Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Puntíkáři - populární pachatelé dobrých skutků



puntikari.jpgSlovo „pachatel“ znamená člověk, který se dopustil nějaké špatnosti. V případě plánované pentalogie Miloše Kratochvíla Pachatelé dobrých skutků název mluví za vše.

Hrdinové vyprávění Michal a Filip, dva nerozluční kamarádí z třetí třídy, neúnavně konají dobré skutky, které jsou vždycky zamýšlené jako pomoc a záchrana, jenže pokaždé se jim zvrtnou v malér. Sérii vydává nakladatelství Mladá fronta a děti už se mohou těšit z jejího prvního dílu Puntíkáři. Nejvíc se v něm najdou kluci–rošťáci, kteří to vždycky schytají, tak jako Michal s Filipem. Takoví, pro které jsou poznámky, černé puntíky a průšvihy denním chlebem. Ale i mou hodnou a vzornou nejstarší dceru knížka bavila.

Na první pohled text předkládá výčet zábavných malérů povedeného páru, ale ve skutečnosti jeho velkým tématem je přátelství. Postavy se pohybují v prostředích známých dětskému čtenáři – rodina, škola, vrstevníci, a příběh se odehrává v naší současnosti. Přesto na stránkách neobjevíte ani dítě u počítače, ani zmínku o počítačové hře. Když totiž máte toho správného kamaráda, nepotřebujete virtuální realitu, ale můžete zažívat dobrodružství tady a teď. Michal s Filipem nejenom nevysedávají u počítačů, oni se skoro nezdržují doma. V textu není ani jeden popis jejich pokojů, zato je podrobně popsáno jejich místečko na starém mysliveckém posedu v lese.

Generátorem nápadů na zachraňovací akce je Filip Fialka, pro učitele a rodiče spolužáků „známá firma“, ale ve skutečnosti jen neposeda a nenapravitelný snílek, věčně nepochopený ve svém boji se světem o to, aby ho změnil k lepšímu, aby přiměl lidi být lepšími. Filip nejenom ustavičně „zachraňuje a pomáhá“ všude, kde se dá, ale jako pravý idealista si ještě maluje ve svých představách, že lidé mu pak budou za jeho úsilí děkovat. Místo toho ale je obviňován ze zákeřných úmyslů a označován pokaždé ve všem za hlavního viníka. A tak nakonec kolikrát polyká slzy vzteku a lítosti. „Fialku štve, že jsou lidi, kterým je fuk, když jim chcete pomoct, nechápou, že to s nimi myslíte dobře, a někdy se na vás dokonce i zlobí, místo aby vaši snahu ocenili,“ říká jeho věrný přítel a společník Michal. A na jiném místě v knize dodává, že „Fialka při dělání dobrých skutků nekouká nalevo napravo a z toho jsou pak většinou ty špatné konce.“ „A tak mi nezbývá nic jiného, než abych ty dobré skutky páchal s ním. Nemůžu ho v tom přece nechat. Sám by na to kolikrát ani nestačil.“

Vypravěčem je, jak jste si z citátů už určitě všimli, Michal. Jeho hlas zní velmi autenticky (nepochybně také proto, že samotný autor knihy byl kdysi kluk). K atraktivitě textu velkou měrou přispívá humor v nejrůznějších podobách: humor založený na odlišném vnímání stejných věcí dětmi a dospělými (Michalův strach po zaslechnutí řečí tety-psychiatričky o následcích prvního trestu na psychiku; jeho seriózní zvažování, zda je tvrzení pana Valouše, že všechno se dá koupit, pravdivé, a rozhodnutí ověřit si ho na kamarádovi); pak taky situační komika (obklíčený hřbitov), slovní komika (například komolení názvů ostrovů)… Ale mám-li říct, čím si autor získal mě jako dospělou především, tak je to jeho pojetí dětského „zlobení“ neboli to, že nepodceňuje a nezlehčuje motivace dětí. Neplechy jeho malých hrdinů nejsou jenom tak pro zábavu nebo aby se uteklo nudě, ale mají své opodstatnění, svou (i když nekonvenční) logiku a motivaci.

