hlava v hlaveKniha Davida Böhma a Onřeje Buddeuse Hlava v hlavě je nevšední a originální publikací, první českou hlavopedií, určenou především pro dětského čtenáře, jemuž má nápaditou a hravou vizuální formou pomoci pochopit základní skutečnosti týkající se hlavy, mozku a jeho fungování.

Výsledkem je vizuálně nápaditá a poetická kniha, spojující humor, zábavu i poučení, v níž na všetečné dětské otázky odpovídají nejen neurolog, boxer či detektiv.hlavy, mozku a jeho fungování.

Každý má svou hlavu. Jenže co to znamená?
Je to jen ta kulatá věc od ucha k uchu? Kdepak, tím to zdaleka nekončí. Hlava je totiž úchvatná – informuje nás o tom, co je kde vidět, slyšet, jak něco voní nebo chutná. V hlavě se nachází ředitelství těla, protože mozek pamatuje na všechno: kdo jsem já, kdo jsi ty i jak se k sobě dostaneme, když chceme dát hlavy dohromady. Zkrátka a dobře, hlava je nejdůležitější částí těla a čím víc se jí člověk zabývá, tím spíš zjišťuje, že by potřeboval alespoň malou encyklopedii, aby popsal všechno, co se nachází v ní a na ní i co s ní souvisí.

Hlava v hlavě | David Böhm | Ondřej Buddeus | edice Raketa | nakladatelství Labyrint

David Böhm
(1982) Absolvent Akademie výtvarných umění v Praze. Trojnásobný finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého. Společně se svou sestrou Terezií Böhmovou vydal v edici Raketa knihu Ticho Hrocha, která získala Zlatou stuhu za nejlepší výtvarný počin v soutěži Nejkrásnější knihy roku 2009.

Ondřej Buddeus
(1984) Na Filozofické fakultě UK vystudoval norštinu a překladatelství – němčinu. Překládá, píše a je šéfredaktorem časopisu Psí víno. V roce 2013 mu byla udělena Cena Jiřího Ortena za knížku rorýsy.

Inspirující myšlenky...

Lidstvo zcela evidentně spěje k úpadku: Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Tzv. konzumní společnost ve své podstatě nemá čas nic konzumovat. Jejím skutečným, byť skrytým cílem není spotřeba, ale výroba. Proto je potřeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, které ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce, ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to znamená zvířeti, které v něm přebývá.
Georges Bataille, Svrchovanost