ImageJak vznikala knížka ... vypráví Ivona Březinová. Nebylo to lehké, strávit s Puclíkem tolik času, aby o něm mohla vzniknout kniha, v níž se každý den roku přihodí něco jiného. Ale ten malý nezbeda mi sám chodil našeptávat nápady. A když se mu zdálo, že už jsem unavená a mrzutá, chodil je našeptávat mým dvěma dcerám, které je pak špitaly mně.

A tak postupně vznikala kniha. Jako skládačka, v níž se každý dílek musí hodit nejen do správného ročního období, ale i do správného dne. Protože i puclíci slaví Vánoce o Vánocích a první jarní den vítají 21. března.

A že jsou Puclíci malí, placatí a papíroví? Vždyť právě proto se mohou nepozorovaně vplížit třeba do nějaké knihy a měnit děj jejích příběhů. Právě proto se nám schovají třeba pod koberec nebo se bez problémů protáhnou škvírou pod dveřmi a vyrazí do světa. Jen jedno velké nebezpečí na puclíky čeká - voda. Každý papírový puclík si totiž musí dávat moc velký pozor, aby se nerozmočil. Pak by totiž už navždycky chyběl ve svém obrázku, a to by byla škoda, protože příběh by pak už nikdy nebyl úplný.

A proč je pohádek v knížce 366?
Za to může také přímo Puclík. To on mi poradil, abych jednu pohádku přidala, aby vyšla na každý den jedna i v roce, který bude přestupný.

A představte si, já jsem v tu chvíli úplně zapomněla, že přestupný bude hned ten příští. Nebýt prozíravosti mého malého literárního hrdiny, byly by děti 29. února příštího roku bez pohádky. Už kvůli tomu doufám, že se Puclík stane dobrým kamarádem co největšího počtu malých čtenářů i těch, kteří zatím nečtou, ale zato rádi poslouchají.

puclik400 1

Ivona Březinová / O PUCLÍKOVI / Ilustrovala Marie Tichá / Knižní klub, 2007

Puclík je papírový panáček, který bydlí v krabici s nápisem Puzzle. Je velice neposedný a každou chvílí vyráží za dobrodružstvím: do pohádkových knížek a encyklopedií, které stojí v knihovničce Puclíkovy člověčí kamarádky Lucky, do kuchyně, na zahradu, ale i daleko do světa, třeba až k moři. Puclík bojuje s indiány, letí v balonu, cestuje leteckou poštou, změní se v egyptskou mumii nebo chystá valentinské přání pro svou Puclinku.
Každý den – od Nového roku až do Silvestra – něco zábavného podnikne nebo vymyslí, aby si děti měly o čem číst.

puclik400.jpg
 

UKÁZKA příhod jednoho listopadového týdne

1. listopadu

Jak létal na listí

Puclík seděl pod stromem a divil se, že tráva žloutne. Není nemocná? Najednou mu na hlavu spadl list a sotva se Puclík vyhrabal ven, spadl na něj druhý.
"Co blázníš, strome? Co tě to popadá?"
Strom jen ospale zívl a hodil po Puclíkovi hned tři listy najednou.
"Počkej," zahrozil Puclík vzhůru pěstičkou, když vtom si všiml, že spolu s jedním listem přistál na zemi brouk.
"To koukáš, viď?" naparoval se brouk pyšně. "Létám a ani nemusím roztáhnout křídla."
Jak to Puclík uslyšel, hned se vydrápal na strom a číhá, až bude padat další list. Je si jist, že to bude každou chvíli, jen ji nepropást. A už je to tu. Jeden list se zachvěl. Puclík ho popadl kolem krku a vší silou se drží. List krouživým pohybem zvolna klesá k zemi a hladce přistává v trávě.
"To je paráda!" křičí Puclík a znovu šplhá na strom, aby nepropásl další let. "Ptáci, budu vám vyprávět!"

2. listopadu

Kamarád listopad

Po včerejším plachtění na listech stromu byl Puclík jako vyměněný. Zapomněl, že podzim bývá plný bláta a bacilů, po kterých se kašle a kýchá. Měl prostě dobrou náladu a prozpěvoval si:

Já mám rád, já mám rád,
když nám na zem padá listí,
jsem tak rád, jsem tak rád,
že tu máme listopad.

Mám vás rád, mám vás rád
každý list to v mžiku zjistí.
Jsem moc rád, jsem moc rád,
že je podzim kamarád.

Podzim to slyšel a tak se smál, až se za barevné břicho popadal. Listí se úplně rozpršelo a Puclík se bál, že tím podzimním smíchem opadá během jediného dne.
"Přestaň, podzime," vyjekl zoufale."Já chci na tom listí plachtit ještě zítra a pozítří a popozítří a pořád!"

3. listopadu

Surfování v louži

Vítr přiběhl přes hory a doly a teď všude čenichá jako pes. Spousta listí se ho polekala a spadla ze stromu. I na velké louži před domem už jich několik plave. Puclík to všechno pozoroval z okna a dostal nápad.
"Pojďte, puclíci, půjdeme si ven zasurfovat!"
Za chvíli už jich je u louže celá hrst a každý se snaží chytit si nějaký list. Puclík už na jednom listu leží na břiše a rukama pádluje dál od břehu. Tam se postaví a s pokrčenýma nohama čeká, až mu vítr na hladině načechrá vlnu. 
A už je tu. Vlna Puclíka podebere a žene si to s ním ke břehu.
"To je paráááda!" volá Puclík a vůbec mu nevadí, že bude zase jednou mokrý až za ušima.

4. listopadu

Poklad na dně kbelíku s vodou

Maminka vytírala podlahu. Oháněla se koštětem jedna radost. Puclíka dokonce napadlo, jestli Lucčina maminka nemůže být tajnou čarodějnicí, když to s koštětem tak umí. Možná, že kdyby se nikdo nedíval, nasedla by na něj a odlétla oknem třeba jen na zahradu. Puclík se nad tou představou úplně zasnil, a když se zase probral, bylo v pokoji dávno vytřeno a maminka pryč. Oháněla se už dole na trávníku hráběmi.
"Asi opravdu vyletěla, jak jsem se nedíval," vydechl Puclík. "Proč by tu jinak zůstal kbelík se špinavou vodou?"
Puclík vyšplhal na kbelík, že se podívá, jestli na něm není něco podezřelého. Všechno se zdálo být úplně normální, ale pak se Puclíkovi zdálo, že se dole u špinavého dna něco zalesklo.
"Možná tam maminka ukryla nějaký tajný poklad," napadlo Puclíka. Pak se rozhlédl na všechny strany a odhodlaně skočil do kýblu. Na dně vylovil maminčin zlatý řetízek.
"Ty jsi poklad, Puclíku," chválila ho večer Lucka. "Ty ani nevíš, jak máma ten řetízek celé odpoledne hledá."

5. listopadu

Jak učil hrací skříňku hrát jinou písničku

Na nočním stolku v ložnici stojí hrací skříňka. Maminka si do ní ukládá prstýnky, řetízky a náušnice a ví, že v hrací skříňce má své šperky v bezpečí. Jak se totiž odklopí víko, skříňka začne hrát tak příšernou písničku, že by to každého zloděje určitě vyděsilo a zahnalo na útěk. Puclík kdysi tajně chodil skříňku poslouchat a jednu dobu dokonce uvažoval o tom, že k jejich papírové krabici také pořídí nějakou melodii.
"Jak bys to chtěl udělat?" divila se tehdy Puclinka.
"Vybral bych z naší krabice puclíka s nejhezčím hlasem, a ten by pokaždé zazpíval," rozumoval Puclík.
Ale ta doba byla pryč. Dnes už Puclík písničku z maminčiny hrací skříňky přímo nenávidí. Nakonec vzal noty a píšťalku a zašel za skříňkou, že ji naučí hrát zase něco jiného. Jenže skříňka se nedala, a tak Puclíkovi nezbývá, než si při otevření hrací skříňky pokaždé zacpat uši.              

6. listopadu

Jak vybili mobil

Lidé odešli na koncert a doma zbyli jen puclíci.
"Co podnikneme? Budeme hrát na schovávanou? Nebo na slepou bábu?" radili se dychtivě.
"To ne, to děláme pořád," ohrnul Puclík nos. "Já myslel, že si pořádně zařádíme, když jsme jednou doma sami."
"Jasně, uděláme si opravdovou diskotéku!" vypískla nějaká puclinka a ostatní se k ní hned nadšeně přidávali."
"A proč vlastně ne?" řekl Puclík a šel pustit televizi, aby naladil nějaký hudební kanál.
Jenže televize nehrála. Ani rádio. Mlčel magnetofon, cédéčko i počítač.
"Asi nejde proud," poznamenal kdosi, když si všiml, že je všude v okolí tma. Do okna svítil jen měsíc.
Puclíci už se smiřovali s tím, že je po diskotéce, ale Puclík se ještě nevzdával. Nakonec na poličce objevil zapomenutý mobilní telefon. Zapnul ho tak, aby přehrával melodie, a diskotéka mohla konečně začít.Všichni pak tančili tak dlouho, dokud se baterie telefonu úplně nevybila.

7. listopadu

Listopadová kniha

Puclík seděl na koberci pod policí s knihami, když vtom na něj seshora spadl list. Ale ne takový ten žlutohnědočervený, jaké na podzim padají ze stromů. Tenhle byl bílý s mnoha písmenky a malým barevným obrázkem. Byl to prostě list z knihy. Puclík zvedl hlavu, co že se to děje, a už na něj padal druhý list a za ním třetí. Plachtily dolů jako velcí ptáci, jenže znovu nevzlétly a zůstaly ležet na podlaze.
"Co to vyvádíš?" křikl Puclík nahoru na knihu.
"Já za to nemůžu," vzdychla kniha. "Jsem moc stará a hlavně opotřebovaná. Možná víš, že starým lidem někdy vypadávají zuby. No a starým knihám zase někdy padají listy."
"Možná je to jen tím, že je listopad," utěšoval Puclík knihu. "V listopadu je padání listů na denním pořádku."
"Ale ne u knih," zavrtěla kniha hlavou a upustila dolů další várku svých listů.
"Počkej!" vykřikl Puclík. "Přestaň, já ti ty listy zase nalepím." A opravdu. Za chvíli byla kniha zase skoro jako nová.

Inspirující myšlenky...

Zkušenost mě přesvědčila, že zdrojem obdivu a úcty k největším spisovatelům bývá, a to i u lidí, kteří je čtou a píší o nich, jen slepě přijímaný vžitý názor; nevyslovují vlastní soud a nerozpoznali jejich přednosti sami. Víš přece, že nejen ve stoletích špatného a zkaženého úsudku, ale i v dobách zdravé literární střízlivosti většina čtenářů raději obdivuje nápadné a zjevné krásy než krásy jemné a skryté, spíše vzlet než věrohodnost, častěji vnějškovost než podstatu a obvykle spíše průměrnost než nadprůměrnost.
Giacomo Leopardi (1798 − 1837), Parini čili o slávě