Svět těchto dětských hrdinů je také oddělený od světa dospělých, oba kluci se nepletou do věcí dospělým a nezachraňují je, ale jenom své vrstevníky nebo zatoulaná zvířata. Jediným dospělým, který se v závěru ukáže být „zachráněný“, je Michalův tatínek. K jeho záchraně ale za prvé nedojde nijak cíleně, nýbrž jaksi náhodou a nepřímo. A za druhé, postava tatínka není pevně ukotvená ve světě dospělých, ale nachází se někde na půli cesty. Tatínek je ten, kdo Michala a Fialku vždycky chápe a vysvětluje ostatním, jak to mysleli, protože sám nemá k jejich způsobu uvažování daleko. Příčinně-následkové spojitosti, z kterých sám jedná a kterými zkouší nervy a trpělivost své manželce, jsou obdobné těm, které se rodí v hlavách kluků (jako například když koupí oběma kola za přinesenou poznámku).
Ilustrátor Milan Starý doprovodil vyprávění obrázky a také zasadil čísla stran do černých puntíků, což vytváří dojem, jako kdyby se jednalo o číslování nikoli stran, ale těch puntíků, o znázornění toho, jak jejich počet v školních záznamech dvojice narůstá aritmetickou řadou s přibýváním příhod.

Ukázka z knihy:

S Fildou tedy kamarádím čím dál víc, ale je pravda, že to už několikrát bylo ve vážném ohrožení. Nejvíc asi, když jsme se snažili namluvit učitelce, že jsme napsali domácí úkol propisovačkou s neviditelným inkoustem a v sešitech to bude vidět až za několik dní.
Měli jsme tenkrát jiné starosti než úkoly. A tak Filda vymyslel výmluvu s neviditelným inkoustem. Mně se to moc nezdálo, ale Filda tvrdil, že Vlčici překvapíme, až se nám ten úkol v sešitech za pár dní opravdu objeví. Ne nějakým kouzlem, prostě až budeme mít čas, tak ho tam dopíšeme!
Jenže jen Filda o neviditelném inkoustu začal, přivřela Vlčice oči jako pravá šelma a já věděl, že je zle. Že na žádné překvapení čekat nebude a rovnou nás roztrhá na kusy.
„A kdepak jste takovou zvláštní propisovačku vzali?“ zeptala se Vlčková stejným hlasem, jakým se asi ptal vlk Karkulky, když vyzvídal, kde bydlí její babička.
„Koupili jsme ji u pana Vietnamce,“ řekl Filda.
To nelhal. Opravdu jsme si tam oba koupili maskáčově flekaté propisky.
Nevím, co mě to napadlo, ale já, mamlas, vietnamskou tužku hned vytáhl a ukazoval ji učitelce. Snad jsem chtěl, aby Fildovi věřila aspoň něco…
Vlčice si propisku vzala a udělala s ní čáru. „Hm, to je zajímavé - píše normálně.“
Já jenom polknul, ale Filda to nevzdal. „Jo. Když jsme úkoly napsali, byly normálně vidět. Ale do rána to zmizelo. Určitě se to tam objeví…“ zvedl dva prsty, jak to děláme, ale už nestačil říct, že přísahá.
„Dost! To by stačilo!“ vybuchla Vlčice. „Dřív, než se to tam objeví, se tady objeví vaši rodiče!“
Vzala si naše notýsky a napsala do nich mou propisovačkou od pana Vietnamce: „Píšu vám tužkou s neviditelným inkoustem, kterou váš syn vypracoval domácí úlohu. Dostavte se, prosím, do školy. Jarmila Vlčková, třídní učitelka.“
Pro jistotu nám ještě důrazně připomněla: „Kdyby to náhodou zmizelo, tak to doma vyřiďte!“
Žádnou náhodou to nezmizelo. Propisovačka sice vypadala jako vojenská na psaní tajných zpráv, ale náplň v ní byla obyčejná, což jsme dobře věděli.
A tak se naši seznámili nejen s Vlčicí, ale i s paní Fialkovou.
Máma po tomhle setkání doma křičela, že bych s Fialkou neměl kamarádit, a chtěla mi to zakázat. Táta s tím ale nesouhlasil. Řekl, že by to byla k Fildovi surovost a citová rána. Už takhle prý trpí nedostatkem blízkých lidí, když nemá tátu ani sourozence a jenom jednu babičku, a teď by ztratil dalšího člověka se kterým si rozumí a kterého potřebuje.
„A ty si myslíš, že ho náš člověk vychová?!“ ťukala si maminka na čelo a koukla po mně. „Náš člověk nebyl nikdy svatoušek, ale teď se vedle Fialky pěkně vybarvuje!“ pleskla mě prsty přes levé ucho, což jde, protože ho mám odstálejší.

Miloš Kratochvíl: Pachatelé dobrých skutků 1 – Puntíkáři
Ilustroval Milan Starý
Mladá fronta, 2009

 

 

You have no rights to post comments