Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

O Bratrech obrech, pověsti s dobrým koncem

bratriobriKnížka Bratři obři a jiné pohádkové pověsti je čtení s dobrým koncem pro menší děti, od první do poslední stránky plné pohádkových bytostí a kouzelných jevů, kterou autorka i ilustrovala.
Sama nám řekla: "Pátrala jsem v starých pověrách a hledala náměty v zapomenutých kratičkých i delších pověstech. Samu mě ohromilo, kolik tajemných bytostí upadlo v zapomnění. Asi polovina ze čtyřiceti pověstí vzniklo právě z okrajových zmínek a jednoduchých pověr. Mezi mé srdcové záležitosti patří pověst O víle Medulánce, které naše tříletá dcera důvěrně přezdívá babička. O pomyslné druhé místo se dělí pověst O Mrazivé studánce a O bratrech obrech."

Kdo je spisovatelka Moyzesová Naďa

Bratři obři
Naďa Moyzesová
Ilustruje
Naďa Moyzesová
Vydal XYZ, 2009

Ukázka z knihy

O VÍLE MEDULÁNCE

Ze zelených luk nad Pokraticemi u Litoměřic vytéká malý potok. Odpradávna se mu říká Medulánka, stejně, jak se kdysi říkávalo víle, která plnila luční květy lahodným nektarem, z něhož potom včelky vyráběly lidem ten nejsladší med.
Vílu Medulánku bylo jednoduché vyplašit. Měla ráda samotu, a proto se stranila lidí. Na rozlehlých loukách se zjevovala až před samým západem slunce, kdy se hlavičky květů už už chystaly zavírat. Tou dobou již lidé ze vsi dávno seděli u večeře, a tak louky patřily zas jen Medulánce.

Tu a tam se však přihodilo, že se některý sedlák ze vsi při svážení sena opozdil a to potom měl štěstí, že se mu podařilo vílu Medulánku zahlédnout. Dobře věděl, jak je víla plachá, a proto se neslyšně vykradl z louky a pelášil domů, kde všem o svém zážitku vyprávěl. Tak se lidé dozvěděli o vílině kráse a umění.

vilaMedulánka byla vysoká žena s průsvitnou tváří, z které zářily velké oči modré jako chrpy. Pod drobným nosíkem jí vždy seděl úsměv, jako by rozehrál tisíce maličkatých zvonků, a líce měla jako růže rozkvetlé brzy zrána. Dlouhé vlnité vlasy barvy sněženek překrýval závoj lehounký jako vánek a stejně jemné byly i víliny šaty, které spadaly až na zem. Zdálo se, že Medulánka snad ani po zemi nechodí. Pod jejíma bosýma nožkama neslehlo ani jediné stéblo trávy, ba spíš všechno živé o poznání pookřálo.
Medulánka s sebou vždy nosívala malovaný džbánek. U každé květiny se na okamžik zastavila a ze džbánku na ni ukápla trošku nektaru. Hned po první kapce se každičký květ rozvoněl tak, až se z toho hlava zatočila, a příštího dne se včely mohly jen přetrhnout, z jaké květiny nejdříve nektar posbírají.

Každý rok brzy zjara, když začínaly vykukovat něžné sněženky a kočičky teprve nasazovaly pupeny, vzali lidé všechen med, co jim po zimě zbyl, a vydali se s ním na kraj lesa. Tam medem natřeli každý pařez i pařízek, aby víla Medulánka věděla, jak ji mají rádi a jak si jí váží. A při té ulepené práci všichni přeříkávali krátkou rýmovačku: „Medulánko, tu máš, však zas v létě přidáš.“

Jednoho horkého léta koupil největší statek ve vsi nový pán. Sotva se s panímámou skulil z povozu vrchovatě naloženého almarami, začal na všechny strany pouštět hromy blesky. Jediným prásknutím biče statkář postavil do latě pacholka: „To dříví sekej rychleji, kůže líná, zadarmo tě neživím!“  Ani statkářka nezůstala za svým mužem pozadu. Vlítla do chléva a spucovala děvečku od krav za smítko spadlé do džberu s mlékem: „Žádné šmudly tady nestrpím!“ Po odbyté lamentaci se oba spokojeně odvalili do chalupy a čeleď na dvoře si jen smutně posteskla, že větším hrubiánům ještě nesloužila.
Léto uplynulo, nadešel barevný podzim a za ním se do vsi vkradla zima. Pod sněhovou pokrývkou všechno načas utichlo, jenom ze statku se stále ozývalo věčné hubování.

Stejná muzika přivítala i jaro. A nejhlasitější byla, když statkář zjistil, co se šafář s čeledí chystá provést s jeho posledním medem.
„Setsakra hergot námol!“ zařval statkář jako lev. „Můj med!“ bouchl se pěstí do prsou a potom se rozhulákal naplno, až zrudl jako pivoňka. „Ať se nikdo ani neopováží pomyslet na to, že by mým prvotřídním medem patlal křoví v lese kvůli nějaké vymyšlené cácoře!“ vztekle uzavřel debatu a odvalil se.

Na dvoře bylo chvíli ticho jako v kostele. Potom se šafář, děvečky i pacholci vzpamatovali a začali se jeden přes druhého ptát, co si teď počnou a jak si letos nakloní Medulánku. Nikdo však nevěděl, co odpovědět, a tak se nakonec zkroušeně rozešli po své práci. Toho roku ze statku nikdo nevyrazil k lesu natřít pařízky medem a Medulánka to dobře věděla.
Během jara statkář se statkářkou vylízali poslední zbytky loňského medu. Zvlášť statkář byl mlsný jako koza, a tak se už nemohl dočkat léta, až mu včelaři donesou čerstvý med. Ale léto se pomalu chýlilo ke konci a med stále nikde. Statkář začal být netrpělivý.
Jednoho chladného rána pokryla podzimní listí první jinovatka a tehdy to statkáři konečně došlo. „Med letos nebude…“ vydechl zničehonic při snídani.

Statkářce leknutím vypadl krajíc chleba tlustě namazaný máslem z ruky a s plesknutím dopadl na zem. „No…“ hluboce se zamyslela, …tak med koupíme od souseda,“ vypadlo z ní po chvíli a do statkáře jako by vjelo sto čertů.
„Ani groš nedám nadarmo,“ rychle se posadil na okovanou truhlici v rohu světnice, „to se bez medu radši obejdu!“ A při tom také zůstalo.
Uhodily mrazy a statek přikryl sníh. Potom přišla obleva a s ní rýmy a kašle. Největší nachlazení odnesl sám statkář. Ležel v posteli po uši přikrytý pruhovanou peřinou a kýchal, až se chalupa otřásala. Oči mu slzely, nos měl oteklý jako baňatou okurku a v krku mu snad rašilo bodláčí.

„Achich ouvej, achich ouvej, za hrnek medu bych dal jmění, naříkal. Kýchl, až mu peřina nadskočila. „Ženo,“ zachraptěl, „běž hned k sousedovi… hepčííí… a kup od něj všechen med, co mu ve spíži zbyl.“
Statkářka nechtěla věřit vlastním uším, ale na nic nedbala a hned běžela do vedlejší chalupy.
Když přišla, statkář se už nemohl dočkat, až si medem osladí bylinkový čaj a jak se mu po něm uleví.
Jenže statkářka se vrátila s prázdnou. „Soused ani nikdo jiný ze vsi mi med neprodá,“ rozhodila bezmocně rukama. „Řekli, že si poslední zbytky šetří na jaro pro vílu Medulánku. Nechtějí prý dopadnout jako my.“

Statkáři se najednou ještě víc přitížilo. „Tak ona to nakonec bude i pravda,“ zahuhlal zničeně do peřiny. „Ta víla Medulánka, či jak se to stvoření jmenuje, opravdu je.“ Kýchl, až zařičela skla v oknech. „Já hlupák starý jsem nás připravil o med,“ kouslo najednou statkáře černé svědomí. „Ale nic není ztraceno, ženo… hepčííí… hned pošli šafáře někam daleko do města… hepčí, hepčí… ať tam koupí pěkný soudek medu,“ vzdychl z polštáře a vyčerpaně zavřel oči.
Statkářka zůstala stát jako solný sloup a pomyslela si, že její muž asi mluví z cesty.
Statkář s námahou otevřel jedno oko. „Lžičku medu si dám do čaje… hepčííí… a zbytkem na jaře natřeme pařízky. Tak už nestůj a dělej,“ dodal a rázem usnul jako špalek.

Statkářka nad chrápající postelí ještě chvilku přešlapovala, ale nakonec přece jenom poslechla a zakrátko ze statku vyjel lehký povoz.
Příští den se šafář vrátil z města s medem, a najednou šlo na statku všechno jako na drátkách. Statkář dostal svůj čaj a ani se nenadál a byl zdravý jako rybička. Spolu s rýmou ho navždy opustila i lakota a hrubost a s jeho uzdravením se nakonec uzdravila i statkářka.
Jakmile na dveře začalo klepat jaro, byl statkář prvním ze vsi, kdo kvaltoval k lesu se soudkem medu pod paží. Nepřehlédl ani jeden pařízek a všechny natřel raději hned dvakrát, aby svou chybu jaksepatří odčinil. Víla Medulánka statkáři jeho dřívější lakotu odpustila a už v létě se na statku těšili z prvního sladkého medu.


Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit