ema_a_kouzelna_knihaPříběh desetileté neobyčejné dívky Emy, která se od svých vrstevnic liší nejen tím, že vidí kolem sebe poletovat miniaturní víly...
Proč Emě nestačí žít spokojeným životem v domě za vysokou zdí, obklopená svými kamarádkami a Slečnou, která je hodná, ale důsledně dbá na dodržování PRAVIDEL, proč Ema tak touží po návštěvě podivuhodného MĚSTA, kam smí v kročit jen jednou za život, a to právě v den svých desátých narozenin? Proč je životem v něm tak rozčarovaná? A je stará a ohmataná kniha, které zlomyslné děti z Města vytrhaly stránky, opravdu kouzelná?

Příběh malé Emy není určený jen dětem, ale všem, kteří se rádi ztrácejí v iluzích a na křídlech fantazie se dokáží vrátit do pozoruhodného světa dětství.
Knihu vydává nakladatelství Albatros s ilustracemi Tomáše Řízka, který zde dokázal, že směřuje mezi nejlepší české ilustrátory.

Ukázka z knihy:

ema1Úsměv jí ale vydržel jen do okamžiku, když vstupovala do brány. Kdosi jí poklepal na rameno.
„Hej, maličká, zapomněla jsi zaplatit! Penízek na ruku sem!“ a černooký habán k ní napřáhl velkou umaštěnou dlaň. Prstem druhé ruky si poklepal na nápis na rukávu: KASA.
„Ale já se chci jenom dívat…?“
„Oho,“ vycenil muž žluté koňské zuby, „ani koukání není v lunaparku zadarmo!
Pěkně zaplať, nebo šup, šup zpátky za plot!“
Ema se zklamaně vrátila před bránu. Ach, zatracené peníze! Pevně svírala desky knížky a rozhlížela se po šťastnějších dětech, které mizely za bránou. Náhle si všimla skupinky chlapců, kteří stejně jako ona jen tak postávali a okukovali lidi kolem. Podle potrhaných košilí, umazaných kalhot a bosých nohou usoudila, že mají jako ona hluboko do kapsy. Kluci se nenápadně rozhlíželi, pak poodstoupili trochu stranou a dali hlavy dohromady. Bylo jí jasné, že se o něčem radí. Ema je zvědavě sledovala. Co mají za lubem? Nenápadně přišla blíž. Bránou proudilo čím dál víc lidí dovnitř, všichni se ale poslušně zastavovali a podávali muži s nápisem KASA na rukávu mince. Ema si všimla, že muž každému, kdo zaplatil, na hřbet ruky vlepil modré kulaté razítko.
Kluci se náhle úprkem rozběhli k bráně. Lidé nestačili uskakovat. „Hej, a kdo bude platit, kdo?“ rozkřičel se habán, rozpřáhl ruce, ale dva z kluků obratně prokličkovali v davu a zmizeli za branou. Ostatní kluci se se smíchem vrátili zpět. Ema žasla. Pochopila, že kluci dobře vědí, že je muž nesmí pronásledovat, protože musí vybírat vstupné. Tušila, že to jistě není správné,
přesto z kluků nespouštěla oči. Srdce jí tlouklo o překot. Není to správné, jistěže ne, Slečna by se velmi zlobila… Ale přesto, když se kluci rozběhli do brány potřetí, Ema běžela s nimi. Držela se chytře co nejdál od muže a za několik minut i ona proběhla bránou a vmísila se mezi návštěvníky! Spadl jí kámen ze srdce! Ještě se jí sice chvěla kolena, ale oči už jí přeskakovaly z jednoho stánku s cukrovím na druhý, z jedné střelnice na…
„Teď bodneš ty nám!“ chytil ji kdosi za loket. Leknutím málem upadla. Rozcuchaný pihovatý kluk s frajersky nakřivo nasazenou čepicí se na ni zašklebil. „Bez nás by ses sem nikdy nedostala!“
Ema se zastavila. Pět kluků ji obstoupilo. Pevně tiskla knížku k srdci.
„Peníze už ti koukám žádný nezbyly, co.“
Mlčky zakroutila hlavou.
„Bonbony máš ráda, neříkej, že ne.“
Ema nerozhodně přikývla.
„A určitě bys nějaký ráda holkám donesla.“
Ema opět přikývla.
ema2„Kolik je vás v Sirotčinci teď? Dvacet čtyry?“
„Dvacet pět,“ hlesla Ema. Vzpomněla si na Martínka a prudce se jí zastesklo po Sirotčinci.
„Dobrá. Dostaneš dvacet pět bonbónů. Ale musíš udělat, co ti přikážu.“
Ema se dívala z jednoho kluka na druhého. Všichni byli ve tváři umazaní, všichni měli rozcuchané vlasy, ale všichni se usmívali.
„Vidíš tamhleten stánek?“ Kluk s čepicí pohodil hlavou vlevo. Ema přikývla. Kluk se k ní naklonil a něco jí zašeptal. Když nerozhodně zakroutila hlavou, zamračil se: „Nikdo po tobě přece nechce, abys kradla! Budeš se s ní jenom bavit, rozumíš? Je stará a z toho rámusu tady už docela hluchá. Musíš na ni pořádně křičet, a o víc se nestarej! Ostatní zařídíme my! Až se strhne poprask, na nic nečekej a utíkej k bráně. Musíš prolítnout jako blesk. Sejdeme se u splavu.“
„Ale…“
„Žádný ale! Nezapomeň, že nemáš razítko! Aha! Stačí jedno slovo, a vyvedou tě natotata! Už jsi slízla na policejní stanici výprask?“
Ema stála celá zkoprnělá. Co teď? V hlavě jí hučelo.
„Nesmíš se bát! O nic nejde!“ přesvědčoval ji dobrácky jeden z kluků. „Musíš prodavačku jenom zabavit. A bonbony dostaneš, na to vem jed.“
Ema došla ke stánku. Cítila v zádech pohledy kluků. Obličej staré prodavačky se jí před očima docela rozmazal. „Co si přeješ?“ ozvala se stará paní. „Kornoutek cukrkandlu, pralinek, anebo kousek toho nejlepšího žužu, co se na jazyku doslova rozplývá?“
Ema otevřela pusu dvakrát naprázdno, než potichu vydechla: „Žužu.“ Koutkem oka viděla, jak kluci z misek plných cukrátek na pultě obratně loví jeden bonbon za druhým a schovávají je v kapsách. Ach, k čemu se to jen propůjčila! „A peníze máš?“ „Já…“
„Tak máš, nebo ne?“
V tu chvíli se kluci otočili jako jeden muž a pelášili pryč.
„Zloději!“ pochopila žena. „Zloději! Chyťte je!“ vykřikla a popadla Emu pevně za ruku. Ema by se snad ani nepohnula, tak byla zděšená. Strhl se zmatek, lidé chytali kluky, kteří křičeli a ukazovali na ni prstem. Třeštila jí hlava, kdosi ji někam vedl. A do toho všeho hlaholu a křiku se najednou ozvalo cosi naléhavého, zvuk, ze kterého se Emě málem zastavilo srdce. Ema uslyšela zvony.
I kdyby ji v tu chvíli vedl do šatlavy samotný velitel četníků, i kdyby byla přikovaná k řetězu, neudržel by ji. Ema se prudce vyškubla. Zvony! Ach, zvony!
Musí zpátky!

Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)