rozpustila_ozvenaJak vypadá ozvěna? A máte si s dětmi chuť přečíst příběh až téměř detektivní? Pak vás jistě osloví kouzelná knížka Ivony Březinové Rozpustilá ozvěna. Na svých téměř šedesáti stranách vás příjemně naladí i něžné typické ilustrace Heleny Zmatlíkové.

Samotný příběh je napínavý od začátku do konce,

opravdu je to taková detektivka pro děti. Na začátku příběhu se totiž ztratí malá holčička Justýnka. Navíc velmi zvláštním způsobem. Justýnka totiž nejdřív vběhne pod tramvaj a chudák ten tramvaják! Je vyděšený až běda…

„Rozechvělým hlasem jim vylíčil situaci a poprosil o urychlené poslání záchranky. Pak znovu vyskočil z tramvaje a hnal se zpátky k ležícímu děvčátku. Jenže… jenže holka už tam neležela. Ani na dlažbě vedle kolejí, ani o kus dál v trávě, nikde. Prostě byla fuč. Vedle tramvaje se zmateně kutálel jen barevný nafukovací míč, jak si s ním vítr pohrával ze strany na stranu.

„Ale to přece…“ vydechl pak Karas nevěřícně a pak zděšeně zakřičel: „Kde je? Kde je!!!“
„Je… je… je…zaznělo odkudsi ze skal Orlích hor, které se tyčily nad siluetou zámku obklopeného parkem.“

A už je na scéně i ta rozpustilá ozvěna, o které se dozvíme, nejen to, jak vypadá, ale také kde bydlí,

co má nejraději, s čím s nejraději hraje a jak vlastně mluví se svým okolím… Ostatně je to hodně rozpustilá ozvěna, jak se dozvíme z jejích malých epizod, kterými často zapříčiní hodně veselá nedorozumění, dokonce i do telefonu se Albína Blanka vejde… Ozvěna se totiž jmenuje opravdu hezky, co říkáte?

Příběh nás zavede do zmiňovaných Orlích hor,
kde se bude hodně a hodně lidiček snažit najít ztracenou Justýnku, hledat ji bude i dědeček její kamarádky, navíc dědeček, který má doslova detektivní schopnosti. No, kdoví, jestli zrovínka on bude tím, kdo Justýnku nakonec vypátrá?

Téměř hororové scény v zámeckém hotelu…
Chcete se bát? I na strach v příběhu dojde a nebude to jen strach o ztracenou Justýnku. Jak jsem již řekla, je tu téměř nefalšovaná detektivní zápletka a za všechno může, světe div se, milující tatínek malé Justýnky. Slíbí totiž ve svém zoufalství nálezci celý svůj obchod se smíšeným zbožím, který provozuje. A jak všude, i tady se najde mnoho vykuků, kteří samozřejmě mají zájem nikoliv na nalezené Justýnce a dobrém konci, ale na nalezené Justýnce a obchůdku. Všechno se to ještě hezky zamotá…

„Albert už chtěl s úklonami z ředitelova pokoje vycouvat, opravdu se cítil unavený a chtěl si jít lehnout. Vtom mu však pod bradou zaplála svíčka a na prsa mu mířila ředitelova pistole.

„Rozsviť, nebo střelím,“ procedil Plechatý mezi zuby tak tiše, že se na to tentokrát nic neozvalo.
„A… ano, pane, ale asi vypadly jističe, musím je jít nahodit,“ blekotal Albert vyděšeně…“

Jaký je konec?
Ten určitě neprozradím, jen vám řeknu, že bude trošku kouzelný. A hlavně dobrý…

Rozpustilá ozvěna | Ivona Březinová | Ilustruje Helena Zmatlíková | Vydal Artur, 2006

Inspirující myšlenky...

My lidé jsme hrozná zvířata. Znáte tu hloupou píseň Barbry Streisand „People who need people are the luckiest people in the world “. Zřejmě jsou myšleny kanibaly. Hrozná zvířata jsme my lidi a velmi zvláštní k tomu. Všechna ostatní zvířata se napadají a zabíjejí pro přežití. Jenom my to děláme kvůli potěšení. Tady já mám problém s darvinismem. Pokud evoluce a přirozený výběr mají jako cíl přežití, proč se nestáváme s lety moudřejší, ale jsme čím dál víc a víc nebezpeční?
Kurt Vonnegut