legenda150.jpgSpisovatel Eoin Colfer se narodil a vyrostl ve Wexfordu na jihovýchodě Irska. Jeho první knížka, Benny a Omar, se stala v Irsku bestsellerem a příběhy Artemise Fowla, geniálního malého antihrdiny, se proslavily po celém světě. proslavila ho však také zábavníá trilogie Legenda o..., kterou vámzde představujeme v celé kráse i s ukázkou z knihy.

Legenda o pistolnici Murphyové
Když má někdo další čtyři bráchy jako Woodmanovic Vilda, je to pro rodinu hotové nadělení. Není divu, že jednou se ucho utrhlo.A tak Vilda musí spolu s nejstarším rošťákem Martym šupem do místní knihovny, kde bude muset za trest trávit dvě odpoledne v týdnu. Hrůza a děs!!! Mezi regály tam kraluje Pistolnice Murphyová, knihovní nindža velikosti almary. Ta si poradí se všemi padouchy. Nabíjí zásadně shnilými bramborami a razítka má zavěšená proklatě nízko. Odmlouvání nestrpí. Jen se zeptejte Obludy Franka, jak přišel k té přezdívce!
Více:
Pološílená knihovnice střílela na děti špuntovkou

Legenda o Zubech kapitána Krákory
Duch zlotřilého krvežíznivého piráta kapitána Krákory si nedá pokoj, dokud se nepomstí plavčíkovi, kterému před mnoha lety naletěl. A pokud ho nenajde, spokojí se s jakýmkoli jiným devítiletým klukem...
Aspoň to tak tvrdí Willův starší brácha Marty. Will si z toho nic nedělá, přestože je jediný devítiletý kluk široko daleko. A přestože v noci slýchá strašidelné úpění. A přestože skály známé jako Zuby kapitána Krákory v temnotě podivně světélkují...
Kapitán Vrána je totiž jen jeden z dalších Martyho děsivých výmyslů.
Anebo snad ne?

Legenda o nejzlobivějším klukovi...
Will si ze všeho nejvíc přeje vyhrát v soutěži o titul nejskvělejšího kluka na světě. Samozřejmě že ho vždycky přetrumfne jeho brácha Marty. Ale jednoho dne se to Willovi konečně podaří - což se zase nelíbí Martymu a rozhodne se, že to jen tak nenechá... Třetí ze série Colferových Legend o dobrodružství Willa a Martyho.

Legenda o nejzlobivějším klukovi... | Eoin Colfer | Přeložila: Veronika Volhejnová | Vyd. Euromedia-Knižní klub, 2009, 1. vyd.



Ukázka z knihy - Děda
colfer_legenda400.jpgKaždý víkend nás táta všechny naloží do auta a jedeme pětačtyřicet kilometrů podle pobřeží na návštěvu k jeho mámě a tátovi. Naši prarodiče bydlí v přímořské vesničce Duncade, která stojí na poloostrově, a ten trčí do moře jako hlavice šípu z doby kamenné.
Děda je jeden ze dvou strážců majáku v Duncade a bydlí s babičkou v bytě v přízemí. Až vyrostu, hodlám převzít po dědovi jeho práci a žít v bytě na majáku. A na dveře si pověsím ceduli MALÝM KLUKŮM VSTUP ZAKÁZÁN. A taky žádná holka tam nebude smět. Kromě mámy. Ta může přijít uvařit večeři a vyprat a tak.

Děda už mě začal zaučovat. Každou sobotu vylezeme po 116 schodech až úplně na vršek majáku, co je lampa, a čistíme tam čočky. Děda na to má speciální pás z plátna s kapsou na leštidlo, hadry a láhev s vodou. K devátým narozeninám mi taky udělal takový pás.
„Naučil jsem se šít v obchodním námořnictvu,“ vysvětlil a pás mi zapnul. „Teď jsi oficiálně můj pomocník.“

Být dědův oficiální pomocník se mi líbí, protože je to něco, co dělám jenom já sám. Martin dědovi nepomáhá, protože z toho nekoukají žádné peníze, a malí bráchové na to točité schodiště nesmějí, protože to je nebezpečné.
A tak nahoru chodíme jenom já a děda. Pokaždé ty schody počítám, jestli se náhodou některý neztratil. Ale vždycky je jich 116 – když člověk ten obří první schod počítá za dva.

„To je obří schod Jednonohého Byrnea,“ vysvětlil mi jednou děda. „Všechny schody bývaly takhle vysoké, až je Jednonohý Byrne, strážce majáku s dřevěnou nohou, všechny otesal, odshora dolů. Trvalo mu to třicet let a bohužel umřel dřív, než stačil otesat i ten poslední. A to všechno proto, že ty schody na něj byly trochu moc vysoké.“

Připadá mi, že snad každý schod má nějaký svůj příběh, a děda mi je občas všechny odvypráví, než dojdeme nahoru. Ale nakonec jsme tam, a to první, co uděláme, je, že se pořádně napijeme z láhve s vodou. Ale ne zas moc, protože nejbližší záchod je v tu chvíli 116 schodů daleko.
V lampovně jsou kolem dokola skleněné stěny, aby mohlo světlo ven. To znamená, že je odtamtud fantastický výhled na moře i poloostrov. Před námi se od obzoru valí řádky bílých vln a za námi poloostrov protíná moře šedou čárou.

„Lidi v Americe by zaplatili za takový výhled pěkné prachy,“ podotkne děda. Říká to úplně pokaždé a nejspíš má pravdu.
Chvilku obdivujeme výhled a pak vylezeme po starém dřevěném žebříku do samotné lampy. Je to jako vyšplhat do obrovské skleněné vázy, a když jste tam, umíte si dobře představit, jak asi musí vidět svět zlatá rybička. Čočky všechno tak zvětšují, že dokonce i moucha sedící na skle vypadá jako obrovská obluda s hmyzíma očima.
Jednu sobotu, když jsme byli mezi čočkami, jsem řekl dědovi o svých potížích.

„Mám problém, dědo,“ prohlásil jsem a nalil jsem si leštidlo na svůj oblíbený hadr.
„A jaký, bocmane?“
Děda mi říká bocmane, protože tak se říkalo zástupci velitele.
„Mám problém… S problémy. Nemám o nich komu povídat. Máma a táta mají pořád moc práce.“
„To je smůla,“ připustil děda a rozmáznul hrudku leštidla po jedné z čoček. „Každý si potřebuje občas s někým promluvit.“
„Tak mě napadlo, že bys ten můj někdo mohl být ty. Babička říká, že jenom leštíš čočky a jinak toho moc neděláš.“
„Vážně? To ti povídala babička?“

„Jo. Že prý všechnu práci na majáku udělá počítač a ty se jenom motáš kolem a děláš, že máš co na práci.“
„Aha. Takže myslíš, že asi budu mít spoustu času poslouchat tvoje problémy?“
„No, přesně to si myslím.“
Děda přestal leštit. „Tak dobře, bocmane, něco ti navrhnu. Já budu poslouchat tvoje stížnosti, když ty budeš poslouchat moje.“
To mi přišlo fér, takže jsem mu podal ruku.
„Platí.“

Děda mi ji stiskl. „Ale jenom jednu věc týdně. Nechci každou sobotu večer před spaním brečet.“
„Jednu věc týdně.“
„A když to budou jenom malé problémy, tak je trochu přikrášli, aby to bylo zajímavější. Mám rád příběhy s divokými zvířaty.“
„Tak jo, dědo,“ souhlasil jsem, i když žádná z mých stížnosti neměla s divokými zvířaty nic společného. Vedle u sousedů mají kočku, která na mě pokaždé hrozně syčí, ale ta se nejspíš nepočítá.
Děda doleštil a strčil hadr zpátky do opasku.

„Tak jo. První kolo příští sobotu. A doufám, že se ti stane něco fakt hrozného, protože já mám historky, se kterými se už léta chci někomu svěřit.“
A i když to vypadá divně, já jsem taky trochu doufal, že se mi stane něco hrozného. Něco s divokými zvířaty.

Inspirující myšlenky...

O čem se vlastně v knihách píše? Na tu otázku tak dostat odpověď, to by bylo! Ale na mou čest, v knihách se píše o ničem! O ničem, z čeho by ses mohl poučit nebo čemu jde věřit. Když to jsou romány, jednají o lidech, kteří nikdy nežili, o mátohách autorovy fantazie. A když to nejsou romány, je to ještě horší: jeden profesor nadává druhému idiotů, jeden filozof utápí druhého na lžíci vody. A všichni se motají sem, tam, ničí hvězdy a zhasínají slunce. Člověk nakonec neví, čí je.
Ray Bradbury, 451° Fahrenheita