V záplavě různého braku, který pro nejmenší nečtenáře i čtenáře v současné době u nás vychází, je skutečně dobrý a vhodný text ojedinělou výjimkou. Následující uvedené knížky rozhodně do braku nepatří. Stále více se objevují autorské knížky výtvarníků, kteří zřejmě z nedostatku dobrých textů píšou sami a doprovázejí své jinak mnohdy velmi nápadité a výtvarně krásné knížky slabšími texty.

Jen hrstka výtvarníků to skutečně svede nebo svedla. Psát pro mrňousky není jen tak, jen si zkuste přečíst některé knížky určené nejmenším od Mileny Lukešové, Václava Čtvrtka nebo Hany Doskočilové. To je stále paráda! Máme ještě pár autorů, kteří také nejsou zaměřeni jen na nejmenší, ale zřejmě je nikdo neosloví, aby něco smysluplného, poetického a nenásilně zajímavého stvořili.
Zdá se, že přes veškeré potíže se stále více prosazuje tradice ilustrační školy a že v oblasti výtvarného doprovodu se přes nedostatek příležitostí výtvarníci prosadit dokážou, i když nakonec textově nejlépe jako celek většinou dopadají tituly překladové.

Uvedu příklad mladé nadějné ilustrátorky Alžběty Skálové, které v roce 2010 vyšly tři knížky a které patří k těm zdařilejším:

Jana Šrámková: Putování žabáka Filemona
(vyd. Labyrint),

kde se text jeví jako dost prvoplánový
Alžběta Skálová: Pampe a Šinka
(vyd. Arbor Vitae),

půvabná knížka, za kterou také byla výtvarnice právem oceněna, bohužel na textu by chtělo ještě dost pracovat.
pampe_a_sinka_skalova
Blaise Cendrars: Malé černé pohádky pro nebojácné děti
(vyd. Baobab)

u tohoto titulu je text nejlepší, jedná se ovšem o překlad, a ne původní tvorbu pro děti.
mali_cerne_pohadky


„Když píšu text pro nejmenší, je to jako vyšívání,“ říká Markéta Zinnerová. A já si myslím, že by to mohl být zároveň dobrý vzkaz pro ty, kteří si myslí, že to už umí.

Inspirující myšlenky...

Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám... Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati. A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
Jakub Arbes (1840 – 1914), Mozek Newtonův