Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Lichožrouti - nejpozoruhodnější dětská kniha roku 2008

miklinova_galina_08.jpgNejpozoruhodnější dětská kniha uplynulého roku a nepochybně titul, který si zaslouží reprezentovat českou literaturu pro děti v zahraničí jak po stránce textové, tak obrazové. Lichožrouti Pavla Šruta a Galiny Miklínové nejsou žádnou přemoudřelou estetickou ekvilibristikou, k jakým projevují vřelou náklonnost porotci českých literárních cen. Obsahují sice také roviny a aluze, které dítě nepochopí nebo „nepřečte“; ale na rozdíl od opusů, které jsou určeny dětem jenom naoko a ve skutečnosti patří do sbírky artefaktů dospělých fajnšmekrů doopravdy oslovují dětského čtenáře.

Co je lichožrout?
Lichožrout je záhadný tvor, pojídající lidské ponožky. Nikdy nebere celý pár, vždycky jenom jednu a dělá tak z párů licháče. Podle toho dostal jméno. Ovšem zločinečtí lichožrouti, kteří kradou ponožky ve velkém a šmelí s nimi na černém trhu, je loupí klidně po celých párech, čímž porušují nejvyšší lichožroutí zákon!

Jiní recenzenti už zmiňovali spřízněnost Lichožroutů s Pidilidmi od Mary Nortonové. Ano, stejně jako Nortonové pidilidi, i lichožrouti obývají lidské příbytky a jejich životní heslo zní „BÝT – A NEBÝT VIDĚN“. U Nortonové největším neštěstím pro pidilidi je být spatřen člověkem, a, stane-li se jim tak, nechávají všeho a stěhují se pryč. V příběhu o lichožroutech to samé žádá ( i když s jistým zpožděním) po svém vnukovi děda – z důvodu, že se nechal vidět svým domácím. Postavičky Nortonové jsou ale v podstatě stejně takové lidi jako my, akorát hodně maličké, zatímco Šrutovy potvůrky - to je zcela odlišný živočišný druh, a vypravěč tráví docela hodně času osvětlováním jejich různých fyzických nebo duševních vlastností.

Jednou z nejzvláštnějších lichožroutích dovedností je schopnost jako chameleon splynout s okolím.
Tak, jako dokáží pro maskovací účely splynout s pozadím doslova, stejně tak časem splývají i s osobnostmi svých lidských domácích a přebírají jejich zvyky a chování. Třeba takový lichožroutí hromotluk Vasil – narodil se jako dobrák, ale protože dlouho žil u mafiána Vovky Šviháka, stal se z něj nakonec taky otrlý mafián.
A protože lichožrouti mají tak dokonalé mimikry, je jejich svět miniaturou toho našeho. Staří hudrují na mladé stejně jako u nás lidí, výrostci se spolčují v gangy… Jak říká děda: „Svět je vzhůru nohama.“, „Dneska už nikdo neví, co je teď a co potom – a hlavně co bude. Mládež nepozdraví, necvičí, místo chlapeckých družin tu máme gangy!“

Zajímaví jsou Šrutovi protagonisté ze světa lidí.
Zatímco v drtivé většině dětských knih o pohádkových bytostech se neobyčejní tvorové nechají spatřit pouze dětmi, nebo je mohou vidět jedině dětí jako protiklad k dospělým, u Šruta se lichožrouti ukáží z vlastního rozhodnutí dvěma dospělým, osaměle žijícím mužům. Egon Vavřinec a prof. Ing. René Kadeřábek jsou sice dospělí, ale ve skutečnosti jsou nevinní a bezelstní jako děti. A oba mají společné to, že jsou „licháče“, chybí jim někdo do páru. Taky na konci vyprávění, když se k panu Vavřincovi vrací jeho slečna Helenka a z obou se stává pár, Egona jeho lichožroutí kamarád opouští.
Ale k Renému Kadeřábkovi, který zůstává jako člověk (i muž) nadále osamělý (opouští ho dokonce i jeho podnájemnice paní Květuš, která se do té doby o něho aspoň občas a trochu žensky starala), lichožroutích přátel a společníků dokonce přibývá.
Z tábora lichožroutů ovšem mají hlavní slovo v ději logicky děti. Vždyť nechat se spatřit člověkem – takovou pošetilost může provést jedině dítě! Dějové linie o Hihlíkovi v bytě Egona Vavřince a o dvojčatech ve vile René Kadeřábka se zpočátku odvíjejí paralelně a zhruba v polovině knihy se spojují. Hihlík je velmi slušně vychovaný, za což se mu jeho dva bratranci posmívají. Ramík a Tulík jsou sice dvojčata a v rošťárnách nerozluční, ale na slova, která uslyší každý jindy a od různých lidí – jestli by chtěli být jako jejich mafiánský otec Padre – odpoví překvapivě každý jinak. A taky časem se ukáže, že jsou každý jiný.

miklinova_galina_03.jpgPříběh končí formálním „dospěním“ Ramíka a Hihlíka (oběma děda a Padre říkají: „Jsi už dost velký a musíš žít svůj vlastní život“
- a odcházejí od nich) a „novým životem“. Toto slovní spojení se objevuje jak ve vyprávění o Egonu Vavřincovi, tak i v tom o Reném Kadeřábkovi. Vlastně na konci knížky začínají „nový život“ všichni – i bývalá podnájemnice profesora paní Květuš, i Ramses s Hihlíkem, a dokonce i Padre. Jen pro dědu a Kudlu Dederona život končí.
V textu jsou celkem častá mrknutí k dospělému čtenáři: „všechen ten nylon, silon, dederon…“ –  dnešní děti už ani neznají slovo „dederon“. Nebo narážky na humanitární pomoc Africe: „A když Hihlíkův tatínek zjistil, že z jejich města do Afriky nějaký kamion buď s léky nebo se zbraněmi občas odjíždí…“ – děti sice vědí, že africké státy jsou notoricky chudé, ale už vůbec netuší, že jejich vlády utrácejí hodně za zbraně.
Když lichožroutský Sibiřan Vasil dojede „na korbách náklaďáků a na plošinách železničních vagonů až do hlavního města matičky země“, čteme:
„Vasil byl blažený! Stál uprostřed obrovského náměstí, hleděl na zlaté kupole nějakého chrámu…“ - narážka na chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě je nabíledni, ale to se dovtípí akorát dospělý, dítě tuto aluzi sotva pochopí.

Děti ale dobře chápou slovní hříčky na základě různých významů mnohovýznamových slov
(„Profesor Kadeřábek v mládí zkoumal jedovaté hady, ale brzy ho to otrávilo“) nebo mnohovýznamových syntaktických konstrukcí jako «mám pohřeb», «spi sladce». (Po pohřbu v krematoriu Hihlík nechá svému domácímu u postele vzkaz „SPI SLADCE, EGONE“ - tak jako se píše pro zemřelé na náhrobcích.) Rozesmívá je také legrační čeština čínského obchodníka pana Li-ku, a, jak jinak, situační komika: «Čango si připravil škrtičskou šňůru a vyrazil. Jenže na naleštěných parketách mu ujely nohy.» «Ze starých ztvrdlých podkolenek si dělali pendreky a těmi se mlátili hlava nehlava.» A vůbec všechny scénky s hrůzu nahánějící partičkou Vasila, která z každé „prácičky“ odchází potlučená a s nepořízenou.

K atraktivitě knížky podstatně přispívá grafické ztvárnění.
«Žhavá mexická lichožroutka Mojita» je v podání Galiny Miklínové
vskutku opojná. Stavební jeřáb z podkolenky se určitě také dostane do dětského obrázkového TOP 10. Ve spodním poli všech stránek je nakreslená další podkolenka, ze začátku úplně celá, ale s každou následující stránkou o něco kratší, až se na konci knihy ztratí skoro úplně, jak už ji lichožrouti sežrali.


Kniha samotná je vytištěná na kvalitním papíře a je vůbec z čistě knihařského hlediska kvalitně udělaná.
Klasické látkové záložky jsou dvě a jsou samozřejmě liché jako ponožky na nohou pana Vavřince – jedna šedá a jedna červená. Ladí to s tématem, ale je to šikovné i z jiného důvodu: knihu mohou číst dva lidi zároveň a každý si může založit, kam došel, „svojí“ barvou.

Co říct na závěr?
Až se vám zase někdy nenávratně ztratí jedna ponožka z páru, vězte, že to je jenom další důkaz, že lichožrouti jsou mezi námi!


Lichožrouti
Pavel Šrut
ilustruje Galina Miklínová

Vydala Paseka 2008, vydání první

UKÁZKA Z KNIHY LICHOŽROUTI ZDE


Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit