piskaci kohoute kahoun jagr

Nedávno se mi opět dostala do rukou prvotina Jiřího Kahouna, svěží pohádky a bajky o zvířátkách. Jednotlivé příběhy vycházely ve Sluníčku a knižní vydání je i po tolika letech milé a vhodné pro předčítání dětem předškolního věku, nebo později i jako vlastní čtení pro malé školáky. Trochu mě udivuje, že se knížka nikde znovu neobjevila, a zůstala téměř zapomenuta.


Autor sám mezitím ušel kus cesty v tvorbě pro děti a nutno říci úspěšné, tím spíše by Pískací kornoutek zasloužil nejen připomenutí ale i nové vydání.

Pískací kornoutek | Jiří Kahoun | ilustroval Miloslav Jágr | vyd. Albatros, 1984
doplněno poslední vydání 2013, Albatros

Pískací-kornoutek-jagr-kahoun-france
Kniha vyšla v roce 2016 i ve francouštině.

Ukázka z knížky

Jak si chtěl bodlínek hrát
Malý bodlínek si chtěl hrát. Tak hodně, až skoro brečel.
„S kým si mám vlastně hrát?“ fňukal bodlínek a vydal se na cestu. Šel a potkal pejska.
„Pejsku, pojď si se mnou hrát,“ prosil bodlínek.
„Kdepak, pícháš,“ štěkl pejsek a běžel pryč.
„Tak s kým si mám hrát?“ naříkal bodlínek. Šel dál a potkal kočičku.
„Kočičko, pojď si se mnou hrát,“ zaprosil bodlínek.
„A na co?“
„Třeba na auta.“
„Tak to ne, na auta nehraju,“ mňoukla kočička a uháněla pryč.
Bodlínek se dal do breku. Posadil se na bobek a brečel a brečel.
Kolem šel malý ježeček a povídá:
„Bodlínku, pojď si hrát.“
„Já píchám,“ vzlykal bodlínek.
„To nevadí, já taky,“ řekl ježeček.
„Ale já si chci hrát na auta,“ vzlykal bodlínek.
„Já taky,“ řekl ježeček, „a na závodní.“
„Na závodní,“ rozesmál se bodlínek, „tak jo.“ A šli si hrát.

jagr_piskaci_kohoutek

Hroší maminka je tatínek

Z vody vylezli hroší bráškové.
„Pojď si hrát na maminku a na tatínka,“ řekl první.
„Ale budu maminka,“ povídá druhý.
„A proč?“
„Protože nevím, kde mi hlava stojí. To je samé vaření, úklid a prádlo.“
„Jenže já chci být taky maminka.“
„Nemůžeme dělat dvě maminky.  Maminka jsem já a basta!“
„Tak já jsem tatínek a jdu se vykoupat.“ „S tebou je tedy hraní. Tak dělej radši maminku a já tatínka.“
„To by se ti tak líbilo,“ řekl první hrošík. „Já budu vařit, uklízet, prát, a ty nic. Tak to ne, kamaráde. Jsme oba maminky, a hotovo!“ Vzali si zástěrky a pustili se do práce. Vařili, uklízeli, prali a vzdychali: „Uch, to je práce. Až mě v kříži loupe.“ „Víš co?“ povídá druhý hrošík, „začneme dělat radši tatínky.
„Jak můžu dělat tatínka, když jsem maminka?“ „Jak by, dobře.“ A vlezli do vody. Sotva se potopili, přišla maminka a zavolala:
„Kluci!“ Ale nikdo se neozval. Musí se zeptat táty, kde jsou: „Táto!" A z vody vykoukly tři páry očí. Táta a hrošíci.

Inspirující myšlenky...

Tupost ducha je naprosto v souladu s tupostí vnímání a nedostatkem dráždivosti, což činí člověka méně vnímavým k bolestem a zármutku každého druhu a velikosti: právě z této duchovní tuposti však vychází ono druhé, vnitřní prázdnota, vtištěná do bezpočtu tváří, kterou prozrazuje i čilá pozornost všem, i těm nejmenším událostem ve vnějším světě, vnitřní prázdnota, jež je pravým zdrojem nudy, slídící po vnějších dráždidlech, aby něčím rozhýbala ducha a mysl.
Schopenhauer, Aforismy k životní moudrosti