robin pes ja lhotovaPo působivé fantasy (či rozmáchlé pohádce) pro děti O zemi Tam a Jinde (2012) vydala Dagmar Lhotová, duchovní matka legendárního Kocoura Vavřince, knihu méně objemnou a realistickou. Vlastně přišla hned s dvěma knihami v jedné: jedenáct prvních kapitol představuje totiž regulérní, samostatný příběh, vrcholící oslavou čtyřicátých narozenin tatínka obou hrdinů, dívky a chlapce.

A kapitoly zbývající? Líčí nejen setkání těchto sourozenců se zatoulaným psem a pátrání po jeho původu.
Cesta je vede k novému kamarádovi Matějovi, který utrpěl otřes mozku následkem zlobení na zábradlí a leží v nemocnici, zrovna tak se ovšem seznámíme s nezbedníkovou babičkou a při četbě si prostě nelze nevzpomenout i na samotnou Astrid Lindgrenovou (tuto babičku pohádkovou) a mj. na trilogii o Kallovi.

Příhody obou dvou částí rozehrává Lhotová natolik znamenitě, až jí budeme chtít zatelefonovat o další pokračování.
A kdyby byla českou Blytonovou, jistě by jich stvořila sadu. Tou není, možná je to dobře, a podstatou jejího vidění zůstává perspektiva devítileté dívky doplněné mladším bratrem. A také ukotvení těchto hrdinů v harmonické rodině.

lhotova dagmar zlata stuha
Dagmar Lhotová

Jistěže fungují rovněž v kroužcích, a to výtvarném (Robin) a dramatickém (hlavní hrdinka), ale to je tu méně podstatné. Sledujeme rádi soukromější životy a dívčí vnímání je občas doplňováno o vciťování se do vidění Robinova. Právě tento přístup oceníme třeba ve chvíli, kdy děti spontánně reagují na svit sluníčka. Dagmar Lhotová ovšem nevystihla jen tato rozličná vidění, nýbrž i celou rozsáhlost dětského ještě času, který plyne jinak, jak věděl už Stevenson. Jinak Matějovi v nemocnici (ó, to zlé nekonečno), jinak při dramatickém prvním setkání se psem (ó, krásné nekonečno) a ještě jinak v časech velenáročného vybírání hned čtyřiceti dárků pro otce. Ano, čtyřiceti, ale nikoli drahých, neboť jen čtyři z nich jsou našimi hrdiny koupeny. Škrabku na sníh, kroužek na klíče, hrabičky na kypření - a zahradní rukavice. Už dary číslo 1-15 představují ovšem (a prostě) „jen“ jednotlivé bonbóny.

Lhotová vypráví úsporně a živě, přičemž výchovné aspekty ani zdaleka netlačí do popředí. Přesto implicitně vyniknou. Nezdárnost hrdinů je sice stopová, ale taky existuje, i pátrají si kupříkladu ve chvílích, kdy je nebozí rodiče mají za unesené.

Jaksi v kontrastu s náručí času a krajiny autorka modeluje i enklávy-miniatury, pro dětské vnímání tak typické, a tou největší je sám „ostrov“, jak děti vnímají vlastní bydliště a jeho bezprostřední okolí. Jednou z menších enkláv se ovšem stává i doupátko představované stolem a jeho bočním kukátkem vytvořeným v ubruse.
Ale kukátkem do světa dětství je i celičká Lhotové knížka.

Inspirující myšlenky...

Jsou lidé, kteří jsou vězni svého postavení. Neexistují kladní nebo záporní. Je jen špatně udělaná společnost, která ve výsledku upřednostňuje darebáky. Myslím, že dnes je velmi těžké najít hodně bohaté lidi, kteří by nebyli podvodníky. Odsouzení části obyvatelstva musí předcházet reforma společnosti. Jsem fascinován tím, že žijeme v době, kdy jsme přítomni krachu komunismu a kapitalismu současně. Kapitalismus vypadá zdravě, není to ale pravda. Vede ke katastrofě. Komunismus také směřoval ke katastrofě, i když jiné. Je tedy nevyhnutelné a naléhavé, abychom si našli jinou formu společnosti. Jakou, to nevím. Nejsem věštec, ale cítím to. Myslím, že důvod, proč veřejnost odpovídá na naše výzvy s tak velkým zápalem je to, co lidé zmateně cítí: že mají dost této společenské formy s jejími politickýmistranami, které se mezi sebou perou, ale všechny dělají totéž a všechny lžou. Lidé toho nutně musí mít dost.
Jacques-Yves Cousteau /1910 – 1997)