priserne zlobilkyJe to už třetí povedená kniha Martiny Drijverové z trilogie pro děti. I ty dvě už vydané, Zlobilky a Nezbedníci,  jsou také o zlobivých dětech. Martina Drijverová nám bohužel  neprozrazuje, zda za zlobivými dětmi nejsou hloupí rodiče, ale Zlobilky dokáže pomocí kouzel řadně vytrestat.

Stanou se z nich jezinky, příšerky a podobné pohádkové osoby velmi nemilého vzhledu.
Rychlý spád čtivého textu, komiksově laděné ilustrace Markéty Vydrové děti určitě do příběhu vtáhnou. A protože Zlobilky nejsou žádná přiblblá reality show pro děti, ale milé pohádkové vyprávění, nakonec všechno dobře dopadne.
Jenom dospělí, kteří budou dětem knížku číst nebo si v ní večer u čaje zalistují, se mohou zamyslet, zda ten konec je skutečně pro děti dobrý a proč děti vlastně zlobí...

Příšerní zlobilky / Martina Drijverová / Ilustrovala Markéta Vydrová / Albatros, 2014

vydrova zlobilky 4

Ukázka z knihy... Holčička a slova

Byla jedna holčička a té se odmalička líbilo opakovat po lidech slova. To se rozumí, že z toho měli všichni radost, když holčička v kočárku opakovala táta, máma, auto, pes…
Později opakovala i slůvka, která by říkat nemusela, jako sakra, fujtajbl nebo krucipísek. Za to ovšem mohli dospělí, kteří si taková – a někdy ještě horší – slova před ní vyměňovali.
Jak holčička rostla, slovník se jí značně rozšířil. Poslouchala, o čem lidé kolem ní hovoří, a naučila se opakovat i dlouhá slova, například tyranosaurus nebo chameleon.
Na tom by nebylo nic špatného, naopak! Je hezké, když mají děti velkou slovní zásobu a neomezují se jen na věty: „Byl jsem tam. Byl tam táta. Bylo tam toho moc…“
Jenže holčička se s počtem slov, která znala, jaksi pořád nemohla spokojit. Hledala stále nová a nová slova. A nejen to! Ona si začala se slůvky hrát. Zkoušela rýmovat, třeba
myška-šiška, veverka-ještěrka, tužky-hrušky a podobně.

vydrova zlobilky 5

Holčičku opakování a přetváření slov bavilo čím dál víc. Dávala si jenom pozor, aby ji neslyšeli rodiče, jinak se v ničem neomezovala. Spolužačce, která se těšila na Vánoce a nahlas se zamyslela „Jaký asi dostanu dárek?“, zapištěla za zády:
„Párek… párek… párek!“ Něco takového by pod stromečkem nikoho nepotěšilo, ale to bylo holčičce jedno, stejně jako to, že spolužačku zarmoutila.
Holčička polekala i jednu babičku, která si povzdychla:
„Budu chodit s holí.“ Holčička hned křikla: „Bolí… bolí… bolí!“ A nic na tom, že to nebylo pěkné, nemění skutečnost, že stařenku nohy skutečně bolely. Proč jí to připomínat? A ještě s posměchem?
Holčičce prostě bylo jedno, že její hra může někomu ublížit.
Na paní, která hledala štěňátko a volala „Není tu můj pes?“, houkla holčička: „Kdes… kdes… les… les!“ Vůbec nedbala na to, že až k lesu by malé štěně nedoběhlo. Paní naštěstí pejska našla za rohem ulice, ale i tak byla vyděšená. Co všechno by se mohlo štěněti v lese stát!
Tak to šlo pořád dál. Holčička stále poslouchala, stále opakovala a stále měnila slova.
Jednou vyděsila k smrti výletníky, kteří hledali hrad. Holčička totiž vykřikla: „Had… had… had!“ Taky změnila „med“ na „jed“, když si kamarádka chtěla namazat chleba. A skončilo
to tím, že na pána, který řekl „Nevíte, kde mám mobil?“, zavolala: „Debil… debil… debil!“

 

vydrova zlobilky 1

vydrova zlobilky 2

Inspirující myšlenky...

Dřívější zpupné přednosti, jimiž se lidské zvíře povyšovalo nad ostatní zvířata, už padají. Víme, že lidská bytost není jediná, která myslí, mluví nebo pracuje. Každý živočišný druh má svoje zvláštnosti, jimiž vyniká, a jiné mu chybí. Ale domnělé přednosti lidí jsou spíš náhražkami nějakých nedostatků. Zbývá zhodnotit, jestli vysoká rozumovost člověka není víc na škodu než k užitku. Podle ničivé úlohy, kterou lidstvo hraje v přírodní rovnováze, bychom mohli směle prohlásit, že lidská vysoká rozumovost je v podstatě chorobně přerostlá rozbujelost, cosi jako rakovina nebo šílenství. Než vysoce mravní a mrvní člověk začal zavádět řád, život se udržoval dokonale jistě a svobodně, když si každý dělal, co chtěl v tom chaosu anarchie.
Misantrop: Vegan - člověk, nebo zvíře?