vogo kratochvil jasanska kniha pro deti

Miloš Kratochvíl napsal další výbornou knížku pro děti. Tentokrát je o tom, jak se děti dívají na svět dospělých a proč je často všechno jinak, než si dospělý mozek myslí. A že psát umí s humorem, ví každý, kdo už četl třeba jeho populární knihy: Bouráci, Klofáci, Puntičkáři, Duchaři a Kouzláci


Knížka Vogo, je o Oskaru Bendovi, kterého štve, že dospělí mají skoro vždycky pravdu, a děti ne.
A protože se chce k pravdě taky dostat, rozhodne se, že přestane být dítětem a stane se někým jiným. Konkrétně policistou.
Na policii ho skutečně přijmou – jako policejního psa. S šarží inspektora, protože jiná uniforma mu nepadne. A tak se Oskar Benda alias inspektor Tý Vogo pouští do boje se zločinem. V noci spí připoutaný k posteli, aby ho někdo neukradl, a ve dne honí padouchy s růžovou vodní pistolkou. Tramvají. Popřípadě na bicyklu, který má přední kolo menší, aby se mu dobře jezdilo do kopce.

Vogo / Miloš Kratochvíl / Ilustrovala Lenka Jasanská / Obálka, grafická úprava a sazba Lenka Jasanská / Vydala Euromedia Group, a. s. 2017

jasanska vogo kratochvil
Vynikající ilustrace ke knize připravila Lenkla Jasanská.

Ukázka z knihy...

Oskara štvalo, že ten, komu se říká dítě, nemá skoro nikdy pravdu. Pravdu považují za svou ti, co si říkají dospělí.
Nesl to těžce.
Za to, aby měl pravdu, by klidně dal všechny hračky. Tedy ne všechny hračky, co měl doma – nebyl padlý na hlavu –, ale všechny hračky, co mají v obchodě. Věděl totiž naprosto jistě, že mu rodiče stejně nikdy všechny ty hračky nekoupí. Odbydou ho kázáním, že je nepotřebuje, k čemu by mu tolik hraček bylo, že ni-kdo nemůže mít všechno a taky že by je nebylo kam dát. I tohle vydávají za pravdu, přestože je to nesmysl. Někam by se ty hračky určitě vešly, když se vejdou do hračkářství…
A tak to bylo se vším.
Dospělí prostě občas lžou a vydávají své lži za pravdu...

...Za prvním rohem se zastavil, upravil si uniformu a přeleštil hvězdičky. Už byl zase inspektorem Vogem. S rukama od těla, jako by nesl dva neviditelné melouny, vykročil pevným krokem k náměstí. Byl na sebe pyš-ný, jak chytře unikl matce a nic nevyzradil. Jen když míjel sochu plačícího třínohého koně, přišlo mu trochu líto táty, který podle dědovy rady o policejní uniformě a hrachové kaši prchá bůhvíkam, i když určitě vůbec nic neprovedl.
„Poslouchat rodiče na slovo nemusí být vždycky úplně dobré,“ zapsal si později do svého zápisníčku nespravedlností.

 

Inspirující myšlenky...

Žádná kultura ještě nerozřešila dilema, kterému musí čelit s rozvojem vědomé mysli: jak žít mravně a soucitně, když jsme si plně vědomi krve a hrůzy, které doprovázejí život, když nacházíme temná místa nejen ve svém společenství, ale také sami v sobě. Jestliže existuje chvíle, kdy se člověk stává vskutku dospělým, musí to být tehdy, když uchopí tuto ironii v celém rozsahu a přijme odpovědnost za život plný paradoxů, který je mu dán. Člověk musí žít ve víru rozporů, protože kdyby najednou všechny protimluvy přestaly existovat, život sám by se zhroutil. Odpovědi na některé velmi naléhavé otázky jednoduše neexistují. Musíte si je prostě prožít a dát svému životu takový směr, abyste mířili ke světlu.
Barry Lopez / Arctic Dreams / Arktické sny