pistucha350.jpgPišťucha má problémy je kniha dvaceti báječných povídek se zvířecími hrdiny. Zvířata, která v knížce vystupují, možná vůbec neznáte. Nemusíte se stydět, není to Vaše chyba. Na světě žijí desítky milionů živočišných druhů, ovšem na drtivou většinu z nich se v knížkách prostě zapomnělo. Přinejmenším dvacítce opomíjených splácím svou knihou dluh. Ačkoliv předběžné studium zoologických reálií bylo důkladné, "Pišťucha" nemá být poučná, nýbrž zábavná. Aspoň v to doufám.


UKÁZKA Z KNIHY:

Vychuchol je špión
(Sedmá povídka)



V šíré zemi ruské, zemi smolné, milované, u té řeky Volhy, řeky dlouhé, zadumané žije vychuchol. Vychuchol povolžský. Je to špión. Nikdo o něm neví nic určitého. Párkrát byl sice vyfocen, ale obrázky všem zamotaly hlavu. Tak je to tedy krtek? Anebo nutrie? Ptakopysk, nebo mravenečník? Kde žije – na suchu, či ve vodičce? Co žere a množí se vůbec? A pro koho vlastně pracuje?
Vychuchol pracuje pro mocnou třetihorní říši.  V třetihorách se narodil; pamatuje palmy vysoké jako mrakodrapy, obrovské močály a majestátní zvířata, hlavně mastodonty, kteří říši vládnou. Teď vám povím tajemství: mastodonti ve skutečnosti ovládají i náš svět a vychuchol jim v tom pomáhá. Schovává se v úkrytu na břehu Volhy a pravidelně podává třetihorám hlášení. Jako všichni špióni, používá k tomu mrtvou schránku – starý balvan nedaleko řeky. Třikrát denně do něj šušká zprávu o stavu našeho světa a navrhuje různá zlepšení. Třetihory zprávu zaznamenají a zařídí vše potřebné. Znovu opakuji: třetihory řídí náš svět.
Podívejte, třeba dnes. Ráno se špión plíží k balvanu, dlouhým rypáčkem prozkoumává terén, v cíli se pozorně rozhlédne, není-li někým sledován, a potom šeptá do kamene: „Tady vychuchol, tady vychuchol, hlásím, že východ slunce proběhl v pořádku. Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, tráva je studená, mlha se válí. Navrhuji zvýšit teplotu vzduchu a mlhu odstranit. Konec hlášení.“
Po pár hodinách nastávají změny. Vychuchol sleduje, že se otepluje a mlha mizí. Dobře to naši zařídili, pašáci. Třetihorám zdar!
V poledne se špión zase krade k mrtvé schránce. Dlouhým ocasem zametá stopy a u kamene šeptem hlásí: „Tady vychuchol, tady vychuchol, hlásím, že je poledne. V sadě skví se jara květ, slunce pálí, tetřev toká. Navrhuji ztlumit slunce a umlčet tetřeva. Konec hlášení.“
Den pokračuje a vychuchol s uspokojením sleduje, jak slunce slábne a kvečeru zapadá. Perfektní, pochvaluje si zavrtán ve svém pelechu, horko je pryč, a tetřeva už taky není slyšet, bezvadná práce, skvělí mastodonti. Třetihorám zdar!
Vychuchol na krátko zdřímne, ale o půlnoci už se opět plazí k balvanu. Jeho blanité pracičky šelestí v trávě. „Tady vychuchol, tady vychuchol, hlásím, že je tma. Nic nevidím, nic nevidím. Žába kuňká, zvířata spí. Navrhuji rozsvítit slunce, uspat žábu a probudit zvířata. Konec hlášení.“
A skutečně, žába po pár hodinách umlká, na východě začíná svítat a břeh Volhy zvolna ožívá. Třetihory zařídily ráno!
Tak to šlo den co den celá dlouhá léta. Vychuchol byl špión tak zarputilý, že i tomu netečnému kameni došla trpělivost. Když se k němu jednou za úsvitu špión opět přikradl, kámen promluvil: „Vychuchole, vychuchole, nechej už těch hlášení, nechápeš, že si počínáš směšně a hloupě?“
Vychuchol se zarazil, ale zachoval chladnou hlavu: „Nechápu, o jakých hlášeních mluvíte.“ (Správně, špióni obvykle zapírají.)
„Žijeme v nové době,“ pokračoval kámen, „třetihory skončily před dvěma miliony let. Pamatuji si to. Pamatuji si také druhohory, prvohory, starohory a prahory. V prahorách jsem ležel miliardu let pod vodou, protože tady všude byl oceán. Ale to ti řeknu, vychuchole, už tenkrát slunce ráno vycházelo, večer zapadalo a v noci byla tma.“
„Mrtvá schránka nemluví,“ odsekl špión.
„Tak už to pochop, vychuchole,“ povzdechl si kámen, „třetihory neexistují, svět funguje i bez tvých hlášení. Kdo jiný by ti to měl říct než já.“
Vychuchol se beze slova obrátil a zmizel v řece. Několik dní po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Jednoho rána však kámen spatřil vychuchola, jak se sto metrů po proudu škrábe z vody a spěchá k velkému pařezu opodál.
„Některá zvířata jsou prostě nepoučitelná,“ pomyslel si smutně kámen.
A špión mezitím šeptal do pařezu: „Tady vychuchol, tady vychuchol, opět se hlásím. Používám novou schránku – pařez 01, pařez 01 – do staré se naboural nepřítel a poškodil ji – balvan neposlouchat, balvan zničen. Hlásím, že východ slunce proběhl v pořádku. Pozor, jaro vrcholí, jaro končí, navrhuji poslat léto, léto sem! Třetihorám zdar! Konec hlášení.“

Dvacet rozmarných próz napsala Lenka Brodecká (Děti hrají divadlo, 2003) a skvělými ilustracemi doprovodila Alžběta Skálová (Zpátky do Afriky, 2005 aj.).

Pišťucha má problémy
Lenka Brodecká

Ilustrace: Alžběta Skálová
Vydal BROD (Lenka Brodecká) 2008

Stránky o knize
https://brodecka.cz/pistucha/index.html


Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky