ImageKnížka o dítěti, které má psa, je v literatuře pro mládež námětem dost obvyklým a vděčným: děti zvíře chtějí, nejspíš i proto, že jim dává už v útlém věku zažít pocit bytosti vyšší, nějak nadřazené. Je to tedy vedle zdroje humoru a zábavy i tradiční námět pro výchovu k odpovědnosti. Děti většinou nejsou na zvířata zlé. Jenom mívají utkvělou představu, že tomu broučkovi, kterého chytily, bude nejlíp právě v domečku, co mu postaví, či dokonce v krabičce, do které ho zavřou, vždyť i panenka tam bývá ráda – děje se tak přece z lásky.

Tahle knížka jim ony představy nemilosrdně vyvrací. Na příběhu malé Dorotky pracuje nejen se slovy „pes k dítěti“, známými z inzerátů, v nichž někdo nabízí štěně, ale i „dítě k psovi“, neznámými dosud nikde: Pes není hračka, vztah člověka a psa vidí autorka důsledně partnersky. Pes tady nemluví lidskou řečí a v lidských pojmech, autorka se ke svému čtenáři odmítá šišlavě sklánět. Třeba psí svatba je docela jiná než ta lidská, fenka Máša po nějaké době nápadníka Ukšuka odmítne: „A když na ni nepřestával dorážet, tak na něho zavrčela. Bylo po svatbě.“ – U psů je to takhle, vezměme to na vědomí.

uksusk500.jpgVztah mezi dítětem a psem je potřeba trpělivě vytvářet, jeden na druhého si musí zvykat. Je potřeba objevit i společnou řeč, kterou se ti dva dorozumí – autorka tady dává čtenáři i prakticky použitelný slovník psího „jazyka“. Dvojice dítě a pes se musí navzájem naučit jeden druhého chápat a tolerovat; není to jenom kniha o psech, ale o partnerství vůbec, taky pes je „osobnost“, není jeden jako druhý, a je s ním nutno jednat podle toho. Ty, kdo to se psy nedovedou, může potkat mnohé nedorozumění.

Takovým duchem je knížka prolnuta. Třeba i krátká historka s restaurátorem jako by sem zdánlivě patřila jen proto, že sošku sv. Kryštofa rozbil právě pes. Omyl: „Pořád jsem se nemohl dobrat jeho tváře. Musel jsem s ním nějaký čas žít,“ říká restaurátor zákazníkovi na omluvu, že práce trvala tak dlouho – a jde vlastně o totéž: co je kvalitní, žádá si porozumění a nedosáhne se toho hned.

Malá Dorotka se pohybuje ve společnosti „psomilů“, a je zcela jedno, jakého věku lidé to jsou. Docela přirozeně se scházejí i psí příběhy, včetně toho, jak se pes a člověk spřátelili. Vykoupá-li se pejsek v močůvce, je to legrace až později, při vyprávění. Pes se může i topit v zarostlém bazénu, o kterém se domnívá, že je to tráva. (Nicméně epizodní příběh fenky Aničky, která byla už stará, a proto ji někdo hodil do kontejneru, je pro děti příliš šokující na to, aby se zde odbyl v jednom krátkém odstavci, včetně sdělení, že zachráněný pejsek brzy nato umřel.) Psi mají navzájem své prosté i složité vztahy, pouze povrchní divák se pokaždé domnívá, že se jen „perou“. I výcvik psa je nutný. Projeví se tam ona lidská nadřazenost, samozřejmě. Ale jen tolik, pokud je nutná k ochraně čtyřnohého kamaráda: Ukšuk, dosud nevycvičený, si vzal od cizího člověka otrávené maso, Dorotka s ním pak musela jezdit taxíkem, aby je vyzvracel… V nesentimentálním pojetí toho prostého příběhu, kdy Dorotka touží po pejskovi, pozná jeho budoucí matku a pak všechno pokračuje, jak pokračovat má, dochází nakonec přece jen k vypointování, završení děje. A přimlouvám se, dopřejme ho autorce i čtenářům v podobě, která snad není původní, ale není ani nepravděpodobná: Ukšuk své paní zachrání život – ne že by ji přímo vytáhl z rozbouřeného moře, ale tím, že se pro ni vrhne do nebezpečí, ji přiměje bojovat s vlnami, protože ona silně pocítí odpovědnost i za něj.

Je to vlastně knížka naučná, do příběhu se jen úspěšně skrývá. Její jazyk je běžným jazykem vypravěčským. Jen mám dojem, že výraz z hovorové češtiny „jsi super“/ „jsi superštěně“, byť i v posledních letech hodně užívaný, nemá autorka-básnířka zapotřebí a mohla jej klidně ponechat jiným. Možná i občas užitá dlouhé souvětí s vloženými větami nebudou malí čtenáři vnímat dost příznivě. Ale to jsou opravdu detaily. Ilustrace Pavlíny Řezníčkové odpovídají záměrùm textu. Její figurky nejsou lacině roztomilé (jako poslední dobou žel tolik jiných v knížkách pro děti). Vyzařuje z nich poctivé odhodlání samotných hrdinù zmáhat všechny překážky na dobré cestě.

Jana Červenková, Tvar č.02 08, 2008

Sample ImageViola Fischerová
O Dorotce a psovi Ukšukovi
Ilustruje Pavla Řezníčková
Meander, Praha 2007

 

 


Inspirující myšlenky...

Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi... Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přiznávají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.
Erich Maria Remarque (1898 – 1970), Na západní frontě klid