A+ A A-

Bohoušek a spol. - velké třídní spiknutí


bohousek350.jpgVychází první svazek plánovaného kompletního vydání legendárních příběhů o šprtu Bohouškovi a Mirkovi, Čendovi, Alešovi. Čtyři kluci z pražských Holešovic prožívají místy až šílená dobrodružstvá jak ve škole, tak za školou. Jejich hlavním nepřítelem je, kromě všech dospělých jejich  spolužák Bohoušek.

Bohoušek všechno zná a ví, má samé jedničky a všichni dospělí jim ho dávají za příklad. Když se kluci dozvědí, že ve sběru papíru opět zvítězil Bohoušek, rozhodnou se proti tomu něco podniknout. Vymyslí si plán na útěk, ve kterém je Bohoušek jejich rukojmím. Akce nedopadne zrovna nejlépe, i když jak pro koho.

Knihy Vojtěcha Steklače se staly v průběhu uplynulých let literární klasikou a vyrostlo na nich několik generací mladých čtenářů. Kdo by ostatně neznal původní Boříkovy lapálie? NAKLADATELSTVÍ XYZ připravuje kompletní vydání příběhů legendárního Boříka a jeho holešovické party – kromě reedice dosavadních příhod autor vytvořil i několik dalších pokračování. Mnohé z veselých a dobrodružných historek najdete ve svazku č. 2 Bohoušek & spol. Knížky vycházejí s novými ilustracemi současného výtvarníka vystupujícího pod pseudonymem Vhrsti (www.vhrsti.cz).
Z již známých titulů nakl. XYZ připravuje: Bořík &  spol., Aleš & spol., Mirek & spol., Čenda &  spol., Pekelná třída &  spol., Holky & spol. Od podzimu 2009 budou vycházet i další – úplně nové příběhy holešovické party.

Bohoušek & spol.
Vojtěch Steklač

ilustrace Vhrsti
Vydal XYZ, 2009

Ukázka z knihy

PRAVĚKÁ LOVECKÁ SMEČKA

Třídu nám přes prázdniny vymalovali a přes okenní tabuli pálí zářijové sluníčko. Jedním uchem poslouchám paní učitelku a druhým Čendu. Alespoň jsem si to myslel. Ale nejspíš mé pravé ucho je silnější než levé, takže jsem vlastně poslouchal jen Čendu a přeslechl, že mě Mirka vyvolala.
Naše paní učitelka se totiž jmenuje Miroslava Drábková, ale dá rozum, že Mirka se jí říká jedině v duchu, a když nahlas, tak jedině když jsme s klukama sami. A sami býváme jedině na plácku za nádražím anebo ve Stromovce.

Protože my čtyři, Čenda, Aleš, Mirek a já, co spolu kamarádíme, bydlíme v Holešovicích, což je velmi stará, krásná a napůl zbouraná pražská čtvrť.
„Tys mě neslyšel, Boříku?“ opakovala Miroslava Drábková, a protože byl prakticky teprve první školní den, tak to opakovala ještě laskavým hlasem. První školní den je naše paní učitelka vždycky laskavá, protože o prázdninách načerpala mnoho sil, kterých, jak vždycky říká, jí bude během školního roku ještě moc a moc zapotřebí, a stejně to bude málo, protože by bylo bláhové si myslet, že se někdy naše třída, kromě Bohouška, dokáže polepšit.

Naštěstí zazvonilo, takže jsem si mohl zase sednout. Pak se mi myslím Čenda omlouval, že do mě zrovna hučel, když mě naše třídní vyvolala. Říkám myslím, protože tohle píšu už dávno potom, co se to všechno stalo, až když mi Karatéka půjčila svůj deník. Karatéka se vlastně jmenuje Kateřina, ale my jí říkáme Karatéka, protože je vedoucí sportovního oddílu, který občas navštěvujeme. I když ta přezdívka nemá tak docela smysl, protože Kateřina neumí karate, ale judo, o čemž se velice dobře mohl přesvědčit hajný na Markvartu.
Ale raději začnu od těch nejjednodušších věcí na světě. Ta první určitě je, že Čenda, Aleš, Mirek a já jsme kamarádi. Druhá a třetí věc spolu splývají, i když ve skutečnosti na sebe navazovaly.
Totiž prázdniny a začátek školy. O prázdninách jsme byli s Karatékou na táboře u markvartského rybníka a právě tam jsme si slavnostně tu poslední noc u táboráku slíbili, že tenhle rok se velice polepšíme, že povedeme život bez průšvihů a vůbec si nebudeme všímat Bohouška, který je nám neustále dáván za příklad. Bylo to moc krásné a moc ušlechtilé předsevzetí, jenže jsme nepočítali s tím velkým podrazem, který nesl krycí název Sběrová akce.

Starý papír se dlouho nesbíral, jelikož se to nevyplatilo, ale před časem se toho ujaly různé soukromé firmy, kterým se to vyplácet začalo.
Akce se týkala celé školy a pan ředitel v rozhlase oznámil, že kdo přinese nejvíc papíru, dostane nejen pochvalu, nýbrž i zvláštní cenu od pana Janovského & syna, což byla řrma, která právě ten starý papír vykupovala. A že ta cena bude zatím ukryta ve sborovně.
„Je to motokára,“ šeptal vzrušeně Aleš. „Nabeton motokára! Palhounová ji zahlédla, když nesla do sborovny sešity!“
„Lepší by byla bugina,“ pravil Mirek, ale i on měl v očích divoký lesk. Takže jsme všichni čtyři po té motokáře hluboce zatoužili.
A abych nezapomněl, ve školním rozhlase nám náčelník popřál hodně zdaru v čestném zápolení.
Počítám, že jsme my čtyři nedělali celé dny nic jiného, než sháněli starý papír. Vrhali jsme se do popelnic a vylupovali kontejnery v blízkém okolí.
A už se blížil den D, den vyhlášení výsledků. Byla to středa a vůbec si nevymýšlím, když řeknu, že jsme přišli nejmíň čtvrt hodiny před vyučováním. Až do chvíle, než zazvonilo a než zapraskalo v rozhlase, jsem myslel, že to bude někdo z nás čtyř. Neříkali jsme si všechna kila přesně, ale počítám, že největší šanci měl Mirek a pak já.
Měl... Jenže ty dny čestného zápolení dopadly tak, že vyhrál Bohoušek. Dvě tuny starého papíru! Když počítám i soboty a neděle, což je vlastně nesmysl, protože to mají sběrny zavřeno, musel každý den přivléct pomalu sedmdesát kilo.
Tak tomu dospělí říkají čestné zápolení. Nikdo se neozval, my byli děsně naštvaní a v tomhle momentě začíná mé vyprávění. Byla středa odpoledne a byli jsme s klukama ve Stromovce, kousek od železničního náspu u holešovické elektrárny...


Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit