Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Dlouhá chvíle Violy Fischerové

hiska_dlouhachvile1_300.jpgVšichni občas míváme dlouhou chvíli - zejména když onemocníme, a najednou se nám venkovní prostor her uzavře a s nimi i tajemství, setkávání a zábava… Nudíme se tak, že očima skoro posunujeme ručičky hodin, aby čas rychleji ubíhal a maminka se už konečně vrátila z práce domů. Jaké štěstí měl nemocný Jakub, když se mu jeho dlouhá chvíle zhmotnila – zničehonic se vysoukala z hodin – a jak uměla vyprávět! Tak začíná první kniha pro děti Violy Fischerové "Dlouhá chvíle".

Viola Fischerová napsala tuto pohádkovou  knížku již jako velmi uznávaná básnířka, která si i ve verších dovedla uchovat hloubku dětské duše a její zvídavost. Její pohádky nás zavedou do africké pouště, do pralesa, do cirkusu i do domu, v němž je možno si hrát v ještě menším domečku.
Violiny příběhy vycházejí z pohádkové fantazie, ale je v nich mnoho z toho, po čem toužíme i v našem všedním životě; po lásce, spravedlnosti, dobrodružství, ale třeba i po umění.

A tak moc držíme palce malému lvovi Eduardovi, aby se naučil hrát na kytaru jako koncertní mistr, anebo panence Serafince, aby našla svoji Dorotku a ztracený domov. A každý z nás určitě zná nějaké papejše, kteří nás  neustále pokoušejí k nepravostem…

fiserova_chvile130.jpgVyprávění Dlouhé chvíle doprovázejí snové obrázky Jana Híska, které jako by se z pohádek vynořovaly lehce, lehounce, a snad ještě ze vzdálenějších  pohádkových končin.

Ale nemylte se, jsou vytvořeny velmi obtížnou technikou, které říkáme mezzotinta a která je v ilustrovaných knížkách spíše výjimečná. Autor pečlivě a dlouze vyhlazuje obrázek do nazrněné měděné desky a k vám se dostane jako jeho otisk anebo jinak - jako záblesk grafikovy fantazie. A obojím, vyprávěním a obrazy se můžete nechat unášet do pohádkového světa.

Viola Fischerová | Co vyprávěla dlouhá chvíle | ilustrace Ivan Hísek | Vydal Meander 2005


UKÁZKA Z KNIHY TŘI DOBRODRUŽSTVÍ PANA KRAKA
Pan Krak se rozhodl, že na prázdniny pojede do Afriky. Paní bytná mu říkala: „Pane Kraku, kam to tam pojedete, v Africe jsou hadi, lvi a ani se tam nemůžete koupat, v řekách je to samý krokodýl. Ještě vás tam něco sežere.“
Ale kdepak by dal pan Krak na dobře míněnou radu. Dvacet let učil od rána do večera: housle nejsou škatule, smyčec není kočičí ocas, prsty nejsou kolíky na prádlo a protože v městečku nevěděl nikdo jak držet housle, jak smyčec a co s prsty, aby housle neskřípaly ale hrály, platil pan Krak za moudrého muže a těšil se obecné vážnosti. Tak není divu, že časem dospěl k názoru, že všemu rozumí nejlíp. A právě to se mu stalo osudným.
Nad radou paní bytné proto jen mávnul rukou, zakoupil velký kufr, ruksak, tropickou helmu, vodní brýle, síťku na motýly a nové pouzdro na housle a takto vyzbrojen se vydal letadlem do Afriky. Po letadle přišel na řadu vlak, po vlaku autobus, po autobusu velbloudí karavana, až výprava, ke které se pan Krak připojil, konečně dorazila do údolí, kde stál stanový tábor a kde všude kolem byl už jen křovinatý buš a v dálce prales.
Toho dne se nepřihodilo nic zvláštního. Pan Krak utrmácený horkem a cestou zalehl do stanu a spal den a noc a kdyby byl spal ještě déle, bylo by to bývalo to nejlepší, co mohl udělat.
Ale kdepak pan Krak. Následujícího rána vyskočil ze stanu, přes rameno brašnu, na hlavě tropickou helmu a mávaje síťkou na motýly prohlásil, že jde na lov motýlů.
„Jdu na motýly. Nachytám si tolik motýlů, že mi je bude celé město závidět.“
„V tom vám nemohu bránit, sire,“ řekl černošský vůdce výpravy. „Ale kdybyste chvíli počkal, dám vám sebou jako doprovod zkušeného muže.“
„Snad ne ozbrojeného?“ zasmál se pan Krak. „Copak už jste viděl, aby šel někdo na motýly s puškou?“
„Na motýly ne, sire,“ odpověděl rozvážně vůdce výpravy. „Ale proti hadům a šelmám vám síťka nepomůže.“
„Příteli, pamatujte si. Had, jak známo, neútočí, není-li napaden. A jelikož nehodlám lovit hady, ale motýly, mám zato, že si děláte zbytečné starosti.“
A než se vůdce výpravy vzpamatoval, bylo vidět už jenom tropickou helmu obletovanou síťkou na motýly, jak se vzdaluje a mizí mezi keři.
Motýlů chytil pan Krak za dopoledne jedenáct. Osm žlutých s černými tečkami a tři modré se zlatými okraji křídel. To bude nádhera, radoval se. Ty žluté přibodnu každého na černý papír a pověsím si je v rámečcích nad pohovkou. Ti modří přijdou na zeď v předsíni, aby je každý hned viděl.
Bylo už k poledni a z křovinatého buše sálal žár jako z pece, když pan Krak dorazil k pralesu. Tyčil se před ním jako vysoká zelená hradba. Konečně chládek a stín, pomyslil si pan Krak, který chtěl už jen z dosahu palčivého slunce.
Ale ouha! Zeď pralesa jako by byla neprostupná. Kam se pan Krak vrhnul, narazil na obrovský kmen. Když ho chtěl obejít, bránily mu v tom husté větve. A dral-li se přesto kupředu, ovíjely se kolem něho liány jako pevná lana.

Komentáře  

# Stanislav 2012-01-08
Jedna z těch dobrejch knih, které sice jsou údajně pro děti, ale spíš zaujmou dospělé. Knížka se Fischerové opravdu povedla a souhlasím s tím, že je to jedna z jejich nejlepších próz.
Citovat
# Karla 2010-12-06
Opravdu nejkrásnější kniha nejen pro děti Violy Fischerové. Škoda, že už není mezi námi.
Citovat
# Dana 2010-11-05
Violina nejhezčí kniha, která s Hiskovými obrázky je skoro jako sen.
Citovat