nejstarší čítárny jsou šestnáctileté

A+ A A-

Krása země. Netradiční albánské pohádky

krasa_zeme Neznámé albánské pohádky překvapí jak děti, tak rodiče svou exotičností a moudrostí, která je v nich skryta. Jsou součástí bohatého folklóru, který zachycuje nejrůznější stránky života Albánců v průběhu historie a je stejně osobitý jako jejich jazyk, jímž se odlišují od všech ostatních obyvatel Balkánského poloostrova.

V pohádkách, plných neobvyklé, barvité a někdy až trochu drsné představivosti, vystupují kouzelné i lidské bytosti, s kterými se jinde nesetkáváme.
Vítězí hrdinství a dobré srdce, ale také lest a chytrost. Lze tu nalézt i stopy tureckých, řeckých a slovanských kulturních vlivů, které se v tomto prostoru v různých dobách objevovaly, ale přístup k tématům je vždy ryze albánský.

Pověsti existovaly v originále donedávna pouze ve formě epických písní,
přednášených za doprovodu jednoduchého strunného nástroje. Důraz je kladen na hrdinství v boji, čest a dodržování daného slova. V podstatě poukazují na vlastnosti, které z dnešního světa mizí.

Krása země
překlad: Hana Tomková
ilustrace, grafická úprava a sazba Vojtěch Domlátil

Vydalo Argo, 2010

UKÁZKA Z KNIHY:

Starcova chytrá dcera


Byl jednou jeden král. A ten měl u sebe moudrého a učeného muže, který mu dobře poradil, kdykoli toho bylo zapotřebí. Jednoho dne pro něho král poslal a přikázal mu:
„Přiveď mi živého neostříhaného berana s přikrývkou z jeho vlny a jídlem z jeho těla.“
„Pane,“ řekl moudrý muž, „dej mi několik dnů, abych si mohl rozmyslet, jak mám tvůj úkol splnit. Ze dne na den bych to nedokázal.“
„Dobrá,“ svolil král, „dávám ti sedm dní a sedm nocí. Nepřivedeš-li mi do té doby berana se vším, oč jsem tě žádal, budeš o hlavu kratší.“
Moudrý muž odešel, dlouho přemýšlel a rozmýšlel, ale na řešení stále nemohl přijít. Rozhodl se tedy, že půjde mezi lidi a zkusí hledat radu u nich. Cestou potkal starce, který nesl tak těžké břemeno, že sotva šel. Pozdravil se s ním a zeptal se ho, je-li hodně unaven.
„Už nemohu dál,“ stěžoval si stařec, „mám za sebou dlouhou cestu a břemeno je těžké. Sotva jdu.“
„Snadná věc!“ řekl moudrý muž. „Pomůžeme jeden druhému.“
„Co to povídá?!“ pomyslel si stařec. „Má zdravý rozum? Stěží se držím na nohou sám a ještě mám pomáhat jemu?“
Nic ale neřekl. Když přišli ke strouze, moudrý muž se starce zeptal:
„Teče v té strouze krev a pot anebo stříbro a zlato?“
„Co jsou to za řeči?“ podivoval se v duchu stařec. „Copak to nevidí sám?“
„Nu,“ odpověděl, „pokud já vím, teče v té strouze voda a nic jiného.“
Šli dál a přišli k několika hrobům. Oba se zastavili a moudrý muž se starce zeptal:
domlatil1„Žijí ještě někteří z těch, kteří jsou zde pochováni, nebo jsou všichni mrtvi?“
Stařec se opět podivil a říkal si v duchu: „Ten člověk mluví jako blázen!“
„Ne,“ odpověděl, „všichni jsou mrtvi.“
Stařec měl doma chytrou dceru, která si vždy a ve všem věděla rady.
„Bylo to těžké, otče?“ ptala se dcera, když se vrátil. „Jsi hodně unavený?“
„Šel jsem pomalu,“ řekl stařec. „A unavený ani moc nejsem.“
„A dověděl jsi se něco nového?“
„Ne, ne, nic; ale cestou jsem potkal člověka, který mluvil, jako kdyby to neměl v hlavě v pořádku.“
„A co říkal?“
„Když jsme se potkali a pozdravili, řekl mi: ¢Snadná věc! Pomůžeme jeden druhému.¢ A já jsem se stěží držel na nohou sám.“
„Ty jsi tomu nerozuměl, otče,“ řekla dívka. „To, co říkal, mělo smysl a znamenalo: To je dobře, že jsme se potkali, protože teď pomůžeme jeden druhému z potíží. A co ještě povídal?“
„Když jsme přišli k Jehněčí strouze, ptal se mě: ¢Teče v té strouze krev a pot anebo stříbro a zlato?¢ A já jsem mu odpověděl, tak jako by to řekli všichni ostatní, že ve strouze teče voda a nic jiného.“
„Ale ty jsi tomu nerozuměl, tatínku,“ vysvětlovala starci dívka. „To také mělo smysl. Chtěl říci: Vybudovala ji vesnice sama a má z ní užitek, nebo ji dal zřídit král a nechává si za ni platit? A co ti ještě pověděl, otče?“
„Řekl mi ještě něco. Když jsme šli kolem hrobů, zeptal se mne: ¢Žijí ještě někteří z těch, kteří jsou zde pochováni, nebo jsou všichni mrtvi?¢“
„A co jsi mu odpověděl?“
„Že jsou všichni mrtvi. Co jiného jsem mu měl říci?“
„Ale ne, otče, i tohle mělo svůj smysl. Chtěl vědět, jestli v těch hrobech leží lidé známí svou moudrostí nebo hrdinstvím, jejichž jména si lidé připomínají dodnes, nebo zda všichni ti mrtví zemřeli beze slávy a beze jména. Byl to velmi moudrý člověk. Víš, kam šel?“
„Myslím, že šel na Mlýnskou louku.“
Dívka vzala bochník chleba, položila na něj šest vajec a řekla otci:
„Otče, běž rychle za tím člověkem, dej mu ten chléb a šest vajec a zeptej se ho: ¢Jaký je měsíc? Je v úplňku, nebo je poloviční? A kolik svítí na obloze hvězd?¢ Protože jestli to bude vědět, tak přichází od krále a je to pro naše dobro.“
„Co mám s tebou dělat, děvče?“ povzdechl otec. „Když nemám nikoho jiného než Boha nad námi a doma tebe?“
Vzal chleba i vejce a vypravil se k Mlýnské louce. Cestou ho napadlo: „Co bude ten člověk dělat s celým chlebem a se všemi vejci? Co kdybych polovinu snědl?“
Dlouho se nerozmýšlel, bochník opatrně uprostřed překrojil, aby ho nepoškodil, snědl půlku a tři vejce a šel za moudrým mužem. Vyhledal ho na Mlýnské louce, dal mu chleba i s vejci a řekl: „Pozdravuje tě moje dcera a máš mi povědět, jaký je měsíc a kolik je na nebi hvězd.“
Moudrý muž vzal bochník s vejci, podíval se na něj a odpověděl: „Vyřiď své dceři, že měsíc je poloviční a že na nebi jsou jen tři hvězdy.“
Stařec se vrátil domů a vyřídil dceři, co moudrý muž říkal.
„A ty otče,“ zeptala se dcera, „jsi mu přinesl celý chleba, nebo jen půlku?“
„Přinesl jsem mu půlku a tři vejce.“
„Měl tedy pravdu,“ přikývla dcera. „Teď jdi a přiveď ho sem, protože přichází od krále a je ve velkých nesnázích.“
Stařec šel pro muže na Mlýnskou louku a přivedl ho domů.
Když ho dívka viděla, řekla:
„Ty jsi ve velkých nesnázích. Slíbíš-li, že mě neprozradíš, dokud nebudeš mít na krku oprátku, poradím ti, jak se z nich dostat.“
„Přivedly mě sem opravdu velké nesnáze,“ přiznal moudrý muž, „a slibuji ti, že tě neprozradím, dokud nebudu mít na krku oprátku.“
„Dobrá, pověz mi, co tě trápí,“ vybídla ho dívka.
„Král po mně žádá,“ odpověděl moudrý muž, „abych mu přivedl živého neostříhaného berana, pokryl mu hřbet přikrývkou z jeho vlny a připravil jídlo z masa z jeho těla. Nevím si s tím rady.“
„To je snadné!“ usmála se dívka. „Jdi a kup neostříhaného berana a já ti ukážu, co bude třeba udělat.“
Moudrý muž šel do ovčína, koupil nejlepšího a největšího berana a vrátil se k dívce. Dívka beranovi ostříhala na hřbetě tu a tam několik pramínků vlny. Na břiše a na nohou mu ji nechala. Vlnu rychle zpracovala, utkala z ní pěknou přikrývku a položila ji beranovi na hřbet. Potom řekla otci, aby berana vykleštil, a ze žláz připravila jídlo.
„Tady máš, oč tě král žádal,“ řekla moudrému muži. „Ale nezapomeň, cos mi slíbil.“
Moudrý muž se vrátil ke králi a ukázal mu neostříhaného berana s přikrývkou na hřbetě i jídlo z jeho těla. Král se přesvědčil, že vše je tak, jak si přál, a zeptal se muže:
„Kdo ti to poradil?“
„Nikdo mi nic neporadil,“ odpověděl muž, „přišel jsem na to sám.“
„Ne,“ nevěřil tomu král, „někdo ti poradil, a ty mi to musíš říci.“
„Nemám, co bych ti řekl, pane,“ trval na svém muž, „přišel jsem na to sám.“
Král se muže vyptával, naléhal, ale přiznání z něho nedostal. Přikázal tedy, aby muže vzali na mučení. Mučili ho a bili, že málem duši vypustil, ale dívku neprozradil. Teprve když mu dali na krk oprátku, promluvil a řekl králi o dívce.
„Rychle mě k té dívce zaveď,“ přikázal král.
Šli tedy za dívkou a král se s ní oženil. O starce pečoval jako o vlastního otce a moudrému muži dal za odměnu peníze, paláce a vše, co si přál.


Komentáře  

# Rudolf 2010-05-12
Předpokládám, že mladinký Domlátil neví co je Albánie a už vůbec nemá zkušenost s tím, jaké to tam bylo za socialismu, ale jeho kresby jsou podobné atmosféře komunistických časů. Jen nevím, zda se hodí k těmro příběhům. Jsou o něčem jkiném než o socialistickém marasmu. Na to, že pohádky jsou často moudré by zasložily jiný typ kresby. Ne tak beznadějný.
Citovat