčičku a její společníky varuje postava, kterou potkají dříve v ději.

„... v tom se ozval příšerný řev! Z hor nebo z vody? Z vrcholků padaly kameny a žbluňkaly jeden po druhém v řece. To se hory pohnuly? Vychrstla řeka? Nejspíš celá krajina ožila a divokou silou se vzepjala jako kůň. Čísi veliké šupinaté tělo se řítilo průsmykem a strhávalo s sebou balvany a stromy a z hřebenů setřásalo věčný sníh... Snad přišel konec světa? (…) Helinda si rukou zakryla pusu, aby nevykřikla. Před nimi stanul velikánský had!“

Souboj s hadem se ale nekoná. V následujících několika řádcích se funkce této postavy nečekaně mění z negativní na pozitivní, z protivníka na pomocníka a dárce.

V souladu s pohádkovou logikou prostor a čas ve vedlejším světě nefungují podle nám známých zákonů. Helinda a její pomocníci překonávají obrovskou vzdálenost za jedinou noc, a to všemi myslitelnými způsoby – po vzduchu, po souši i po vodě. Prokopávají kanál, který je, vzhledem k jejich silám a nástrojům, překvapivě široký a hluboký. A v konečném důsledku splňují uložený úkol, za který Helindě náleží odměna – smí se vrátit do svého světa.

V rovině textu
příběh končí tím, že Helinda nakonec cestu k předělu světla a tmy, kde se nacházejí třinácté dveře, zná (dřív tomu tak nebylo). Podle folklórních představ ti z lidí, kteří umějí přecházet mezi světy lidí a démonů, se nazývají šamany, čaroději, kouzelníky, léčiteli, médii, senzibily a kdovíjak ještě… Helindina cesta tam a zpět by v takovém případě odpovídala iniciaci neboli zasvěcení. K takovému výkladu by nás mohl vést i začátek vyprávěni, kde se říká, že už narození Helindy provázela znamení, že je jiná než ostatní.

V rovině ilustrací
si lze „přečíst“ i jiný závěr, o který se postaral autor obrázků Robert Smolík: že sirotek Helinda už dál nebude sama, že už má svoje blízké a přátele, i když patřící do světa „démonů“. Poslední ilustrace totiž představuje idylický výjev Helindy v potemnělé zahradě, obklopené přátelskými démonickými bytostmi a nočními tvory (ježkem).
Zvířata, která jsou aktivní v noci nebo obývají podzemí, se vůbec objevují na stránkách knížky často a jsou namalovaná tak, že nenahánějí strach, ale dětský čtenář má chuť si je pohladit a mít je doma u sebe.
Robert Smolik obohatil vyprávění i o mnoho detailů, které v textu nenajdete.

Miniaturní panáček žijící s Helindou na jeho  ilustracích má hrnek vyrobený z náprstku a jako stolek mu slouží dřevěná špulka na nitě. Když nese žhavé uhlíky, má na očích svářečské brýle proti jejich žáru a svitu. Mapa vedlejšího světa je nakreslená na zeleném lístku ze stromu, ale tak velikém – zřejmě v poměru k rozměrům panáčka - že se nevejde na stránku a tak list s mapou je rozkládací.
Zajímavý pohádkový příběh s velice zdařilými ilustracemi možná přispěje k tomu, aby si děti oblíbily tvory obývající tmu.



Pavlína Brzáková / Helinda a Klekánice / Ilustruje Robert Smolík / Labyrint v edici pro malé čtenáře Raketa / 1. vydání, 60 barevných stran, rozkládací mapa,

Pavlína Brzáková
(*1972) je etnoložka, která v letech 1991 až 2001 pravidelně navštěvovala sibiřské kočovné Evenky a na základě svých pobytů napsala osm knih věnovaných jejich mytologii, písním, loveckým zážitkům a setkáním s duchovními světy. Později se zaměřila na činnost šamanů v jihosibiřské republice Tuva, na jejich rituály svěcení stromů, oživování pramenů, na způsoby léčení a věštění. Po narození dcery Viktorky a syna Ivánka se v ní probudila touha psát příběhy a pohádky pro děti, vyprávění o Helindě a Klekánici je její dětskou pohádkovou prvotinou.

Robert Smolík (*1977) se narodil a žije v Jičíně. Vystudoval scénografii na katedře Alternativního a loutkového divadla DAMU, kde v současné době učí. Spolupracuje s různými divadly, především se skupinou Buchty a loutky. Je členem experimentální a výzkumné divadelní skupiny Handa gote. Vyřezává loutky a mechanické objekty. Pěstuje bambusy.

UKÁZKA Z KNIHY:

KDYŽ SE HELINDA NARODILA, zdrclo se v hrnci na zápraží mlíko, přestože teplo nebylo, a slípkám zajíkl kokodák, jako by kolem nich proběhla liška. Stalo se to v malé chalupě nedaleko vsi Blatná. Narodila se, otevřela oči a řekla, jako by se nechumelilo:
„Tak, a jsem tady!“
Rodiče z toho byli celí pryč, bába, co byla u toho, se potajmu křižovala. „To abychom se báli,“ říkala a vzpomínala na děti podstrčené polednicí. Už od prvního dne se tomu děcku točily vlasy na hlavě tak, že je nemohl nikdo za žádnou cenu učesat.
Ale proč by je taky česal!?
Helinda byla hezká tak jako tak.
Bába sklapla fidlátka a že jde domů, ani polívku si nevzala. A její hódobóžový svrchník zůstal viset na věšáku. Pospíchala, jako by jí za zadkem hořelo.
Helindu pak položili rovnou do pruhovaných peřin. Bez povijanu. Zkuste ji zavinout a stáhnout, když sebou mrská jako štika a škrábe jako kočka!
Helinda se protáhla na dvě délky, zavrněla a spokojeně usnula.
A tak to šlo každý den. Ráno, jen co se rozednilo, odkopla peřinu a natáhla prsty ke sluníčku. Byla vzhůru jako první a třásla se zvědavostí, co jí ten den přinese. A bylo toho hodně k vidění. Jejdanánku!
Jenže pak do kraje přišla ta nemoc – lidé pokašlávali, polehávali, až nakonec usnuli. Stejně tak usnul její tatínek a po něm i maminka. V domku nedaleko Blatné se ocitla Helinda úplně sama. Možná o tom věděli sousedi, ale každý měl svých starostí dost, a tak na malé děvčátko zapomněli.
V chaloupce bylo co jíst. Slípky nesly vajíčka a na záhonech rostla mrkev a brambory. Helinda nestrádala hlady, jenom jí bylo kapánek smutno. Teda, bylo jí pořádné smutno, to se ví, jenže co měla dělat, kamaráda neměla.
Až jednou se přihodilo, že do světnice otevřeným oknem vlétlo vlákénko pavučiny a na něm trůnil malý panáček.
„To je dost!“ řekla Helinda a rychle za ním zabouchla okenice.
Panáček seskočil z vlákénka na stůl, sundal si z hlavy čepeček jako kastrůlek, vlákénko rychle svinul a schoval do čepečku. Ten si pak švihácky posadil zpátky na hlavu.
„Ode dneška se budeš se mnou o všechno dělit!“ povídá a ani při tom nemrkne.
Helinda udiveně povytáhla obočí. Ale kamaráda potřebovala, a tak kývla.
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Brzáková Pavlína, Smolík Robert

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit