Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Kdo je Rebarbora a kam vlastně zmizela

rebarbora400_2.jpgSpisovatelka Iva Procházková patří k těm hodně oblíbeným. Udivuje a nadšením naplňuje i její neuvěřitelná všestrannost. Dokáže totiž stejně dobře napsat knížku pro ty nejmenší (třeba Pět minut před večeří, Myši patří do nebe), tak pro ty odrostlejší a skoro dospělé (Soví zpěv). A dneska o jedné z knížek pro ty menší, jmenuje se Kam zmizela Rebarbora?

Kdo je Rebarbora

Rebarbora je sice rostlina, ale v příběhu Ivy Procházkové je to hlavně malá holčička, která vyrostla na rebarborovém keříku. Rebarbora není obyčejné dítě, je zvláštní samozřejmě už jen tím, jak přišla na svět. Vypadá sice jako všechny ostatní děti, ale má neobyčejné schopnosti. Slyší zvuky, které lidské ucho nezachytí, a dovede rozmlouvat se zvířátky.
Nikdy nic nezapomíná a umí se udělat neviditelnou - zkrátka najednou zmizí. Také rozmlouvá s růžovou rybou a létá na netopýru a... a... je toho víc, co umí a dokáže.

Proto ona jediná může odvrátit nebezpečí, které hrozí světu a lidem. Když jí to skřítek Myš prozradí, Rebarbora se vydá na cestu k dalekému ostrovu Paměti. Uvidí tam podivuhodné věci, ale hlavně dostane úkol – naučit lidi, aby nezapomínali na dobré věci, které prožili. Jen tak může být svět zachráněn, jinak mu hrozí zkáza. Rebarbora ví, jak si vzpomenout, na co potřebuje – stačí zatahat se za uši.
Jak ale přimět lidi k něčemu tak bláznivému? Ale Rebarbora neváhá a jde zachraňovat. Začíná závod s časem ...

Půvabný tajuplný příběh si vtipně a s nadsázkou utahuje z některých lidských slabůstek a nešvarů. A ti, co si Rebarbořin příběh přečtou, budou trnout strachy, žasnout i smát se, protože Rebarbora zažije mnohá dobrodružství, uvidí nevídané, pozná nepoznané.

Iva Procházková, KAM ZMIZELA REBARBORA? Ilustroval Štěpán Batoušek


Ukázka z knihy

rebarbora130.jpgKdyž bylo Rebarboře šest let, zavedl ji Florentýn do školy k zápisu.
„Umíš nějakou písničku, Rebarboro?“ zeptala se paní učitelka. Rebarbora se krátce zamyslela a pak přikývla.
„Umím o psovi,“ řekla. „Ale nevím, jestli si vzpomenu na všechna slova.“
„Zkus to,“ pobídla ji paní učitelka. Myslela, že Rebarbora chce zpívat Kočka leze dírou, pes oknem. „Když nebudeš vědět, jak je to dál, napovím ti.“

„V dalekých pláních na chladném severu,
kde sníh je hrobem a noc je dnem,
žil lovec jménem Jerry Lou
sám se svou puškou a psem,“
začala Rebarbora zpívat starou baladu, kterou znala od Florentýna. Bylo v ní hodně cizích slov a jmen, měla podivnou melodii a dvanáct slok, ale Rebarbora nic nevynechala a na všechno si vzpomněla – i když si při zpívání málem utrhla ucho.
 „To je báječné, jakou máš paměť, Rebarboro,“ řekla paní učitelka s obdivem. „Taky bych takovou potřebovala!“
 „To nic není. Když si na něco nemůžete vzpomenout, zatahejte se prostě za ucho. Nebo si ho jen trošku promačkejte,“ poradila jí Rebarbora.
 Paní učitelka za radu poděkovala, a když byla sama, hned to vyzkoušela. Promnula si nejdřív levý lalůček, pak pravý lalůček a nakonec se za obě uši pořádně zatahala. V tu chvíli si vzpomněla, že zapomněla, že její babička má svátek. Vyrazila ze třídy, horempádem utíkala do trafiky na protější straně ulice a těsně před zavírací hodinou ještě stihla koupit dárek: dvě sady barevných kartiček s hokejisty, kteří babičce chyběli do sbírky.
 Na konci léta Rebarbora dostala školní aktovku, penál, nové přezůvky a začala chodit do první třídy. Ze začátku si školu nemohla vynachválit.
 „Napsala jsem nejhezčí r z celé třídy!“ chlubila se Rebarbora Florentýnovi. „A umím bez chyby počítat do dvaceti!“
 Florentin měl radost.
 „Jen tak dál,“ povzbuzoval ji. „Počítání je moc důležité! A písmeno r taky. Bez něj bys nemohla vyslovit ani moje, ani svoje jméno. Jen si to zkus!“
 Zkoušeli to spolu, pokřikovali na sebe celý večer Floentýne! Ebaboo! A smásli se, až je bolelo břicho. Ale uplynulo pár týdnů a Rebarbora se ve škole začala nudit. Stačilo, aby si nové slovo jednou přečetla, a už si ho zapamatovala. Stačilo, aby jednou nějaký příklad vypočítala správně, a už ve stejném příkladu nikdy neudělala chybu. Zatímco se ostatní děti znovu a znovu pletly v písmenkách i v číslicích, Rebarbora se dívala z okna a uvažovala o tom, že by bylo mnohem zábavnější plout s Florentinem po řece než sedět ve třídě.
 „Zítra do školy nejdu,“ oznámila Florentýnovi večer. „Budu ti pomáhat na parníku.“
 „Copak vám odpadá vyučování? Je paní učitelka nemocná?“ podivil se Florentin.
 „Nejdu do školy, protože mě nebaví,“ vysvětlila Rebarbora. „Už všechno umím.“
 Florentin Rebarboru vyzkoušel z nové i ze staré látky, zkontroloval jí všechny sešity, nechal ji dlouho číst a ještě déle psát a počítat a nakonec uznal, že opravdu všechno, co má umět, umí – a ještě mnohem víc. Podrbal se na hlavě.
 „To nejde nechodit do školy,“ řekl. Všechny děti, co znám, chodí do školy. Je to normální.“
 „Já nejsem normální dítě,“ namítla Rebarbora. Florentin se nadechl, aby něco řekl, ale Rebarbora ho předešla.
 „Nezačínej zase s tou pohádkou o nemocnici a o tom, že se tatínek s maminkou ztratili v pralese, když je odneslo tornádo na loď, která ztroskotala. Sám dobře víš, že je to blbost.“
 „Blbost se neříká,“ napomenul ji Florentin.
 „Blbost beru zpátky. To ostatní ne. Jsem dost velká na to, abys mi řekl, jak to se mnou je.“
 Rebarbora se tvářila nezvykle přísně, takže se ji Florentin neodvážil lhát jako jindy.
 „Tak dobře,“ řekl. „Povím ti pravdu, když mi slíbíš, že budeš dál chodit do školy. Platí?“
 „A stojí ta pravda za to?“ zeptala se Rebarbora nedůvěřivě.
 „Pravda stojí vždycky za to,“ odpověděl Florentin. „Tak co, plácneme si?“
 Rebarbora zvážila všechna pro i proti, vzpomněla si, že ve škole jsou taky přestávky, tělocvik, házení houbou a Johan, který umí pískat nosem a zná spoustu vtipů, a přikývla.
 „Platí,“ řekla a plácla do Florentýnovy natažené ruky. „Tak povídej!“

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit